Léčebna dlouhodobě nemocných (LDN) – jaké s ní máte zkušenosti? Přečtěte si, co říká personál. Přečtěte si příběh paní Aleny, pro jejíž rodiče byla LDNka konečnou. Diskutujte nad dvěma stranami téže mince.

Snad každý z nás se už s pojmem LDN setkal. Místo, odkud se pacienti příliš často nevrací. Mezi lidmi se pro toto zařízení vžilo mnoho nelichotivých jmen... Čekárna na smrt. Konečná. Odkladiště mrtvol. Ve výčtu bychom mohli pokračovat snad do nekonečna.

Zkušenosti s LDNkami bývají většinou otřesné. Málokdo si uvědomuje fyzickou, ale zejména psychickou náročnost, která je kladena na bedra tamních sester, ošetřovatelů a lékařů.

„To není jen starost o pacienty,“ říká vrchní sestra Marcela, „i když nové sestřičky většinou nejsou úplně připravené. Zvládají bez problémů mytí, ošetřování proleženin, podávání léčiv, cvičení... Zkrátka všechno to, co se naučily ve škole nebo v jiné nemocnici. Ale smrt jim ze začátku dělá problémy. Tady máme smrt v podstatě na denním pořádku. To si potom obtížněji budujete vztah k pacientovi, když víte, že za měsíc zemře, když nevidíte před sebou ten šťastný konec. Na to je potřeba hodně obětavosti, a tu nemá každá.“

Lidé často odsuzují nezájem personálu. Přesto je potřeba brát v potaz, že dělat takovou práci celý život prostě není možné. Kdo někdy pracoval v nějaké nemocnici, jistě ví, o čem je řeč. Zhruba po dvou letech se dostaví jistá rutina – to je potom nejlepší změnit pracoviště. Jenže do LDNek se hned tak někdo nežene. To ostatně potvrzuje i sestra Marcela: „Není jednoduché sehnat dobrou sestřičku, dobrého ošetřovatele. S personálními problémy se potýkám pravidelně. Mnoho jich nevydrží, nebo přestanou mít o pacienty po čase zájem. Málokdo nový se uchytí...“

Přesto je pravda, že přístup některých léčeben k pacientům je mnohdy zarážející. Paní Aleně v LDNce zemřel nejprve tatínek, to ještě tolik nevnímala – byla to sice tragédie, ale ona byla právě v porodnici, takže měla všechno jen z doslechu. Když jí umírala maminka, prožila si své...

„Maminku odvezli na operaci kyčelního kloubu, zlomila si při pádu nohu v krčku. Bylo jí dvaadevadesát, ale na svůj věk byla ještě neuvěřitelně čilá. Před operací si chodila každé ráno kupovat do pekárny koblihy. Jednou, právě při takové ranní procházce, upadla.

Operace se podařila. Maminka dostala endoprotézu, ale protože v nemocnici nebyl dostatek lůžek, převezli ji do LDN. Nechtěli jsme to, chtěli jsme mít maminku doma, ale lékaři nám ji odmítli dát, protože prý potřebovala stálou odbornou péči, kterou jsme jí doma prý poskytnout nemohli. Vlastně se nás nikdo na nic neptal, přijeli jsme za maminkou na návštěvu a bylo nám oznámeno, kam že ji převezli.

Jestli má stálá odborná péče vypadat jako to, co předváděli odborníci v LDN, pak si tedy nedovedu představit, co z toho jsme jí nemohli poskytnout.

Jezdili jsem za maminkou po práci skoro každý den, kupovala jsem jí pleny, cvičila s ní, krmila ji. Viděla jsem, jak se mi ztrácí před očima. Vždycky když jsem přijela, měla plenky plné, ale nikoho to nezajímalo. Nepomohlo žádné naléhání na sestry, žádné výčitky, žádné prosby, nepomohlo prostě nic. Personál byl absolutně otupělý, o pacienty se nestaral, pokaždé jsem jen slyšela smích ze zakouřené sesterny, a když jsem prosila o pomoc, třeba při posazení maminky, ještě na mě byli sprostí.

Podotýkám, že se tenkrát ještě neplatily poplatky, ale za pobyt maminky v LDN, byť nechtěný, jsme platit museli. Popravdě řečeno, nebylo za co. Pohled na zanedbanou stařenku, do jejích beznadějných očí, které vás prosí, abyste si ji odvezli domů, bych nikomu nepřála. Ať jsme se stavěli na zadní sebevíc, domů se nám ji dostat nepodařilo. Nejprve tvrdili, že by to musel dovolit doktor, když jsme jim řekli, že to je nesmysl, že jsme nejbližší příbuzní, tak nám zase odmítli zavolat sanitku. Když si ji chceme převézt, tak ať si to zařídíme sami. Jenže my nemáme auto, a navíc manipulovat s ní jsme si prostě netroufli. Maminka byla v léčebně dva měsíce, potom umřela.

Ostatní pacienti na tom nebyli lépe. Přišlo mi to celé líto, hlavně ta bezmoc. My jsme přece nechtěli, aby tam maminku převezli, mohla umřít v klidu doma, mezi svými. A myslím si, že s námi mohla i nějaký ten rok dva ještě být...“

Máte nějaké zkušenosti s LDNkou? Jsou podobné jako zkušenosti paní Aleny? Byla byste schopná pracovat v LDNce?

Reklama