Rodina

Kontroverzní téma: Donosit postižené dítě, nebo ne?

Téma, okolo kterého se chodí po špičkách. Ano je ožehavé, ale k životu žen patří. Jsme si jisté, jak bychom se zachovaly, kdyby nám lékař sdělil, že naše dítě, které nosíme pod srdcem, bude postižené? Přečtěte si názor čtenářky Magdalény.

Zdravím všechny čtenáře a čtenářky Ženy-in. Hledala jsem na netu určitou informaci a narazila jsem na článek, na který jsem kdysi psala svůj názor. Smršť, jakou jsem dostala v negativní podobě a sprostých urážek, jsem si okamžitě vybavila. I kladné ohlasy byly pochopitelně, včetně názorů, že jsem odvážná toto napsat. Já v tom odvahu v žádném případě necítila... a necítím nadále. O co jde?

těhotenstvíJeden britský radní kdysi prohlásil, že postižené děti by se měly „uspat“, protože stojí stát mnoho financí. Ne, nejsem vyvrhel, který by chtěl toto praktikovat. Ale dějiny ukazují, že již řecký způsob „péče“, shazování postižených novorozeňat ze skály převzal i starověký Řím, kde byla postižená novorozeňata vrhána do řeky Tibery. I ve zvířecí říši samice zakousne mládě, u kterého vycítí, že by nepřežilo.

Za dob totality se udržovaly předčasně narozené děti již třeba od 600 až 900 gramů v inkubátorech, jen proto, aby se mohlo říci, jaké máme vyspělé zdravotnictví. Výsledek? Převážná většina dnes již dnes dospělých lidí má obrovské zdravotní problémy. Slepota, plicní problémy, hluchota a jiné. Proto také před několika roky bylo uzákoněno, od jaké hmotnosti plodu je životaschopné a lze udržovat. Zasadili se o to lékaři. Dnes je lékařská věda na takové výši, že dovede určit, zda dítě bude zdravé, či je plod poškozen. I tak se narodí mnoho dětí s postižením, kdy i lékař byl přesvědčen, že je vše v pořádku. Vždy je na matce, jak se rozhodne. Ale já právě nechápu skutečnost, kdy se žena rozhodne donosit a přivést na svět dítě o které předem ví, že má Downův syndrom, dítě s rozštěpem páteře a podobně.

Velice často se mluví a píše, že je nutná 24hodinová péče o dítě, že je málo peněz, ženy strádají psychicky. V mém blízkém okolí vím o několika případech, kdy si ženy „vydupaly“, že toto dítě donosí. A nyní naříkají, že nemají nic ze života, protože vše musí obětovat dítěti, jsou drahé zdravotní pomůcky a neznají volno pro sebe a rodinu.

Reakce byly různé. Od faktu, že závidím peníze, které dostanou od státu, že jim s postiženým dítětem pomáhá duševně Bůh, že jsem hyena. Byla i reakce, kdy žena řekla: „Vědět, do čeho jdu - nikdy bych si postižené dítě nenechala, nežiju - živořím psychicky...“ A případů, kdy otec a manžel neunese tu tíhu a odchází od rodiny - těch je také dost.

Byli jsme a možná ještě jsme stát, který měl nejvíce ústavů s chovanci. Má příbuzná dělala mnoho let v takovém ústavu, chodila jsem jí občas pomáhat. Klienti od kojenců po dospělé jedince. Jedním slovem tragedie. A myslím si, že kdyby matky měly možnost toto vidět a vyzkoušet, mnohé by odradilo VĚDOMĚ PŘIVÉST NA SVĚT POSTIŽENÉ DÍTĚ.

Ohnivazena.magdalena

Na další straně se dozvíte, co nám k tomuto tématu řekla psycholožka Mgr. Hana Formánková

Přejít na stranu:

 
   
22.05.2014 - Děti - autor: Dana Haklová

Další příspěvky

Komentáře:

  1. [56] nakupzde [*]

    Obdivuji všechny rodiče, kteří si nechali postižené dítě a trvale o ně pečují. Vždy jsem si myslela, že bych si hendikepované dítě nechala, ale našla jsem si přítele, který měl těžce postiženou sestru, trvale ležící, na úrovni tříměsíčního miminka, tenkrát 16-ti letá, která trpěla ještě přidruženou silnu epilepsií. Její postižení vyžadovalo trvalou a celodenní péči. Diagnóza nebyla určená, postižení bez příčiny, vyloučena byla jen genetika. Přítel se stal mým manželem, narodila se nám naštěstí zdravá dcera a tchýně těžce onemocněla. V ten moment mi došlo, že jsme jediní, kdo by se měl a kdo se může postarat. Nikdy předtím jsme o tom nemluvili, byla jsem mladá a toto téma byla jakýmsi tabu. Tchýně na smrtelné posteli manželovi dala za úkol postarat se o sestru. Já ani manžel jsme to bohužel nedokázali, navzdory poslednímu přání umírající tchýně. Nepomohly úřady, ústavy, organizace. Nakonec jsme se uchýlili k poslední nabízené možnosti, jen dočasné, cca na 3 měsíce, umístit sestru do nemocnice na odd LDN. Po měsíci bohužel zemřela, bez zjevné příčiny. Všichni se domníváme, že se jednalo o silnou fixaci na maminku a citové strádání. Nedovedu si představit, kdyby nám zemřela před očima. Neseme si část viny, se kterou se především manželovi dost špatně žije, sobě vyčítám, že jsem se nedokázala zatnout, ale jsem si jistá, že bychom dnes jednali naprosto stejně. O to hůř, kdyby se jednalo o mé vlastní dítě. Respekt před všemi, kteří toto dokážou a silácké řeči lidí, kteří neměli co dočinění s takovýmto postižením, beru již dnes s rezervou a dle mého je v takovýchto a podobných situacích potrat jediným možným řešením. Tchýně tuto volbu bohužel neměla.

