To je pár „drobností“, které dokážou vytočit, rozčílit, naštvat čtenářku s nickem Heather. Ale protože se jí dějí denně, zvyká si a čím dál častěji nad nimi dokáže mávnout rukou... Vždyť se zas tolik neděje, ne?Píše smířlkivě na závěr svého příspěvku.

Už zas. Už zas ten dacan vopelichanej kokrhá! Jednou jsem slyšela něco o tom, že kohouti jsou malí páni, jitřenka řídí kokrhání, takže mi nějak nedochází, jaktože když slunko vychází teprve po šesté ranní, ten sousedovic pošuk huláká, když ještě tluču špačky. Asi brzo utluču kohouta.

Přežila jsem kokrhání, nucené vstávání i ranní hygienu a hurá na vlak. Cupitám po chodníčku skrz předzahrádku a z náhlého brždění dostávám smyk před hnědou hromádkou skvící se uprostřed cesty. Ty bláho, ještěže jsem to nenabrala! Už vidím jak by se omračujícím aroma zaplnilo kupé, až bych nastoupila do vlaku s popatlaným podpatkem.

Tohle mě „sejří“ už od té doby, co jsme se nastěhovali. S tím, že člověk má šanci nabrat hnědý psí produkt na každém druhém kroku na ulici, jsem se už víceméně smířila. Proč jim ale musím vyhýbat na svém vlastním pozemku, ve vlastní předzahrádce, když vlastního psa nemám??? Bohužel domeček žádal spoustu oprav a bydlení v pohodlných, teplých a zařízených pokojích bylo pro nás důležitější než opravy venku, takže na plot před předzahrádkou a příjezdovou cestou prostě zatím nebyly finance. Naší klidnou ulicí se často chodí na procházky s pejsky, ovšem pokud je pes na volno a majitel ho nechá vydělat, kam se mu zachce, dokáže mě to vytočit až k nepříčetnosti. Nebo vám snad připadá normální nechat lejna ležet na cizím pozemku před vchodovými dveřmi?? ...ještěže náš plot s brankou už je ve výrobě a od čistého chodníčku nás moc času nedělí...

Bez větší újmy či nadávek v rámci snahy udržet atmosféru relativně poklidného rána jsem pouze s nenápadně zvednutou hladinou adrenalinu přežila hulvátství pána v obleku, který mě málem smetl pod vlak, jen aby byl uvnitř první -sakra, když už se nedá mluvit o gentlemanství, kam se poděla obyčejná lidská slušnost? - a dostávám se do práce.

Poklidnou chvilku naruší cyklisticky zaměřený kolega. Vyslíkne propocené elasťáky, přehodí je přes židli (kde se na mě budou smát do konce pracovní doby jako obvykle) a hodí na sebe triko a kraťasy, které nosí už čtvrtý den (pominu to, že mezitím se tu v době jeho dovolené na ně pět dní prášilo). Zuřím tiše. Pár nechuťáren jsem ho už odnaučila, ale všechno naráz to nejde.

No nic. Jdu za kolegy na vedlejší oddělení. Zas podělali něco, co jsem jim už vysvětlovala 850krát. Zesílené bušení srdce pomalu ustává, už se ani netřesu a od fyzických útoků jsem už taky upustila, tak to snad proběhne v poklidu...

...pár drobností, které dokážou vytočit, rozčílit, naštvat. Ale protože se dějí denně, zvykám si a čím dál častěji nad nimi dokážu mávnout rukou... Vždyť se zas tolik neděje, ne? Jak já s oblibou říkám - je to furt lepší než drátem do oka :-)

Heather

Hm, ta pravidelnost člověka asi otupí. Ale vezměte to tak, že kokrhání kohouta už je dnes vzácnost a možná lepší než řinčení zbíječky, psích hovínek se za chvíli také zbavíte, alespoň na svém pozemku a kolegovi klidně řekněte, že je prase nemyté.

A co vy, milé ženy-in? Napíšete nám také něco o svých strastech? Co vás štve ve vašem okolí, co vás dokáže namíchnout obecně a co děláte pro to, aby to tak nebylo? Jde-li to vůbec.

Napište nám na: redakce@zena-in.cz

Reklama