No, jo! Vždyť už vstávám.

 

S odporem se podívám na budík. Ten na mě místo pozdravu vesele tiká, a já bych ho nejraději ignorovala. Nedaří se. Nemůžu si to dovolit. A přitom by to bylo tak příjemné. Zapomenout na jeho vyzvánění, zavrtat se ještě hlouběji do peřiny, zavřít oči…  

 

Raději rychle vstanu a nostalgicky se naposledy ohlédnu za teplou postelí. Za půl hodiny už pospíchám do práce.

 

Proč vlastně? Možná se divíte, co to mám tak najednou za otázku. A tak trochu nejistě začnete hledat odpověď... Protože je to povinnost? Protože tě to, co děláš, baví? Protože to tak dělá skoro každý?

 

Vše je částečně pravda, ale. Nevíte?

Tak dobře. Vzpomínkou na minulost si odpovím sama.

 

Odešla jsem studovat do Prahy. Peněz navíc nebylo moc, a chuť se bavit byla velká. I jenom možnost zajít někam do divadla nebo si koupit oblečení byla lákavá. Názor rodičů byl jasný: „Chceš-li, vydělej si.“ A tak to začalo.

 

Během školního týdne se vždy našlo nějaké volno, které se dalo využít. Věřte mi, že za tu dobu jsem v Praze poznala snad všechny agentury, které nabízejí studentům práci.  

 

Nepamatuji si, o jakou brigádu šlo poprvé, ale na některé z těch dalších asi nikdy nezapomenu.

 

Například na práci, kdy jsem s kamarádkou a ještě s několika lidmi celých šest hodin uklízela odpadky na sportovním stadionu.

 

S hadrem v ruce jsem se poznala skoro s každou sedačkou. A ve chvíli, kdy kolem mě prošel známý fotbalista, jsem ho téměř ani nezaregistrovala. Uvědomovala jsem si jediné - zimnici po celém těle. Byl totiž únor a teplo bylo snad jen doma u kamen.

 

Nikdy mi z mysli asi také nevymizí den, kdy jsme se opět s kamarádkou vypravily na brigádu. Jely jsme autobusem do vesnice za Prahou. Říkala jsem si, proč ne.

 

Není to přece žádný problém, pokud do místa jede městská. Vyvedl mě z míry až fakt, kdy nás dva muži naložili do dodávky a odvezli na opuštěné místo. V duchu jsem se loučila s rodinou i přáteli. Nakonec jsem vyvázla živá. Ale celých osm hodin jsem ve studeném domě lepila etikety na plastové lahve.

 

A proč jsem tohle všechno absolvovala? Měla jsem si možná ve dnech volna raději vzít do ruky knížku, nebo se jít projít. Ale po všech těch útrapách s brigádami následovala přece odměna. Vystála jsem si dlouhou frontu stejně potrhlých brigádníků, abych pak do peněženky uložila zaslouženou výplatu. A to je ono!

 

Odpověď na to, proč každé ráno opouštím postel a poslechnu na zazvonění budík.

 

Zdám se vám příliš materialistická? A vy jednou v měsíci nemáte v práci svůj šťastný den? No, nevím, jestli se dá mluvit zrovna o štěstí. Ale při pohledu na konto, kde jsou opět po měsíci nějaké peníze, se vám také možná uleví. Máte možnost zaplatit všechny účty, vyrovnat dluhy a třeba si koupit i něco hezkého pro sebe nebo pro své blízké.

 

Nejsem žádný strýček Skrblík. Práce, kterou dělám, mě baví. Ale mám zároveň ráda pocit zabezpečení a finanční nezávislosti.

 

Nevrhám se hned po výplatním dni do obchodů, ani nepořádám večírky pro spoustu známých, ale je mi tak nějak lépe. A vím, že když budu chtít, mám možnost si zajít na dobrou večeři do restaurace nebo na zajímavý film do kina. Můžu jet na výlet i jít si zasportovat.

 

Jasně že mě neustále pronásleduje tušení, že bych možná měla být za svoji práci ohodnocena lépe. Raději si nepřipouštím fakt, o kolik korun víc dám zase za nájem, elektřinu či vodu. A že mi nakonec z celé té „slavné“ výplaty za pár dní skoro nic nezbude…

 

Ale stejně je to jednou v měsíci paráda!

Jednou v měsíci… Ale dnes to opravdu není. Tak já už jdu. Snad nepřijdu do práce pozdě.

 

Naše dnešní téma: Výplata

 

Máte ráda výplatní den?

Co uděláte s vydělanými penězi?

Čím si uděláte radost?

 

Všechno utratíte, nebo si spoříte?

Důvěřujete bankám?

Zahrabete radši peníze do postele?

 

Řeknete si o zvýšení?

Pracujete už několik let za pakatel?

Vystačíte měsíčně s výplatou?

Chodíte si ještě přivydělávat?

 

Podnikáte a pojem „výplata“ neznáte?

Jste finančně na někom závislá?

Kam mizí Vaše těžce vydělané peníze?

redakce@zena-in.cz

Napsat nám se vyplatí!

Reklama