Častokrát si říkám, proč se lidé vlastně smrti tolik bojí? Čeho? Bolesti umírání nebo nejistoty, že neví, co přijde? Jestli teda něco přijde…

 

Slovo smrt není zrovna dvakrát zvukomalebné. Možná z něj jde dokonce na člověka husí kůže a při jeho vyslovení nám není dobře po těle…

Možná jste se některá nad tím vším taky někdy zamyslela: není to vlastně jen takový „návrat domů“?

 

Návrat tam, odkud jsme přišli, tam, kde jsme se narodili?

 

Lidé, kteří prožili klinickou smrt, vesměs vypráví o nadmíru krásném zážitku. A také o tom, že se jim zpátky do těžkého lidského bytí vůbec nechtělo.

Bylo jim tam kdesi nadmíru krásně a příjemně.

Vědomí, že se vrací zpátky mezi živé, pak bylo provázeno negativními pocity, mnohdy i fyzickou bolestí.

A nic na tom nezmění ani fakt, že se vraceli mezi své blízké. Najednou byli pozitivním prožitkem v průchodu mezi životem a smrtí ovlivněni natolik, že veškeré lpění na pozemském domově bylo zapomenuto. A přitom, kdyby se jich několik okamžiků před tím někdo zeptal, zda chtějí dobrovolně odejít, určitě by se bránili…

 

Jste také alespoň trochu zvědaví, odkud jsme přišli a kam se vlastně jednou zase vrátíme?

Je to stejné místo? Nebo svět, odkud se rodíme, je naprosto odlišný od toho, kam se vracíme zpytovat své hříchy?

 

A třeba, kdyby to všechno bylo nazýváno „návratem domů“, snad bychom i odchody svých blízkých lépe snášeli… Prostě se vrátili domů… Koneckonců, doma je nejlíp, ne?

 

A není náš strach ze smrti spíš tak trochu sobeckým strachem, že zůstaneme sami? Co nutí příbuzné nevyléčitelně nemocných hledat stále nové a nové naděje pro léčbu? A to i ve chvíli, kdy je nemocný smířen se svým osudem a nechce už dál bojovat o své pozemské bytí…

 

Možná bychom měli oplakávat narození do tohoto nevlídného světa a oslavovat odchod „domů“… My to však děláme naopak.

 

Je to plno otázek, na které zcela určitě nenajdeme odpověď ani společnými silami.

Každopádně, jde o dobrou věc k zamyšlení.

 

Co na to všechno astroložka?

Zeptala jsem se paní Ljuby Axmannové (www.astrolozka.cz) a ta celou tuto otázku vidí takto:

 

„Horoskop zrození člověka můžeme přirovnat k fotografii – momentce. Pro dobrou představu toho, co zachycuje horoskop, vezměme třeba fotografii přistávajícího letadla: vidíme, co se děje právě teď, víme, že předcházel let vzduchem a předpokládáme, že letadlo úspěšně přistane, vystoupí z něj lidé, letadlo pak zaroluje do hangáru – můžeme si představovat spoustu věcí, u kterých vycházíme buď z vlastní zkušenosti nebo ze získaných informací o podobných dějích.

Horoskopu zrození předcházel Život, jehož se stal život člověka součástí a který bude pokračovat i po smrti člověka.

Při početí nevíme o tom, že by spojení vajíčka se spermií sledovala nehmotná bytost dychtivá uhnízdit se v zárodku, splynout s ním a zhmotnit se v embryu – projevit se jako nově narozený člověk. Zato víme, že smrtí člověka nekončí Život. Člověk je jedním z jeho projevů.


Planety a další prvky horoskopu jsou v neustálém pohybu. Jsou horoskopy harmonické, kde převládá pochopení, a jsou horoskopy napěťové, kde převládá aktivita. Tam, kde se nabízí poklidný život, předcházelo napětí, a naopak. V průběhu života (John Griffith)využíváme lépe nebo hůře možností, které jsme dostali do vínku, ale ty možnosti nevznikly samy od sebe: jsou výsledkem neustálého „vychytávání“ rovnováhy Života jako takového. Tím, jak žijeme svůj vlastní život, provázaný s životy druhých, spoluurčujeme, jací budou Ti po nás, jací lidé se budou rodit, aby mohl pokračovat Život.

V okamžiku klinické smrti, ke které často dochází poté, kdy se člověk popral sám se sebou – bojoval o život – možná dohlédneme právě na opačný konec, k nádhernému klidu, ze kterého se nám zpátky nechce… V krásné knížce Thorntona Wildera Most Svatého Ludvíka krále dochází autor k poznání, že v okamžiku smrti je uzavřena, dokončena jedna ze životních kapitol člověka, že jeho život by byl o něčem jiném, kdyby dál prošel živ.

Astrolog umí „přečíst“, kde jsou hlavní životní křižovatky v životě člověka, kde se zavírají „kapitoly“ a otevírají se další. Nemůže ale říct, která je poslední, protože za každou pokračuje Život.

Nerodíme se jen sami sobě, ale i druhým. Nejen sobě přinášíme úkoly a radosti, ale i druhým. Kde člověk odejde ze života, uvolňuje místo pro nový typ zkušeností těch, kteří zůstali. Někdy je dokonce tím, kdo přestal překážet (tím zřetelněji jsou pak vidět chyby žijících), jindy je tím, skrze koho se máme naučit žít samostatně – nespoléhat, že cokoliv udělá za nás.

Smrtí ale člověk žít nepřestává, protože zůstává v myslích živých. Potenciál, se kterým se narodil, se smísil s životy druhých. Zůstává v nás.“

 

Ať je to, jak je, pravdou zůstává jeden nepopiratelný fakt. JEDNOU to každý z nás zažije na vlastní kůži – jenže se o to už s nikým nepodělíme… Nebo ano?

 

Reklama