    superkarma: 4 04.06.2014, 23:25:21
  2. [55] ar [*]

    Mám postiženou dceru.V těhotenství se na nic nepřišlo,protože je to vzácné onemocnění.Když jsem byla podruhé těhotná a řekli mi,že dítě bude mít tu stejnou vadu,šla jsem na potrat.Stálo to hodně sil,ale myslím,že to bylo správně.Řeči typu,že jsem si ho měla nechat jsou hezké,ale pak na to budem s manželelm sami a ti chytráci nám nepomohou..Teď máme zdravého kluka a jsme šťastní,i když víme,že to nebude mít snadné.Péče o ni je náročná a nejde zkloubit vždycky všechno co by člověk chtěl.

    superkarma: 3 04.06.2014, 11:29:55
  3. avatar
    [54] LídaKo [*]

    Altamora — #22 Před třiceti lety samozřejmě už BYLA možnost rozhodnout se předem - i dřív.

    superkarma: 0 24.05.2014, 19:45:16
  4. avatar
    [53] diblice [*]

    tak něco podobnýho jsem řešila, když jsem v 38 čekala na výsledky amniocentézy, naštětstí vše dopadlo dobře, ale jinak bych asi šla na potrat, nějak jsem cítila, že bych na to psychicky neměla

    superkarma: 0 23.05.2014, 17:00:00
  5. avatar
    [52] Tulinka [*]

    Tanzi — #35 zachovala bych se stejně.Bohužel jsem tu možnost neměla.

    superkarma: 0 23.05.2014, 15:07:43
  6. [51] cilani [*]

    Aimehenry — #37 ano, jsi dobrá matka.. nemyslela jsi jen na sebe a svou bolest, ale zvážila jsi vše do důsledků.. Sml67 Sml79

    superkarma: 1 23.05.2014, 11:15:59
  7. [50] Vlaďka Husárová [*]

    Nevím, asi bych na to neměla. Těžko se soudí, když člověk něco takového nezažil. Sml80

    superkarma: 0 22.05.2014, 20:43:02
  8. [49] vozanova [*]

    velmi těžká otázka a ještě těžší odpověď!!!!

    superkarma: 0 22.05.2014, 20:35:13
  9. avatar
    [48] Blueberry [*]

    Nenechala bych si to. Nedavno u nas (Kanada) zabila mlada zena sveho tezce postizeneho 15-tileteho syna a pak sebe. Uz to proste nemohla vydrzet.

    superkarma: 0 22.05.2014, 20:20:39
  10. avatar
    [47] evelyn [*]

    Za sebe, nenechala bych si hoSml23

    superkarma: 1 22.05.2014, 19:28:52
  11. avatar
    [46] Danila [*]

    na konci som čakala anketu Sml80

    superkarma: 0 22.05.2014, 18:28:33
  12. [45] dadma [*]

    Tanzi — #43 Tak to je Tanzi chlap jak hora.To to letí,již jste na Moravě 5 let?

    superkarma: 0 22.05.2014, 17:56:10
  13. [44] dadma [*]

    Tanzi — #41 Mojí sestře bude letos 80 let s domácností už jí musím trochu pomáhat.Také jim nakupuji.Já jsem ještě o 5 let starší než ty.Nechci na to myslet ,ale někdy v noci se mě to v hlavě pěkně mele.Proto jsem napsala Aimehenry,že je dobrá matka a když věděla, že druhé dítě bude postižené ,tak šla na přerušení.Myslela do budoucna i na svojí starší dcerku.

    superkarma: 3 22.05.2014, 17:54:31
  14. avatar
    [43] Tanzi [*]

    dadma — #38 synka by jsi uz nepoznala :)

    Za tech 5 let co jsme na Morave jeste vyrostl a zmuznel.

    189cm / 100kg

    1. na komentář reaguje dadma — #45
    superkarma: 0 22.05.2014, 17:46:49
  15. avatar
    [42] Tanzi [*]

    Aimehenry — #37 souhlas

    superkarma: 0 22.05.2014, 17:45:19
  16. avatar
    [41] Tanzi [*]

    dadma — #38 nas Petr jednou v ustavu skoncí.

    To je realita.

    Je mi 58 a manzelovi 66, zatím zvládáme.

