Moje vysněné povolání bylo stát za pultem a prodávat zboží, radit lidem, co si mají koupit a tak. Přišla osmá třída, já do kolonky žádosti o přijetí na školu vyplnila prodavačka a těšila se, až se mi začne plnit můj sen. Poslední týden v červnu mi ale přišlo oznámení, že na učební obor, kam jsem se hlásila, nejsem přijata z důvodu velkého zájmu.

Naštěstí jsem mohla jít do deváté třídy, jenže o prázdninách na chatě u dědy se mamka seznámila s výchovnou poradkyní z jiné školy. Ta ji přesvědčila, že vzhledem k mému zdravotnímu stavu prodavačka není vhodná - ať to prý zkusím raději na poště za přepážkou. I když jsem mámě vysvětlovala, že to není to, co si přeji, v deváté třídě jsem měla napsaný obor spojová manipulantka. Na školu jsem se dostala a začalo moje učení v Brně. 

Čtyři roky na intru utekly jak voda a já nastoupila do své první práce na poštu, kde jsem dělala praxi, takže jsem tam už pár lidí znala. Práce mě bavila, celkově mne totiž baví práce s lidmi, vůbec mi nevadí jejich nálady a to, že si občas na lidech okolo vylijí svou zlost a špatnou náladu. Nenechám se tím ovlivnit, máma tvrdí, že jsem splachovací, ale já jsem prostě k náladám imunní. Na poště jsem byla čtyři roky, jenže pak jsem trochu neuhlídala svoji pusu a řekla jsem vedoucímu pošty, co jsem neměla - netýkalo se to toho, že by mi vytýkal špatnou práci, spíš osobní věc, která mi dost vadila.
 
Od té doby jsem měla strhnuté prémie i za čárku delší než obvykle, takže asi uznáte, že v takovém ovzduší se špatně pracuje. Řešení pro mě bylo jednoduché - podala jsem si žádost o přeložení na ústřednu. Tam jsem dělala asi půl roku, pak přišla mateřská a po mateřské jsem se najednou neměla kam vrátit, moje pracoviště Telekom zrušil. Tak jsem přemýšlela, co dál, a najednou jsem zjistila, že se kousek od mého domu otvírá nový obchod s drůbežím masem. Šla jsem se zeptat na práci a ANO, jsem už 7 let prodavačka a vůbec mi to nevadí, že mám s maturitou na něco lepšího třeba v kanceláři... dělám totiž to, co jsem si přála už jako malá holka - stojím za pultem a radím lidem, co si mají koupit  :-)
Verahl
No prosím, to je příběh jak ze slabikáře. Je zajímavé, jak často se tady dnes povolání prodavačky objevuje jako to vysněné a zamilované... Jak se zdá, prodavačkou - tou dobrou - se člověk prostě musí narodit. Slibuju, že příště, až půjdu nakupovat, si těch paní a slečen za pultem lépe všimnu - a řeknu jim něco hezkého a popřeju pěkný den. Zaslouží si to.
Reklama