Reklama

Čtenářka Kopretina3 poslal příběh svých posledních 4 let, během kterých několikrát potratila a málem se zabila léky. Snaží se a bojuje!

Vážená redakce a čtenářky,

psycho... všeho druhu je téma, které se mě bytostně dotýká. Co si tak vzpomínám na svůj život, tak jsem prakticky od dětství byla „nervák“. Prostě přecitlivělá holčička, která se trápila kvůli každé hlouposti. Pubertu jsem kupodivu nějak přežila.
Velká zatěžkávací zkouška pro mě byla vysoká škola, tak jsem opravdu „jančila“ před každou zkouškou, podotýkám, že zcela zbytečně, protože jsem vždy každou udělala na poprvé a vystudovala jsem s červeným diplomem, ale nikdy jsem si nevěřila, mám hodně nízké sebevědomí, a to je asi můj celoživotní problém.
Moje psychické potíže vygradovaly po nástupu do mého prvního zaměstnání, nemohla jsem spát, pořád jsem brečela, klepala se, že už zase musím do práce, při tom jsem však racionálně věděla, že se nic hrozného neděje. Práce byla náročná, byly na nás kladeny obrovské tlaky na obchodní výsledky a já si připadala, že to nemůžu zvládnout, že se jen a jen snažím a výsledky nikde. Přitom vedení se mnou bylo vcelku spokojeno, i když jsem „neplnila“ na 100%, dlužno však podotknout, že na 100% neplnil nikdo, protože plány byly tak nastaveny schválně, aby nám nemuseli vyplácet velké odměny. Ale to jsem pochopila, až mnohem později. V tuto dobu jsem navštívila psychologa, ke kterému vlastně chodím dodnes a který mi velmi pomáhá. Pomáhá mi svěřit se někomu cizímu, kdo je objektivní.
Po určité době, kdy jsem si v práci tak nějak zvykla na ten stres, jsem se rozhodla, že přeci jen změním zaměstnání, protože jsem cítila, že i za cenu vysokého výdělku, to není práce, která by mě do budoucna naplňovala. Navíc jsem se v té době snažila otěhotnět a věděla jsem, že s dítětem by se tato práce stejně dělat nedělala.
Práci jsem změnila a opět stejné stavy jako v práci první, plačtivost, nespavost, nechutenství a do toho jsem zjistila, že jsem neplodná. Pan doktor mi napsal doporučení na psychiatrii, protože poznal vznikající depresi, kterou si netroufal léčit pouhou psychoterapií bez antidepresiv. Měla jsem štěstí na lékařku. Když jsem tam šla poprvé, bylo to hrozné, protože jsem si říkala, že když už jsem u „opravdového cvokaře“, tak je to se mnou špatné. Antidepresiva mi vybrala dobře a začala časem zabírat bez negativních účinků. Jen jsem se stále nemohla vypořádat s nemožností otěhotnět, začala jsem docházet i do centra asistované reprodukce, ale každá návštěva mě tak vynervovala, že jsem si dala raději pauzu. Nevím, co mě to jeden den napadlo, neměla jsem ani termín menstruace, ale udělala jsem si těhotenský test a byl pozitivní. Měla jsem obrovskou radost, že jsem po dvou a půl letech snažení těhotná. Bohužel moje štěstí trvalo asi jen 3 týdny, začala jsem špinit, jela jsem do nemocnice a diagnóza zněla: zamlklé těhotenství. Totální konec všem nadějím. Nemohla jsem to rozdýchat, ale to jsem ještě netušila, že to nejhorší mě teprve čeká. Za měsíc jsem měla hrozné bolesti břicha, které se vystupňovaly tak, že jsem nedokázala vstát z postele, manžel mi musel volat záchranku. V nemocnici zjistili prasklé mimoděložní těhotenství a do 10 minut jsem byla na operačním sále.  