„Tak ještě jednoho morgana,“ mával u baru bankovkou kamarád a vzápětí přede mnou přistál velký panák zlatavého, vysoce kalorického moku. Ten večer už třetí. Šup tam s ním! A teď to musím otočit... s množstvím vypitého alkoholu stoupala naše nálada, přestože pro střízlivého pozorovatele (který naštěstí nebyl přítomen) nabývala hospodská zábava spíše podprůměrných hodnot.

Kolem půlnoci se z abiturientského večírku probíhajícího v jiném podniku rozvážně přimotal i Stvořitel, aby mě vyzvedl, a měla následovat společná cesta, na jejímž konci čekaly nadýchané peřiny a pokojná náruč konejšivých snů. Ovšem já jsem měla dojem, že ještě pár sklenek sektu je pro mě nevyhnutelnou nutností, a tak mě Stvořitel nechal napospas osudu. V tomhle ohledu mě zná příliš dobře, než aby se pokoušel mé rozhodnutí zvrátit. Druhý den mi nebylo nejlépe...

AdélaChudák Pan Miminko. První dny jeho existence jsem mu skutečně příliš neulehčila. Zasloužil by medaili za statečnost. Ano, i mně se ve chvíli prozření promítly všechny prohřešky proti těhotenské životosprávě, všechny alkoholy, tataráky, tabletky proti bolestem a alergiím a bůhví co ještě může žena zkonzumovat v mezidobí mezi početím a pozitivním testem. Všechno, co jí v následujících měsících ani nepřijde na mysl, že by mohla pozřít.

Blahořečena budiž příroda, která zařídila, že jen při pouhé myšlence na tyhle „pochutiny“ se těhotná osoba prakticky okamžitě zkroutí v křeči náhlé nevolnosti. Alespoň já jsem takhle strávila první tři měsíce, než jsem si nový „lajfstajl“ tak nějak osvojila.

S čím jsem ovšem nepočítala, je fakt, že se bez konzumace alkoholu na světě cítím mnohem líp. Už si nemyslím, že „vylejt si hlavu“ je nejlepší metodou boje proti stresu. Už si nemyslím, že se nedokážu bavit bez alkoholu. Smutné zjištění v tak pokročilém věku. Ale chybami se člověk učí. Pan Miminko mě učí. Těhotenstvím k trvalé abstinenci! Karel Nešpor by z nás měl radost...

Krátce poté, co Pan Miminko vystoupil z ilegality, jsem si vzpomněla na výrok jedné známé, která své těhotenství zpravidla uváděla slovy: „Já tak nesnáším matky, co všechno dodržujou!“ Mám pro ni celkem pochopení ve chvílích, kdy se ke mně donesou i absurdity typu: Nesmíš zvedat ruce, dítě se udusí! Nesmíš umývat okna, dítě se uškrtí na pupeční šňůře! Ale jinak si musím udělit pochvalu, jsem zodpovědná budoucí matka, přestože (nebo právě protože) se vyhýbám debatám „těhulek“, kde se to podobnými doporučeními mnohdy jen hemží.

A snaha se vyplácí, první polovinu nekonečných deseti lunárních měsíců máme oba zdárně za sebou. Už spolu i komunikujeme. Já Pana Miminka povzbuzuji v růstu myšlenkami a častým pohlazením (prý mu mám i zpívat, ale nač ho traumatizovat ještě před porodem?), on mi odpovídá čilým vrtěním pod pupkem.

Ale sahat mi na něj nemusíte, ani pro štěstí...

Předcházející díl najdete TADY.

Reklama