    1. na komentář reaguje dadma — #44
    superkarma: 0 22.05.2014, 17:43:02
  17. avatar
    [40] pajda [*]

    Já bych k tomu napsala něco, s čím nemusíte souhlasit, ale bohužel je to fakt: závislost je dána geneticky, je to druh postižení. Ti alkoholici a feťáci se narodili s genetickou vadou, mnohdy rodičům, kteří věděli, že jejich dítě tuto vadu mít bude, ale nechali si ho. Takže ty, které tady horují proto platit postiženým a neplatit feťákům si dost silně protiřečí.

    A ještě něco: když se zeptáte člověka z ústavu, jestli má rád Vánoce, řekne vám, že je nesnáší. Vždycky. Je to stres, on vánoce nechce. A realita? Žádný stres neprožívá, personál mu navaří, nakoupí, všechno vyzdobí, nachystá až pod nos. Ale říká se to a proto to postižení opakují. Sluší se to a oni jsou vedeni k tomu, aby byli slušní. Stejně tak se neříká, že jim život nadělil příliš mnoho a že nejsou nadšení, že mají každodenní bolesti nebo že si sami ani nezapnou kalhoty.

    Kdysi jsem viděla hluchou tancovat a zpívat. Bylo jí 36 a víc jak polovinu života prožila v ústavu s tím, že je hluchá a nesoběstačná. Nebyla. Jenže zpívat a divně se kymácet se nesluší a tak to nikdy neudělala. Teprve až tancovala celá učebna, začala taky a vyšlo najevo, že silné zvuky slyší a vnímá...jen to nikdy nikoho nenapadlo. Prostě byla vychována v tom, že to nebude dávat najevo. A tak si řákám, kolik z toho, že jsou "šťastní" jsme je jenom naučili opakovat po těch, kdo se o ně starají?

    Jinak se nedá srovnávat to, jestli vědomě pořídím postižené dítě, odkázané doživotně na soucit a pomoc okolí, s osudem někoho, kdo v dospělém věku utrpěl úraz.

    superkarma: 3 22.05.2014, 16:50:32
  18. [39] dadma [*]

    Aimehenry — #37 Tak s tebou naprosto souhlasím.Jsi dobrá matka.

    superkarma: 1 22.05.2014, 16:39:20
  19. [38] dadma [*]

    Tanzi — #35 Tanzi já, tvého synka znám a vždy jsem tě obdivovala,když jsi chodila k nám do lékárny.Musíš mít nesmírnou trpělivost,ale jak jsem psala i já to znám z nejbližší rodiny.Samozřejmě ,když se již dítě narodí, tak ho milujeme a dáme mu to nejlepší co jsme schopni poskytnout.Ale jak jsem psala , já kdybych to věděla dopředu ,šla bych na přerušení a výčitky bych neměla.Také rodiče musí myslet na to, co pak bude s jejich dospělými dětmi,až zde rodiče nebudou.Jak jsem již psala.Moje sestra je o 17 let starší a má postiženou dceru.Já jsem nejbližší příbuzná.Nevím jak dlouho zde sestra,  bude a jak dlouho se bude moci o ní starat.Já bych si neteř pak k sobě vzala,ale manžel s tím nesouhlasí.Rozumím mu sám je nemocný,ale co s ní mám udělat? Odložit jí do ústavu?

    1. na komentář reaguje Tanzi — #41
    2. na komentář reaguje Tanzi — #43
    superkarma: 0 22.05.2014, 16:36:44
  20. [37] Aimehenry [*]

    ...to je velice složité téma a dokonce budu tak sobecká, že řeknu, že rozhodnutí je jen a pouze na matce. Já sama jsem si tímto prošla a dodnes ( už 19 let) smutním kdykoli si vzpomenu. Ovšem...udělala bych to znovu. Při triviální kontrole se zjistila srdeční vada plodu a protože to je vada přidružená k Downovu syndromu, tak jsem byla vyslána na speciální vyšetření a nakonec amniocentézu. Nakonec se diagnoza potvrdila a celé se ještě zkomplikovalo aktuálním zdravotním stavem mě samé. Doma jsem měla zdravou holčičku a věděla jsem, že pokud bych se rozhodla dítě donosit, tak bych ji "odsoudila" do role " pokračovatelky v pečování". Někteří ignoranti mě odsoudili a opakovali věty o Bohu a že jsem zklamala. Tito lidé ovšem viděli jen malé dítě, které je i roztomilé. Už ne to, že jednou zemřu a nebo nebudu schopná se starat ( nebo rodina). Že bych " ho" strčila do ústavu nebudu uvažovat. Pro mě to bylo velice těžké a samozřejmě pro celou rodinu.....ale vím, že jsem udělala dobře. A jak mi řekla jedna sestra řeholnice, která se o postižené děti stará v ústavu, udělala jste dobře a jste dobrá matka.

    1. na komentář reaguje dadma — #39
    2. na komentář reaguje Tanzi — #42
    3. na komentář reaguje cilani — #51
    superkarma: 10 22.05.2014, 16:27:32
  21. [36] mařinka [*]

    Složité, nesmírně složité téma... Nevím, co bych udělala já, setkávám se s mnoha postiženými dospělými i rodiči postižených dětí, takže do problematiky do jisté míry vidím a vím, jak může být péče o postižené dítě náročná. K tématu mám pár postřehů:

    - Snad pokaždé se hážou všechna postižení do jednoho pytle a argumentuje se bolestí a tím, že je postižený chudáček. Mnoho druhů postižení není spojeno s bolestí, mnoho postižených si svůj handicap neuvědomuje. A když, tak zkuste vozíčkáři, nevidomému či neslyšícímu říct, že je chudáček, pošle vás víte kam. :)

    - Až příliš druhů postižení se nedá zjistit v těhotenství, projeví se to po porodu nebo až za několik let.

