Reklama

Téma, okolo kterého se chodí po špičkách. Ano je ožehavé, ale k životu žen patří. Jsme si jisté, jak bychom se zachovaly, kdyby nám lékař sdělil, že naše dítě, které nosíme pod srdcem, bude postižené? Přečtěte si názor čtenářky Magdalény.

Zdravím všechny čtenáře a čtenářky Ženy-in. Hledala jsem na netu určitou informaci a narazila jsem na článek, na který jsem kdysi psala svůj názor. Smršť, jakou jsem dostala v negativní podobě a sprostých urážek, jsem si okamžitě vybavila. I kladné ohlasy byly pochopitelně, včetně názorů, že jsem odvážná toto napsat. Já v tom odvahu v žádném případě necítila... a necítím nadále. O co jde?

těhotenstvíJeden britský radní kdysi prohlásil, že postižené děti by se měly „uspat“, protože stojí stát mnoho financí. Ne, nejsem vyvrhel, který by chtěl toto praktikovat. Ale dějiny ukazují, že již řecký způsob „péče“, shazování postižených novorozeňat ze skály převzal i starověký Řím, kde byla postižená novorozeňata vrhána do řeky Tibery. I ve zvířecí říši samice zakousne mládě, u kterého vycítí, že by nepřežilo.

Za dob totality se udržovaly předčasně narozené děti již třeba od 600 až 900 gramů v inkubátorech, jen proto, aby se mohlo říci, jaké máme vyspělé zdravotnictví. Výsledek? Převážná většina dnes již dnes dospělých lidí má obrovské zdravotní problémy. Slepota, plicní problémy, hluchota a jiné. Proto také před několika roky bylo uzákoněno, od jaké hmotnosti plodu je životaschopné a lze udržovat. Zasadili se o to lékaři. Dnes je lékařská věda na takové výši, že dovede určit, zda dítě bude zdravé, či je plod poškozen. I tak se narodí mnoho dětí s postižením, kdy i lékař byl přesvědčen, že je vše v pořádku. Vždy je na matce, jak se rozhodne. Ale já právě nechápu skutečnost, kdy se žena rozhodne donosit a přivést na svět dítě o které předem ví, že má Downův syndrom, dítě s rozštěpem páteře a podobně.

Velice často se mluví a píše, že je nutná 24hodinová péče o dítě, že je málo peněz, ženy strádají psychicky. V mém blízkém okolí vím o několika případech, kdy si ženy „vydupaly“, že toto dítě donosí. A nyní naříkají, že nemají nic ze života, protože vše musí obětovat dítěti, jsou drahé zdravotní pomůcky a neznají volno pro sebe a rodinu.

Reakce byly různé. Od faktu, že závidím peníze, které dostanou od státu, že jim s postiženým dítětem pomáhá duševně Bůh, že jsem hyena. Byla i reakce, kdy žena řekla: „Vědět, do čeho jdu - nikdy bych si postižené dítě nenechala, nežiju - živořím psychicky...“ A případů, kdy otec a manžel neunese tu tíhu a odchází od rodiny - těch je také dost.

Byli jsme a možná ještě jsme stát, který měl nejvíce ústavů s chovanci. Má příbuzná dělala mnoho let v takovém ústavu, chodila jsem jí občas pomáhat. Klienti od kojenců po dospělé jedince. Jedním slovem tragedie. A myslím si, že kdyby matky měly možnost toto vidět a vyzkoušet, mnohé by odradilo VĚDOMĚ PŘIVÉST NA SVĚT POSTIŽENÉ DÍTĚ.

Ohnivazena.magdalena

Na další straně se dozvíte, co nám k tomuto tématu řekla psycholožka Mgr. Hana Formánková


Své vyjádření na toto „ožehavé“ téma nám poskytla psycholožka Mgr. Hana Formánková:

Otázka, jestli donosit dítě, u kterého je diagnostikováno, že se narodí s tělesným nebo mentálním postižením, vyvolává vždy velké emoce a velmi různé názory. Je to především etická otázka, která přesahuje možnosti tohoto krátkého příspěvku, ale vždy se najdou zastánci, kteří budou hájit předčasné ukončení těhotenství, jako čtenářka, která napsala tento příspěvek, a těch, kteří budou hájit právo každé lidské bytosti na život.

