Reklama

Ahojky všem v tento pošmourný den,

nejdříve jsem si říkala, napsat… nebo nenapsat? Ale po 25 letech v zaměstnání už jsem přece jenom nějaké ty šéfy měla, i když v jednom podniku, tak přispěji také s troškou do mlýna. Jestli mě má paměť neklame (věřte, že mrcha poslední dobou dává o sobě dost vědět! :)), tak mojí první šéfovou byla paní – starší, nějaké dva tři roky před penzí.

Hodně naučila, byla šikovná, řekla bych, že měřila všem stejně, tenkrát jsem to neocenila, byla to pro mě „stará ženská“.

Nebyla jsem tam dlouho.

Na druhém místě, jsem v krásném oddělení statistiky měla šéfa. Opět staršího před penzí – tentokrát to byl muž. Ale dopracoval se ke své funkci postupem času, pílí, toho jsem také měla ráda.

Po mateřské dovolené s naší kočinou jsem se vrátila a zároveň se mnou nastoupil nový šéf. Tak to byl opravdu ale „šéf na správném místě“.

Rozuměl své práci, šéfoval celému babskému kolektivu s přehledem, při každé příležitosti nás pozval na večeři a na vínko, k Vánocům nám všem kupoval drobnosti, no, fakt jsem ho měla asi ze všech svých šéfů nejradši.

Nejvíce si mne získal, když se náš podnik dělil, prošel několika změnami, on se pustil i na tenký led, mohl být vyhozen jako „nežádoucí“,  pár takových schopných lidiček bylo „odejito“. Nakonec i on byl vyměněn, ale alespoň nevyhozen.

Vzpomínám na tu dobu dost často, prováděly jsme mu s kolegyněmi různé blbiny, vymontovaly jsme mu třeba mluvítko v telefonu, když si u nás v kanceláři vařil kafe, pak jsme mu jedna zavolala a chtěla s ním řešit něco pracovně, nebo jsme mu z děrovačky nasypaly kolečka do deštníku, a když šel na oběd a deštník otevřel, byl celý zasypaný  :),  nebo mu přivazovaly židli ke stolu, no, naprováděly jsme se mu toho až dost.
Vždycky to byla legrace.

Ale po jeho výměně to už žádná sranda nebyla. Dost se začalo propouštět, naše oddělení se začalo postupně přejmenovávat, přeobsazovat, šéfové se střídali, nemohu už říct, že bych měla nějakého vedoucího tolik ráda, až na jednu šéfovou.

Byla starší o dva roky, super ženská, moc toho nenapovídala, jak v práci, tak v životě,  tak ta kvůli neustále měnícímu se vedení také odešla. Tak s tou jsem v dopisovacím kontaktu, ta tenkrát odešla do Prahy k Jadranu Šetlíkovi, byla u něj krátce, ale neztratila se tam, za pár let vystřídala několik firem, ale pořád se jí dobře daří a vždycky mě dokáže povzbudit a na tváři vykouzlit úsměv.

Teď sedím v práci víceméně na dvou židlích, na jedné jsem jakýsi plánovač a mám za vedoucí ženskou, která je mladší, řekla bych, že je i připos…. z vedení, nebo skoro ze všeho, druhá židle je nepojmenovaná, protože sedím v předkanclu šéfa (pod kterého spadá ta moje), nejsem jeho nic, a přitom se očekává, že budu dělat poštu, zvedat telefony, vařit kávu…, když jsem se ozvala, tak mi bylo nenápadně naznačeno, že to může dělat kdokoliv jiný. Bydlím totiž na Mostecku v kraji s nejvyšší mírou nezaměstnanosti. No, a to si pak rozmyslíte, když máte doma dvě studující děti.

Tak to je asi tak vše o mých šéfech, určitě uznáte, že s tím posledním bych určitě nic mít nechtěla. Jediné, co bych třeba chtěla – mít takovýto krásný pracovní stůl   ::::))))))   

Děkuji za krásné téma, které mě donutilo ke vzpomínání, ještě jednou hezký den všem přeje

mamoutek


Mamoutku, opravdu hezké vyprávění. Jsem ráda, že jste se ve svém pracovním životě setkala i se šéfy, se kterými byla sranda. To se hned lépe pracuje. Do budoucna Vám přeji především hodně trpělivosti v zaměstnání!

Za Váš příspěvek Vám posílám CD od Popron Music Semifinále SuperStar Top 10.

Připomínám, že nám stále můžete posílat příspěvky na dnešní téma :-)!

redakce@zena-in.cz