    - Argumentuje se tím, kolik postižené dítě stojí společnost peněz. Opět vše do jednoho pytle. Jsou postižení, kteří potřebují drahé pomůcky a dennodenní péči, to bezesporu, jsou ale i tací, kde je péče na stejné finanční úrovni jako u zdravých dětí.

    - Proč je pro společnost problém platit pomůcky postiženým, když jsou peníze jinde vyhazovány oknem? Co třeba drogově závislí? Co vězni? Ti nás stojí taky hodně peněz...

    - Šla by žena na potrat, kdyby věděla, jak brutálním způsobem se provádí? Proč se vrahům v USA píchají injekce, ale nevinné děti jsou čtvrceny za živa?

    Přála bych všem, aby se tímto nemuseli zabývat, aby se jim narodilo zdravé dítě. A rodičům postižených dětí hodně síly a podpory z okolí bez zraňujících komentářů.

    superkarma: 1 22.05.2014, 13:26:30
  22. avatar
    [35] Tanzi [*]

    Máme 24 letého syna.

    Je to autista s tezkou mentalní retardací.

    Nic, co by se dalo behem tehotenství objevit.

    Dokonce jsme tak do 1-2 let zili v blazené nevedomosti, ze máme zdravé dítě.

    Jak bych se rozhodnula, kdyby mě behem tehotenstvi doktori oznamili, ze mé díte bude postizené ?

    Myslím, ze bych kývnula na potrat.

    Písu myslím, protoze jsem si tím neprosla.

    Ale co vím jistě, ze bych uz celý zbytek života žila s vyčítkou v srdci !

    :(

    1. na komentář reaguje dadma — #38
    2. na komentář reaguje Tulinka — #52
    superkarma: 4 22.05.2014, 12:16:23
  23. avatar
    [34] vodfon, kolie [*]

    Mám dvě dospělé dětiSml16Dcera i syn jsou naštěstí zdráviSml16Sml16Sml16Ale myslím, že  po dohodě  s manželem bychom si dítě nechaliSml67

    superkarma: 0 22.05.2014, 11:42:18
  24. avatar
    [33] vladka321 [*]

    Altamora — #31 Já spíše reagovala na  tyto Vaše věty a Vaše přání v případě - co by, kdyby: "Třeba pro mě je naprostou noční můrou představa, že jednou skončím nepohyblivá a odkázaná na pomoc ostatních. Hlavně chci, aby moje děti věděly, že v takovém případě mě mají dát do ústavu. Že jim nechci být na krku "

    superkarma: 0 22.05.2014, 11:29:25
  25. avatar
    [32] vladka321 [*]

    Rikina — #29Ano, i nám pomohla "zkumavka" a věřte, že když zjistili mému synu metaboloickou vadu, velmi jsem přemýšlěla, zda již původ není v mém rozhodnuté obejít přírodu a uspokojit své mateřské pudy. Relativně je však můj syn zdravý, nic na něm na první pohled není vidět, je již dospělým mužem a já jsem za něj velmi ráda a děkuji Bohu i lékařské vědě, že ho mám.

    superkarma: 0 22.05.2014, 11:24:31
  26. avatar
    [31] Altamora [*]

    vladka321 — #27 Chlapec, o kterém jsem psala, neměl tak dobrou prognózu. Měl těžce poškozený mozek, naděje na probuzení žádná.

    1. na komentář reaguje vladka321 — #33
    superkarma: 0 22.05.2014, 10:47:45

Další příspěvky

Z předchozí stránky:

  1. [30] MaVy [*]

    a co za utrpení musí snášet to dítě?,jeho se nikdo neptá,maminka se rozhodne,že to zvládně,že se o nej bude starat,psychicky to bude zvládat,a co to dítě?jak mu bude?,co má za život?to ty maminky nezajímá?nebylo by mu líp kdyby nebylo?

    superkarma: 5 22.05.2014, 10:26:09
  2. [29] Rikina [*]

    Všeobecně vzato - lidstvo už má tak vysokou úroveň medicínských znalostí, že mu to škodí. Přežívají jedinci, kteří by kdykoli celá staletí v minulosti neměli šanci. A předávají dál geny, které by se jinak nemohly rozmnožovat. Nejde jen o postižené děti, plno lidí by dřív prostě vůbec žádné děti nemělo, dneska jim je vyrobí ve zkumavce. Plno lidí by nepřežilo nemoci, úrazy. Příroda to původně zamýšlela tak, že přežívají silní a zdraví - přirozený výběr. Dneska přežívají skoro všichni. Následkem toho lidstvo samo sobě "kazí" genofond a časem buď zdegeneruje, nebo příroda vymyslí nějakou fintu, jak to lidem zarazit, neb už teď jsou přemnožení. Sml80

    1. na komentář reaguje vladka321 — #32
    superkarma: 13 22.05.2014, 10:17:37
  3. avatar
    [28] haluška [*]

    Altamora — #24 tot sa stalo pred 20 rokmi, ale myslím, že i teraz má žena voľbu či, podstúpi vyšetrenie plodovej vody, alebo nie. a stále pre silno veriace ženy je dieťa, nech je akékoľvek, darom z nebies.A viera v to, že tento raz už to bude zdravé....

