Večer, když usínáme, nikdo z nás neví, jestli se mu ještě jednou poštěstí uvidět další východ slunce... Proto by měl každý z nás žít každý den života tak, jako kdyby byl jeho poslední... V době, kdy jsem ještě měla partnera, nikdy jsem nedopustila, abychom od sebe (například do práce) odcházeli rozhádaní.

Hádka mohla být jak chtěla velká, ale před odchodem z domu jsem partnera vždy políbila a alespoň trochu se pousmála... Nikdy nevíte, jestli se s člověkem, se kterým se právě loučíte, ještě někdy setkáte... Stát se může cokoliv a za každým rohem číhá nebezpečí - dopravní nehoda, spadlý strom, blesk, srdeční zástava... A pak jen lidem zůstávají oči pro pláč: ,,Proč já mu tak dlouho neřekla, že ho mám ráda? Proč jsem mu neřekla, že se už vlastně ani nezlobím? Proč jsem udělala z takové malichernosti nevyřešitelný problém?" Proč, proč, proč...

Ale čas se vrátit nedá. Nikdo z nás neví, kolik svíčky z jeho života už roztálo, a jak dlouho na ní bude ještě plamínek hořet. Já také nevím, jestli tento den není pro mne posledním. Proto se snažím - alespoň v rámci možností - abych měla své věci v pořádku, abych neměla nějaké nevyrovnané dluhy, aby moji nejbližší věděli, že je mám ráda a že mi na nich záleží...

Pak můžu každý večer usínat s klidným svědomím, že je snad všechno v pořádku... Nikdo z nás neví, jestli zítřejší východ slunce spatří... Nechtěla jsem psát nic deprimujícího, ale myslím, že většina z vás se nad mými pár řádky alespoň na chvíli pozastavila, a pokud to už dlouho neudělala, tak dnes půjde, políbí své děti a partnera a řekne: ,,Mám vás moc ráda..." Přeji vám všem ještě hodně krásných východů slunce...

Hanka (xx-b)


Ano, s tímto příspěvkem s ztotožňuji zcela a naprosto. Nikdo nikdy neví, kolik času mu zbývá. Nikdo neví, co se může stát. Není důvod kazit si dny zbytečnou záští. Díky za každé nové ráno.:)

Reklama