Reklama

Snad nejhorší kolize, která člověka může potkat, je ona pověstná srážka s blbcem. Známe všichni. A ještě horší je, že ten, kdo zpravidla z takového karambolu odchází zcela nezasažen, je... jasně... blbec...

Taková nepříjemná příhoda na sebe může vzít mnoho podob. Může vás potkat stejně dobře v čekárně u lékaře jako třeba na letišti. Pokaždé je to v první chvíli nepříjemný karambol a zpětně hodně často velice veselá vzpomínka. Člověk ale napřed musí vychladnout.

Što eto?

Je to už dávno, ale díky jedné podobné osobě dodnes vím, jak vypadá kulma zevnitř, což se může leckdy hodit. Pravda, ještě se mi to nehodilo, ale co kdyby.

V rámci jakési školní družby vycestovala jsem ve velmi mladém věku do Sovětského svazu, konkrétně do Moskvy.

I jelo se vlakem.

m

Vedle faktu, že mám doživotní zážitek z cestujících, z nichž snad ani jeden nebyl ve stavu střízlivém, a to prosím navzdory tehdy platné prohibici, nezapomenu, kromě „výživných“ toalet,  na dámu, které se v ruském prostředí vlakové dopravy říká „děžurnaja“.

Pokoušeli jsme se zpívat a hrát na kytaru, což nám bylo obratem zakázáno. Patrně abychom nerušili dva pány v uličce, kteří hulákali tak, že to bylo slyšet i do lokomotivy, což nikomu nevadilo.

Tedy jsme posvačili.

O několik hodin později přišla ona dáma.

No, přišla... vzhledem k faktu, že její tělo na každé straně o dobrých dvacet čísel přesahovalo kapacitu dveří kupé, procpala se pomalu bokem k nám. V ten moment zaplnila už tak zaplněné kupé.

Poslušně jsme otevřeli kufry.

Vyhrabala, co se dalo. Všechno, co kontrolovala, včetně zubní pasty, z níž vytlačila spolužačce několik centimetrů na stoleček a přičichla, ledabyle pohazovala kolem sebe na sedadla.

Na řadu přišel můj skromný kufřík, sestávající z oblečení, vaty (tehdy sice bylo lze zakoupit hygienické vložky, ale šlo o dokonalý panel, který člověku působil bolest v oblasti vnitřní strany stehen, zvláště pak člověku drobnému, nehledě k tomu, že během několika kroků chránil spíše oblast ledvin).

Proto byla nejlepší vata.

Děžurnaja uchopila sáček s vatou a tuto jedním pohybem vytáhla do délky jejích rozpažených rukou. „Ta vata byla skládaná, teď je mi k prdu. Už ji nedám zpátky,“ mumlala jsem vztekle. Hrabala soustředěně dál.

„Ty vole, moje kulma,“ podívala jsem se nešťastně na spolužáky.

„Što eto?“ pravila se zájmem.

„Tramvaj, náno,“ pravím tiše a zvolila jsem volný překlad.

„Etot na volosy.“

Dívala se na mě nedůvěřivě.

Patrně usoudila, že lžu, protože hřeben vypadá jinak, a asi jsem působila jako zakuklený pašerák, protože se jala kulmu šroubovat.

Byla důkladná.

Uviděla jsem vedle hromady šroubků i moment, kdy se kulma rozpadla na několik součástí a vykoukla na nás skleněná trubička a jakýsi pytlíček plný nějakého písku, něco droboučkých obvůdků na plastové destičce, nebo co to bylo.

Hromádku předmětů nahrnula záhy přede mě.

Chtěla jsem na ni skočit, ale patrně by si toho nevšimla, nebo by mě zaplácla jako mouchu.

 „то, что вы ищете, пожалуйста?“ vysupěla jsem.

„Рубль,“ pravila a podívala se na mě přísně.

„U nás se s rublama nekšeftuje, ty vorvani. Zničilas mi kulmu.“ To jsem nepřeložila, neb bych to ani nezvládla.

Svou kulmu jsem si nasypala zpátky do kufru.

m

Přestože jsem se později v hotelovém pokoji dlouhou dobu pokoušela dát věc zpátky do původního tvaru, zůstala v sypkém stavu.

Dnes vzpomínám s úsměvem. Tehdy bych ji překousla. Ani ne tak kvůli té kulmě, ale...

…zkuste si tenkrát sehnat v Moskvě vatu, nebo alespoň vložky!

Na druhou stranu mám odtud miliardu nesmrtelných zážitků.

Při pokusu přelézt Kremelskou zeď a vyhnout se frontě na „plátěné ucho“ jsme byly s kamarádkou lapeny a strávily jsme několik hodin ve společnosti milé ruské milice.

Viděla jsem, kterak se prodává maso v hangáru bez jakékoli hygieny, rybí trhy, mnoho opilců (prohibice,neporhibice) i obchod, kde se člověk obával zakoupit i křížovky, a tak dále...

…při návratu do tehdy komunistické Prahy jsem si připadala jako na západě.

Očekávám mnoho vašich e-mailů, neb se domnívám, že srážku s blbcem snad absolvoval každý z nás. Téma je navíc v zásadě veselé a hlavně – každé dvě hodiny z vašich došlých příběhů na známý e-mail redakce@zena-in.cz vylosuji jeden, který tak jako minulý týden obdrží drobný dáreček!

Přeji všem krásný, sluneční, jarní a veselý den!