    To rozhodovanie o darovaní orgánov je strašné, ver mi. Uvedomenie si naplno, že dieťa tu je a o chvíľku tu už byť nemusí. Operácia môjho syna trvala 9 a pol hodiny a ja som za ten čas zošedivela

    superkarma: 0 22.05.2014, 10:14:42
  4. avatar
    [27] vladka321 [*]

    Altamora — #19Dnes a denně se setkávám s mladým mužem, který je díky velmi vážné nehodě právě v tuto chvíli nepohyblivý a zcela odkázaný na pomoc své rodiny. Má ovšem celkem dobrou prognózu, i když zranění je fatální, s velmi vážnými trvalými následky, srovnání se s chybějící končetinou a dalšími velmi vážnými i estetickými následky. Když se probudil z umělého spánku, chtěl zemřít, poté samozřejmě chtěl někam, kde nebude svým blízkým na obtíž. V tuto chvíli je v domácí péči a věřte je to pro psychyku člověka daleko příznivější prostředí než LDN, či ODN a další podobné typy zařízení.

    Je-li člověk zdráv, prostě uvažuje zcela jinak, než je-li tomu naopak. A v anonymním zařízení, kde na člověka není tolik času a nelze se mu konkrétně věnovat, chybí opravdový vztah, cit ... - to je hodně nepříznivé prostředí. A když už strádá tělo, ptám se: "proč by měla stráda i duše?"

    1. na komentář reaguje Altamora — #31
    superkarma: 0 22.05.2014, 10:08:44
  5. [26] Rikina [*]

    Loni se u nás v rodině řešilo, jestli dítě ano nebo ne. Ale řešilo se to ještě před početím - protože budoucí matka věděla, že mít dítě v poněkud pozdějším věku nemusí být úplně výhra. Tak si předem obešla různé lékaře a vyšetření, a budoucí otec též. Aby minimalizovali riziko. Taky se poptali po příbuzných z obou stran, na možné dědičné zatížení, a nemoci, které se projevují jen v určitých kombinacích genů. Hodně z těch vyšetření nehradí pojišťovna, tak si to platili sami. Až když bylo řečeno, že z lékařského hlediska je malá pravděpodobnost nějakého průšvihu, šli do toho. Poté, co už je potomek na cestě, tak se v průběhu času dělají další vyšetření, neb oba rodiče jsou zajedno v tom, že postižené dítě by vychovávat nedokázali. A jakkoli si to velmi přáli, mít dítě, a i když je to teď pro budoucí matku poslední šance, kdyby se ukázalo, že dítě nebude zdravé, nenechali by si ho. Tohle oceňuju, samozřejmě že i tak by se mohlo stát, že se narodí postižené dítě, že se na to přes všechna opatření a vyšetření nepřijde. Ale udělali všechno, co se udělat dalo. Myslím, že pokud má někdo i jen stín podezření, že by jeho potomek nemusel být zdráv, měl by konat nějak podobně. Zjistit všechny dostupné informace, možnosti, zvážit, a pak se zařídit podle toho.

    superkarma: 4 22.05.2014, 10:08:32
  6. avatar
    [25] datura [*]

    Pentlička — #20 zachovala bych se stejně

    superkarma: 0 22.05.2014, 10:00:37
  7. avatar
    [24] Altamora [*]

    haluška — #23 Ta matka, o které píšeš, mi připadá neskutečně sobecká. Moc. Je jí jedno, že její dítě trpí, hlavně že ho má a že ji někdo může obdivovat za obětavost. Tak trochu Münchhausenův syndrom v zastoupení. O moc víc obdivuji rodiče, kteří souhlasili s tím, aby jejich syn byl odpojen od přístrojů a jeho orgány byly transplantovány lidem, kteří měli šanci na život.

    1. na komentář reaguje haluška — #28
    superkarma: 3 22.05.2014, 09:57:01
  8. avatar
    [23] haluška [*]

    Ja sama by som mala čo k tejto téme povedať, lenže je to veľké zašmodrchané klbko a neviem odkiaľ by som ho mala začať rozpletať. A bolo by to na dlho, tak len asi pár postrehov:

    -Keď mi lekári povedali, že sa mi narodilo dieťa s vrodenou vývojovou vadou srdca, na chvíľu sa mi zrútil svet a kládla som si otázku: "Prečo práve nám?", ale milovala som ho celým svojím bytím a chcela som ho chrániť do konca svojho života.

    - Keď som potom v nemocničných čakárňach videla deti aj s pridruženými mentálnymi postihnutiami, ďakovala som, že sme obišli len takto.

    - Prvý krát v jeho 4 rokoch som sa musela rozhodovať, či podpíšem papier so súhlasom na darovanie jeho orgánov, ak by.... a potom ešte 2 krát.