Matky, kterým se má narodit postižené dítě, reagují různě. Faktorů, které toto rozhodnutí ovlivňují, je velké množství  jako např. víra, podpora rodiny, partnerský vztah, finanční situace, jestli se jedná o první dítě, nebo už v rodině jsou nějací sourozenci. Také záleží na druhu postižení, informovanosti a osobní zkušenosti. Každá rodina je jiná a volí odlišné řešení situace.

Jaká jsou omezení a zápory vzájemného soužití?
Mnohdy je to velká únava rodičů, nepochopení ze strany často i těch nejbližších. Rodiče si dělají větší starost o budoucnost - mohou pociťovat zvýšenou úzkost, co by bylo s dítětem, kdyby se s nimi něco stalo...

Velký problém je vyčerpání fyzické a psychické. Pokud se rodič sám neumí psychicky i fyzicky „dopovat“, je tu pak určité riziko, že v některou chvíli dojde k jeho vyhoření, velké únavě. Rodič musí více myslet na svoji psychohygienu a pečovat i o sebe, neuzavírat se, umět si říct o pomoc,

Je to větší stresová zátěž pro partnerský vztah, který může častěji hrozit rozpadem.

Pokud je v rodině více dětí, může hrozit nebezpečí, že postižené dítě bude mít vždy větší pozornost rodičů a zdravé dítě se může cítit odstrkované. Pokud má rodina další dítě, nemělo by cítit povinnost starat se o handicapovaného sourozence.

Sourozenci (především v období puberty) se mohou za svého handicapovaného sourozence stydět. Záleží na rodičích, jaký přístup k dětem mají, a jak je otevřená komunikace mezi rodiči a dětmi. Soužití s postiženým sourozencem je především životní zkušenost.

Rodič je také vystaven větší pozornosti svého okolí, protože každá odlišnost vyvolává zvýšenou zvědavost a zájem.

Také se změní finanční možnosti rodiny, pokud dítě vyžaduje celodenní péči. Rodiče postiženého dítěte mají také velký úkol, který stojí dost námahy, hledat všechny sociální dávky, příspěvky, které jsou pro ně možné, aby mohli s dítětem vyžít a dopřát mu určitý standard.

Jaké jsou klady a radosti vzájemného soužití?
Je to vzájemné obohacení dítěte i rodiče. Pokud jsou v rodině další sourozenci, jsou připraveni k větší toleranci a vnímavosti ve vztahu k jiným lidem.

Život s handicapovaným dítětem v sobě rodiče často objeví schopnosti, dovednosti, kreativitu a lásku, kterou by jinak neměli možnost v takové míře projevit. Mnoho věcí se stává nedůležitých, učí se nezastavovat nad malichernostmi. Rodiče i děti si navzájem váží života, tak jako mnohý, kdo projde těžkou zkouškou. Schopnost  se  radovat z maličkostí, žít více v přítomnosti. Více si váží opravdového přátelství a váží si vstřícnosti ze strany jiných lidí

Soužití s postiženým dítětem může být  tedy i vzájemným obohacením. Jenom sami rodiče, kteří pečují o postižené dítě, dokážou vyjmenovat nejen co ztratili, ale co získali. Pro rodiče i samotné dítě je důležité, aby okolí přijalo tuto rodinu jako normální jednotku, aby se snažilo ji poznat a pochopit.

Mgr. Hana Formánková
www.cestazkruhu.cz

 

Mgr. Hana Formánková

Mgr.Hana FormánkováPsychologické poradenství a psychoterapie. Provázení a podpora v obtížných životních situacích, individuální a skupinová arteterapie.

psycholožka, psychoterapeutka

Individuální psychologické poradenství, psychoterapii a arteterapii v soukromé praxi v cenru Brna.

Spolupracuje s Diecézní charitou Brno  a s centrem Celsuz - sociální rehabilitace, kde klientům poskytuje pomoc při řešení problémů spojených s nezaměstnaností.