Reklama

K tomuto tématu mě přivedla jedna z vás, čtenářek Ženy-in, a mně se to téma moc líbí. Kolikrát jsem člověkem já? No, třeba takové „Dobrý den“, nebo „Miluji Tě“, dokážu říct nejméně v deseti jazycích. Ale jinak? Jinak je to bída.

jazyk

Němčourů nás bylo jenom sedm

Od první třídy základní školy jsme se začali pořádně učit jazyk mateřský. Tuším, že od třetí třídy to byl jazyk našich bratrů-osvoboditelů, jazyk ruský. Kupodivu mi šel a také mě bavil. No a díky mým německým předkům mě tatínek přihlásil v témže ročníku i na jazyk německý. Prý abych se zdokonalila a nedělala dědovi ostudu.

Chvilku jsem měla v hlavě zmatek, proč se učím řeči dvou znepřátelených zemí. Dějepisným vyprávěním o hrůzách války se mi tento chaos ještě malinko zesílil, nicméně s ruštinou a němčinou jsem vystačila až do maturity (nepočítám-li další jazyk, moji milovanou slovenštinu, která je už vlastně také zahraniční). Na gymnáziu byl samozřejmě i jazyk anglický, ale rozhodnutí mého otce „půjdeš na němčinu“, bylo nezvratné. Na druhou stranu, státnice z němčiny není k zahození, v pozdějších letech mi velmi pomohla.

Vysokou jsem šla studovat poměrně pozdě, už jsem byla vdaná a měla jsem děti. V ročníku jsem byla nejstarší. Co se týká jazyků, všichni byli angličtináři, Němčourů nás bylo jen sedm a ruský jazyk nebyl pro nedostatek zájmu otevřen vůbec.

No, yes, help, please

Přišla revoluce a otevřely se hranice. Bez obav jsem mohla konečně navštívit naše příbuzné v zahraničí. Jako první přišlo pozvání od tety z Londýna. Vzápětí mě však polilo horko. „Panebože, jak se tam domluvím?“ Jela jsem vybavena čtyřmi základními, pro mě životně důležitými slovy: no, yes, help, please.

Zpočátku bohatě stačily, a s delším pobytem se začala moje slovní zásoba slušně rozšiřovat. Na 100 % platí: nechat se hodit do vody a plavat. Pokud kolem sebe neslyšíte žádnou jinou řeč než řeč dané země, musí se to naučit snad i ten největší blbec (ostatně nemusíme chodit v případě některých vyhoštěných daleko).

Po měsíčním pobytu v Anglii jsem byla schopna se jakž takž domluvit a hned jsem si slíbila, že až se vrátím domů, začnu chodit do angličtiny. Ale mé předsevzetí se krylo s leností, a tak jsem zůstala zase jen u ruštiny, němčiny – a u slovenštiny. Věřím však, že kdybych vycestovala někam hóódně daleko, třeba do Japonska, že se i tu japonštinu naučím. Musela bych.

A jak jste na tom vy, milé čtenářky Ženy-in?

Téma dnešního dne zní: Kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem

  • Dokážete se domluvit v zahraničí?
  • Jdou vám cizí jazyky?
  • Jak vnímáte cizince v naší zemi? Měli by stejně jako my u nich i oni u nás znát alespoň pár základních slov česky?
  • Máte nějako veselou historku s dorozumíváním?
  • Vzala byste si cizince?
  • Dokázala byste žít v cizí zemi?
  • Využila jste znalost jazyků ve svém povolání?
  • Učíte se cizí jazyky snadno nebo těžce?
  • Jaká řeč se vám líbí nejvíc a jaká naopak vůbec?

Opět se nabízí celá řada otázek, které možná i samy vyplynou z vašich příspěvků a komentářů. A tak už nechám prostor jim.

Piště na redakční e-mail: redakce@zena-in.cz

Jak říkají cizinci, čeština je jeden z nejtěžších jazyků světa, pokud si přečtete knihy Aleše Cibulky – O češtině 1. a 2. díl, určitě už chybičku nikdy neuděláte. Čekají na jednu z vás.

knihy