    - Bola som svedkom nešťastia mamičky, ktorá mala dcérku so svalovou distrofiou, ako presviedčala lekára, aby operoval, aby transplantoval srdiečko. Povedal, jej, nech si zoženie 1 milión korún na zakúpenie srdca, lebo on nemá to srdce, aby previedol, podľa neho zbytočnú operáciu jej dcére a nie niekomu, kto môže po tomto zákroku viesť plnohodnotný život. Nakoniec operoval. Dievčatko už počas operácie upadlo do kómy a o pár dní zomrelo. Po čase som sa dozvedela, že sa im narodilo už tretie dieťa. Všetky deti- dievčatá postihnuté svalovou distrofiou.

    Toto je len pár čriepkov, ale ja by som vedome nikdy nechcela na svet priviesť postihnuté dieťa.Ale viem, že aj takíto ľudia sú pre niekoho prínosom, naplnením a zázrakom. Jedným dychom tie obetavé matky obdivujem, ale druhým, ak to bolo vedomé, nechápem

    1. na komentář reaguje Altamora — #24
    superkarma: 3 22.05.2014, 09:36:52
  9. avatar
    [22] Altamora [*]

    kaataa — #14 Znáš hodně mentálně postižených lidí, kteří jsou Einsteini?

    Před třiceti lety ještě nebyla možnost rozhodnout se předem. V tom to bylo lepší. Člověk přijal svůj los a nemusel litovat, že se rozhodl špatně.  A tak mohou říci, že jim i nemocné dítě hodně dalo. Ostatně několik takto obětavých žen chodí i na tento magazín. Kolik z nich by ale dnes po svých zkušenostech dalo přednost narození dítěte před potratem, to si netroufám odhadnout. Asi se nedá při úvahách odhlédnout od toho, že své dítě milují.

    Já bych si nikdy neodputila, kdybych předem věděla, že moje dítě bude mít třeba nemoc motýlích křídel, že jsem ho vystavila utrpení a přivedla na svět. S tím bych se vyrovnávala mnohem hůř než s tím, že jsem mu nedala šanci žít.

    1. na komentář reaguje LídaKo — #54
    superkarma: 6 22.05.2014, 09:10:29
  10. avatar
    [21] gerda [*]

    Altamora — #19 však jo, toto je moc těžké a složité téma, ani odborníci by odpověď nenašli.Sml22

    superkarma: 0 22.05.2014, 09:09:11
  11. avatar
    [20] Pentlička [*]

    Netroufám si soudit, co je správně a co je špatně. Vím jen to, co bych udělala já kdybych čekala postižené dítě - šla bych na potrat. Nejsem tak statečná, abych se starala o postižené dítě. Jiná věc je, když to člověk v těhotenství neví a přesto se narodí postižené dítě, nebo se stane něco po narození. U nějakého lehkého postižení bych se o dítě samozřejmě starala, ale mít doma ležáka na mentální úrovni mimina to bych nesnesla. Bohužel, nejsem žádná matka - hrdinka.

    1. na komentář reaguje datura — #25
    superkarma: 1 22.05.2014, 09:06:58
  12. avatar
    [19] Altamora [*]

    gerda — #16 Špatný příklad.  Jeho nemoc se projevila až v dospělosti.  Kdyby v té době už nebyl dost bohatý, aby si mohl platit celodenní péči na přístrojích, nedal by světu nic, protože by nebyl schopen své myšlenky předat. Zajímalo by mě, co by řekl sám Hawking, kdyby se ho ptali, zda by chtěl, aby se narodilo jeho dítě se stejným postižením. My víceméně zdraví o tom můžeme filosofovat, ale houby víme. Třeba pro mě je naprostou noční můrou představa, že jednou skončím nepohyblivá a odkázaná na pomoc ostatních. Hlavně chci, aby moje děti věděly, že v takovém případě mě mají dát do ústavu. Že jim nechci být na krku.

    1. na komentář reaguje gerda — #21
    2. na komentář reaguje vladka321 — #27
    superkarma: 3 22.05.2014, 09:01:37
  13. avatar
    [18] Eldridge [*]

    Nikdy v životě bych na svět vědomě nepřivedla postižené dítě. Pokud to některá žena udělá, je to její volba. Neodsuzuji ale ani neobdivuji. S čím ale nesouhlasím je skutečnost, že se postiženým umožňuje dále se  rozmnožovat mezi sebou. Tím nemyslím  nevidomé, nebo sluchově postižené, případně  postižené následkem úrazu, ale mentálně postižené,nebo s vývojovými vadami,  kteří nejsou schopni se o  dítě samostatně postarat, navíc  narodí-li se jim náhodou dítě zdravé, vystavují ho  silně traumatizující situaci.

    superkarma: 5 22.05.2014, 09:00:26
  14. [17] kaataa [*]

    gerda — #16 presne tak. a da svetu vic nez milion "zdravych" lidi dohromady. ale podle zdejsich lidi koukam, ze mel byt "utracen", protoze nesplnuje predstavy zdraveho a silneho jedince.

    superkarma: 2 22.05.2014, 08:47:40
  15. avatar
    [16] gerda [*]

    no jo, a teď si představte génia HawkinseSml58. Ten ani nemluví, bez techniky a péče se neobejde. A co přesto všecko světu dal!

