Když dětí odletí z hnízda, bývá matkám většinou smutno: I mně bylo, ale na tom nic nezměním. Chce to netruchlit, najít si na tom svá pozitiva a začít si konečně užívat.

Tak už mi odletělo druhé „ptáče“ z hnízda. Dost nečekaně. Ráno nevidím tenisky u dveří. Jdu se  podívat do jejího pokoje. Jako vždy zaklepu, neboť jsem slušně vychovaná matka. Nikdo se neozývá, tak opatrně otevřu dveře...

a vidím vyklizený pokoj. Prázdné zdi, opuštěný stůl, nikde žádné oblečení, jen nezvyklé ticho a smutný pohled. Proč mi nic neřekla?

Vím, že o stěhování mluvila. Našla si s kamarády byt poblíž centra, aby nemusela platit za taxíka, když se vrací pozdě z práce. Vedle školy si přivydělává v pizzerii a směna jí končí často až po půlnoci. Proč by měla vyhazovat polovinu výplaty za cesty domů? Její argument zněl logicky a nemohla jsem nic namítat.

Ale stejně jsem si nedokázala představit, jaké to bude, až se odstěhuje. A že to udělá takhle fofrem. Myslela jsem, že si spolu sedneme a u sklenky vína probereme další postup. Tohle mě docela zaskočilo.

Ráno jsem jí napsala esemesku, proč mi nepřipomněla, že už nebude spát doma. Přece nejsem takový sklerotik, abych si to nepamatovala. Prý jsem, uzemnila mě se smajlíkem na konci odpovědi.

Fajn, budu se muset smířit s tím, že už se nebudeme potkávat doma, ale někde na kafi v centru města.

Ale na druhou stranu jsem si na tom musela najít i nějaká pozitiva.

Konečně se nebudu muset rozčilovat, že je v bytě binec, není pověšené, složené nebo vyžehlené prádlo, neumyté nádobí nebo „pokecaný“ sporák. Že lednice je plná načatých šunek, oschlých sýrů a nahnilých rajčat, pes nebyl celý den venku a kytky křičí po zálivce. Už je to jenom na mně.

Ale na druhou stranu to má zase něco do sebe. Konečně si budu užívat soukromí, nastěhuju si ložnici do největšího pokoje, začnu třídit, vyhazovat a znova zařizovat. Už se na to docela těším.

A jeden pokoj zůstane stále jejich. Co kdyby náhodou.

Čtěte také:

Děti vylétají z hnízda. Má cenu měnit byt?

Reklama