Měla jsem 1,5 litru krve v břišní dutině a strávila 3 hodiny na sále. Manželovi řekli, že měli, co dělat, aby mě zachránili, že si mysleli, že už to ani nezvládnou. Kontrolovat na JIP mě chodil sám pan primář, který mě operoval. Fyzicky jsem se vzpamatovala velmi rychle, psychicky jsem se ale nemohla smířit s tím, že mi nyní chybí jeden vejcovod a že to zase nevyšlo nebo že to poprvé zanedbali v předchozí nemocnici. Pan primář mi sdělil, že bohužel nemohou určit, jestli se jednalo o zanedbané mimoděložní těhotenství nebo o nové,  mimoděložní těhotenství. Snažili jsme se s tím s manželem vyrovnat, ale mně to nešlo. Asi tak 3 měsíce po této události jsem se lehce předávkovala prášky a alkoholem, které jsem si vzala, abych mohla spát. Manžel mě proti mé vůli odvezl do psychiatrické léčebny, kde mi domluvili měsíční každodenní skupinovou terapii s tím, že jsem mohla být doma a  jen docházet. V tu dobu jsem opět měla novou práci, protože mi v původní neprodloužili smlouvu z důvodu gynekologické neschopenky, bylo jim jasné, že se snažím otěhotnět. Protože jsem v nové práci onemocněla ve zkušební době, vyhodili mě, což chápu, ale byla to další pecka. Skupinová terapie mi velmi pomohla, ale úplně nejvíce mi pomohlo zjištění, že jsem těhotná. Začátky byly hrozné, pořád jsem krvácela a na prvním ultrazvuku mi řekli, že nic nevidí a že je to opět mrtvé nebo mimoděložní. Naštěstí moje skvělá paní gynekoložka mi kontrolovala růst těhotenského hormonu a ten byl v pořádku. Na ultrazvuk mě poslala až o hodně déle a konečně to tam bylo. J
Celé těhotenství bylo problémové, ale nakonec se mi letos v červnu narodila krásná zdravá holčička. Byla jsem moc šťastná. Bohužel jsem se nedokázala rozkojit, což mě psychicky zase hrozně srazilo. Říkala jsem si, že ani nejsem máma, když nemám mlíko. Prostě poporodní blues. Navíc do toho mi ze života nedávno zmizel člověk, kterého jsem měla (mám) velmi ráda, a který se mi do života asi už nikdy nevrátí a který mě navíc velice zklamal. Nedokážu se s tím vším vyrovnat a opět beru antidepresiva, která mi zatím moc nepomáhají. Všechny popsané události se mi staly během necelých 4 let a opravdu toho na mě bylo hodně. Nevím, jestli vůbec někdo dokáže tuto sáhodlouhou litanii přečíst až do konce, ale mně se ulevilo, že jsem se z toho alespoň trochu mohla vyzpovídat. Nejvíce mě štve, mám vztek sama na sebe, že vím, že lidi mají daleko větší problémy a že já všechno tak neúměrně prožívám a pořád se lituji. Věřím, ale že se konečně po letech začínám dostávat pomocí terapie ke kořenům svých problémů, které jsou zřejmě v mém nízkém sebevědomí, které pramení v dětství. Moc bych si přála, abych si dokázala více věřit a mít se ráda. Chtěla bych všem říct, kteří zvažují návštěvu odborníka, ať se nebojí a jdou do toho. Není to žádná ostuda a mně to doslova zachránilo život, myšlenky na sebevraždu jsem měla po těch potratech často (nevěřila jsem, že někdy budu mít dítě a nemohla jsem se s tím smířit). Nedá se to sice říci každému, ale mí nejbližší to vědí a bez problému to přijímají. Všem „psychoušům a pošukům“ jako jsem já,  držím palce, abychom se dokázali radovat ze života. J

Kopretina3
Tento text nebyl redakčně upraven


Milá Kopretino3, gratuluji k miminku a držím vám pěsti v nelehkém úkolu, který vás čeká. A věřte, že nejsme jediný, kdo si váš text přečetl celý až do konce. Myslím, že jste svým psaním pomohla nejen sobě, ale možná i dalším, které mají podobné obtíže. Děkuji vám za váš příspěvek.

Dnešní den je na téma duševní poruchy a nemoci.

  • Trpíte nějakou, nebo někdo ve vašem okolí?
  • Byla jste někdy u psychiatra, psychologa, nebo u nějakého samo vzdělaného šarlatána?
  • Pochybujete o svém duševním zdraví? Nebo o duševním zdraví někoho jiného?

Na e-mailu

redakce@zena-in.cz

čekám na vaše příběhy, vzpomínky, názory, historky, vtipy, videa apod.

Jednu z vás zkusím překvapit bláznivou cenou? Jakou? Ušiju ji na míru té, kterou vyberu.

Tak se těším a  přeji vám krásný den bez obláčků na duši!