    1. na komentář reaguje kaataa — #17
    2. na komentář reaguje Altamora — #19
    superkarma: 2 22.05.2014, 08:36:32
  16. [15] vladka60 [*]

    Je to otázka každé ženy a jejího svědomí.

    superkarma: 0 22.05.2014, 08:27:15
  17. [14] kaataa [*]

    I dite s postizenim muze byt budouci Einstein.

    1. na komentář reaguje Altamora — #22
    superkarma: 0 22.05.2014, 08:23:29
  18. avatar
    [13] vladka321 [*]

    dadma — #6 To je, jako jít hlavou proti zdi. Sama to budete velmi těžko zvládat, to prostě bez podpory partnera nejde. Jen bych tedy určitě neměla sílu to říci matce dítěte. A taky jistě nejste nejmladší, nemáte zklušenosti, ...!!! Mnohé jistě víte od sestry (matky dítěte), ale co to je, byste okusila, až poté, co byste se do toho vrhla. Rozhodně by to jistě byl čin citlivý, odvážný, velmi lidský, ovšem za jakou cenu, za jaké oběti? Hodně drsné rozhodování!!!

    superkarma: 0 22.05.2014, 08:18:21
  19. avatar
    [12] Saturninka [*]

    Je to těžký. Já byla vždycky přesvědčená, že bych se rozhodla pro ukončení těhotenství, když by byla prognóza špatná. Ale když pak na to přišlo a bylo riziko, že naše holčička nebude v pořádku (při vyšetření plodovky se jim něco nelíbilo), najednou jsem tu jistotu, že postižené dítě nechci, ztratila. Byla jsem v 5. měsíci, věděla, že je to holčikča a kopala jak divá... Podstoupila jsem odběr krve z pupečníku a čekali jsme. Byly to nejhorší dny v mém životě. naštěstí vše dopadlo dobře, nové testy ukázaly, že miminko je v naprostém pořádku. Dnes má mladá 15, je premiantka třídy a dělá nám jen radost.

    Na druhou stranu - můj  muž měl postiženého syna. Dlouhý roky bez diagnózy, geneticky naprosto v pořádku, doktoři prostě nevěděli, proč zakrněl psychicky na nějakých 10-12 měsících. Jeho bývalá tchýně neustále mlela o tom, jaký je to pro ně od Boha dar, jak jim chtěl ukázat jiný směr, jinou cestu, jiné hodnoty... Budiž, dá se to tak brát, ale CO tím pak ten Bůh dal tomu konkrétnímu postiženému človíčku???? proč jeho připravil, ochudil o to "normální a každodenní", co můžou prožívat zdraví lidé???

    Takže já bych byla pro, aby pokud se ví dopředu, že to dítě bude opravdu těžce postižené a přesto se rodiče rozhodnou nechat si ho, aby v tom případě nenatahovali ruce a nechtěli pomoc od státu. Protože je to jejich rozhodnutí...

    superkarma: 3 22.05.2014, 08:14:50
  20. avatar
    [11] Altamora [*]

    Nemohu odsuzovat ženy, které se rozhodly pro potrat, když jim vyšetření ukázala vysokou míru pravděpodobnosti, že dítě bude postižené. Nevím, jak bych se rozhodla já. Spíš si myslím, že bych nechtěla porodit člověka, který bude celý život na někom závislý. Zvlášť kdyby to bylo druhé dítě. Ono se tím to starší zdravé dítě dostane na druhou kolej a taky tím dost trpí. Děti jsou kruté. Posmívají se i tomu zdravému, že má nenormálního sourozence. Neviděla jsem statistiku, která by ukázala, kolik otců postižené dítě neopustí. V magazínech se píše hlavně o těch, kteří to neunesli. Na druhou stranu - rozhodnutí v takovém případě není jen na ženě ale i na muži. Když je muž pro potrat a žena ho odmítne, nemohu takového muže odsuzovat, že to pak neunese. Věděl předem, že na to nebude mít sílu, ona to měla při rozhodování vzít v úvahu a nepočítat s ním.

    superkarma: 3 22.05.2014, 08:11:58
  21. avatar
    [10] vladka321 [*]

    Je to opravdu nesmírné závažné téma. Já mám dvě děti, jejiž nejsem biologickou matkou a dvě, které jsem díky asistované reprodukci porodila. Nevím, jak bych se rozhodovala, pokud bych žádné dítě neměla, asi bych do toho šla. Ale díky tomu, že před tím, než se mi narodily děti, jsem již měla dva "své" miláčky, tak jsem 100% věděla, že pokud by mi po amniocentéze řekli, že dítě má postižení, tak bych neriskovala. Šla bych na potrat!!! Jak jsem říkala doktorům při otázkách, zda vůbec tento zákrok je pro mne důležitý. Odpovídala jsem "mám již dvě zdravé děti ( po narození i "vlastního" syna tři)". Takže já měla jasno. 

