Přišel nám do redakce krásný email od naší čtenářky s nickem libuno. Ta zavzpomínala na to, jaké to bylo v jejím dětství, když přinesla domů vysvědčení. Když jsme si přečetli její vyprávění, napadlo nás, zeptat se i vás. Jaký zážitek z konce školního roku se vám vryl do paměti a jak k tomu nyní přistupujete u svých dětí a vnoučat?

vyzo

Vážená redakce,

rok s rokem se sešel, děti, tak jako vždy, jsou oceněny vysvědčením. Tak to přece bývalo odjakživa. Babiččino vysvědčení jsem nikdy neviděla, tatínek, ba ani maminka mi je nikdy neukázali. Asi se ta vysvědčení ztratila, či snad měla být zapomenuta. Nevím.

Jen jedna vzpomínka, řekla bych, že moc hezká, mi v mysli  zůstala. Já i moje sestřička jsme do školy „mašírovaly“ v šedesátých letech. Chlubení sice hezké není, ale já nosívala spíše jedničky. Vždy jsme obě, coby nejstarší vnučky, s vysvědčením chodily k babičce. Babička vysvědčení svým ostřížím zrakem prohlédla a ve finále konstatovala.

No „Bunko“ moc hezké, Janičko (moje sestřička), ty se polepšíš! Tam se objevily nějaké trojky. Bylo to na prvním stupni ZŠ. Ve finále otevřela portmonku a z ní vytáhla dvě papírové tříkoruny. Obě si zasloužíte za svou píli totéž. Jani, příště bude lépe!

Je to již více než čtyřicet let. Vyrůstaly jsme ve stejné rodině, rodiče se nám zcela jistě věnovali. Ještě bych zmínila, že jsme domácí úkoly psaly „nanečisto“, abychom si je procvičily. Dnes toto není, je jiná doba. Každá z nás máme jiné povolání, blížíme se téměř k důchodovému věku. Ale to jsem tu zmínit nechtěla.

Vážení rodiče,

své ratolesti znáte, víte, co v nich je. Proto bych chtěla apelovat, abyste je hodnotili kladně. Abyste vždy, třebaže se vám známky nelíbí, hodnotili jiné pozitivní stránky svého dítěte, které v nich dřímají.

Přeji celé redakci, rodičům, prarodičům moc hezké prožití krásných chvil se svými blízkými. Vaše „Bunka“.

Reklama