smoke

Naše kolegyně Simona je krásná a decentní dáma. Miluje pořádek a k smrti nenávidí zápach cigaretového kouře. Teď si užívá dovolenou v Dominikánské republice a zatím netuší, k jakým změnám v redakci došlo.

K mé velké radosti se k nám vrátila Míša. To by mohlo být i k její radosti, nebýt Míšiny kuřácké vášně. Omlouvá to tím, že jí cigaretka pomáhá v třídění myšlenek. Když má temno, zapálí si a okamžitě jí to začne v hlavě šrotovat.

Když tu Simona ještě nebyla, zastával funkci protikuřáckého drába bývalý šéfredaktor Pavel Miškovský. Za jeho velení bylo kouření v kancelářích přísně zapovězeno, ale Míša s roztomilostí sobě vlastní jeho nařízení permanentně porušovala.

Když už se štiplavý dým do jeho choulostivých nosních dírek prodral i přes dvoje zavřené dveře, udělal přepadovku.

„Tady přece nikdo nekouří,“ tvrdila s bezelstným výrazem ve tváři a zapálenou cigaretou v šuplíku. V lepším případě stála u otevřeného okna, s rukou vystrčenou na střechu, a při vpádu šéfa Pavla pustila cígo do okapu. Ještě že jsme nevyhořeli.

A abych ji v tom nenechávala samotnou, občas i já přifouknu něco modrého dýmu a naše kancelář se pomalu stává mlžným doupětem.

Ale teď veškerá legrace se smrádkem a teploučkem končí. V pondělí přijde Simona a my budeme muset naše kuřácké doupátko proměnit v dýchatelné a svěže voňavé pracoviště.

Nevíte, jak to udělat? Poraďte, ale rychle, máme na to už jen víkend a nesmíme nechat otevřená okna!

Reklama