    Otázkou je, co bych dělala, kdybych své děti - tedy ty "nebiologické" neměla a zjistilo by se to při mém prvním spontálním těhotenství.

    superkarma: 0 22.05.2014, 08:07:01
  22. [9] Klára Křížová [*]

    dadma — #6 To je velmi těžká otázka a vůbec bych ji nechtěla řešit

    superkarma: 0 22.05.2014, 08:03:42
  23. [8] dadma [*]

    Vlastně jsem chtěla napsat, že tyto ženy by měly myslet na své děti, co s nimi bude ,až ony tu nebudou?

    superkarma: 1 22.05.2014, 08:02:57
  24. [7] Klára Křížová [*]

    buldok — #4 tak to si tedy nemyslím..dělala jsem za studíí praxi jako sociální kurátorka a těch smutných případů je moc - myslím těch, kdy dítě neskončí v mateřské náruči a péči

    superkarma: 1 22.05.2014, 08:02:04
  25. [6] dadma [*]

    Zde s pisatelkou souhlasím na 100%.Pokud bych věděla již v těhotenství, že dítě bude postižené,nepřivedla bych ho na svět.Nejsem hyena,ale znám několik případů a to i z blízké rodiny. Dříve nebyly takové vyšetřovací možnosti v těhotenství jako dnes.A když se dítě narodí,tak již s tím nic neuděláte nejsme ve staré Spartě.I když znám rodiny, které osložily děti do ústavu.Nesoudím je,protože vím ,jak velká je to zátěž a obět.

    Moje sestra má postiženou dceru.Sestra je o 17 let starší ,než já a nevím ,jak dlouho ,zde ještě bude a bude schopna se o ni starat. Jsem jediná nejbližší příbuzná.Já bych si neteř  k sobě vzala,ale manžel je proti a nyní mě poradte co mám udělat?

    1. na komentář reaguje Klára Křížová — #9
    2. na komentář reaguje vladka321 — #13
    superkarma: 0 22.05.2014, 08:00:14
  26. avatar
    [5] gerda [*]

    buldok — #4 výstižně řečeno!Sml16

    superkarma: 0 22.05.2014, 07:58:04
  27. avatar
    [4] buldok [*]

    Je to velmi citlivé téma, ale myslím si, že dítě, které má mít nějaké postižení se umí narodit ženě, která si ho nechá, je to tak dané.

    1. na komentář reaguje gerda — #5
    2. na komentář reaguje Klára Křížová — #7
    superkarma: 0 22.05.2014, 07:56:13
  28. avatar
    [3] gerda [*]

    to si musí každý rozhodnout sám. Myslím, že je stejně těžké pečovat o nemocné dítě jako pozdější doživotní výčitky, že jsme svému dítěti nedovolili žít. Nedaleko našeho domu je centrum Klíč, kam rodiče vozí postižené potomky a často je ve skupině vídávám v parku. Na svých vozících netrpí, těší se ze života i tak...nebo vídávám dvojice: starší žena se stárnoucím postiženým synem (zajímavé, že jsou to vždy muži a ne ženy s Downem) , jdou spolu ruku v ruce, ona mu něco povídá...i tak se dá žít. Samozřejmě, že pokud je jasné, že by měl na svět přijít tvor bez minimální šance k přežití bez napojení na přístroje do konce "života", pak bych se přikláněla k milosrdnému řešení nenechat ho vůbec narodit. Ale i takové postižení, jak říká paní doktorka, je svým způsobem obohacující pro okolí (i když víc zničující), aspoň si lidé srovnají hodnoty.

    superkarma: 1 22.05.2014, 07:19:11
  29. avatar
    [2] pajda [*]

    Suzanne — #1je to - bohužel - i společenský problém. Z našich peněz se pak bude platit živobytí matky i dítěte. A tady už je to těžko posoudit. Pokud se bude rodit stále víc postižených dětí, pak peníze, které vyprodukují zdraví, nemohou nikdy stačit na jejich důstojný život. A matky, které se rozhodly zůstat se svým dítětem ostatním "na krku" si pak nemohou stěžovat - rozhodly se samy. Jenže málokterá to tak vnímá...

    Já postižené dítě mám. Vybrat jsem si nemohla - až do porodu bylo všechno OK. Nikdo nemohl vědět, že se syn narodí s velmi vzácnou nemocí. A kdybych to věděla? Nikdy bych ho vědomě neodsoudila k životu, plněmu problémů, posměšků a neustálého boje s okolím. A sebe k úvahám, jestli jsem něco nezanedbala, nezkazila a co s ním bude, až my nebudeme, protože - bohužel - na umístění do ústavu jeho nemoc není, ale na plnohodnotný život také ne. A to nikdo neví, jestli není dědičná...

    superkarma: 5 22.05.2014, 05:32:09
  30. avatar
    [1] Suzanne [*]

    Tady je debata zbytečná, do toho může mluvit jenom ta, která dítě nosí. Jen ta se musí vyrovnat s tím, jestli život zastaví nebo ponese břímě.

    1. na komentář reaguje pajda — #2
    superkarma: 12 22.05.2014, 00:51:33

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: intimní kosmetika
Testování intimní kosmetiky pro ženy z ČR a Slovenska
Anketa: Pečete bábovky?
Jaké hračky kupujete svým vnoučatům?
Anketa pro maminky: Jaké kupujete hračky svým dětem?
Výzkum na téma kašel
Průzkum na téma finanční zajištění

Náš tip

Doporučujeme