Když se nám ztratil náš bílomourovatý kocour Šengí, náš druhý, řádně mourovaný kocour Chicory osiřel a začal strádat. Brzy bylo jasné, že když něco neuděláme, kocour umře steskem. Sice se oba kočičáci od malička spolu prali a rvali a jeden druhému nikdy nic nedaroval, ale ve chvílích klidu spolu spávali na jednom křesle a dělili se o jídlo. Po 14 dnech, během nichž Chicory skoro nežral a jen sklesle ležel v pelíšku, jsem projela inzeráty na internetu a vyjela do blízkého města za lidmi chovajícími perské modré kočky, kteří právě měli koťata bez PP ve správném věku k předání do nové rodiny. Vzali jsme si s sebou i našeho mouráka, aby si budoucího souputníka vybral sám. Nebylo to tak těžké. Ze tří koťat zajímalo našeho mourka viditelně jen jedno - a tak se s námi ještě ten večer vrátil domů nový, šedomodrý plyšáček, kterého jsme pojmenovali Charlie.
 
První dva roky byly v klidu, kocouři si rozuměli. Pak nám náš milovaný kocour Chicory umřel (http://www.zena-in.cz/rubrika.asp?idc=26280&id=6), za dalšího půl roku jsem sbalila sebe a děti a odstěhovala jsem se od manžela do pronájmu. Bývalý manžel si chtěl Charlieho nechat. Říká se, že každá kočka si vybere v rodině jednoho oblíbence, který je její láskou i autoritou. Věděla jsem, že pro Charlieho je tou vyvolenou osobou právě můj bývalý manžel, takže jsem mu ho nechala. Věřila jsem, že se o něj postará, protože ho má opravdu rád. Po nějaké době se začal Charlie doma počůrávat. Měla jsem za to, že trpí samotou. Říkala jsem bývalému manželovi, že by mi ho možná měl dát, že perské kočky potřebují společnost a Charlie je celý den doma sám. Ale manžel nechtěl.
 
Po pár měsících jsme s dětma zjistili, že bez koček nemůžeme žít, a tak jsme si postupně vzali z různých útulků tři kočky - jednoho kocoura a dvě čičiny. Za další rok se na mne obrátil bývalý manžel, že se Charlie stále počůrává v bytě mimo záchůdek, a jestli bych si ho nevzala, že má zničený celý byt. V té době jsem si Charlieho už vzít nemohla. Jednak jsem měla z občasného hlídání vyzkoušeno, že se Charlie bytostně bojí našich koček (a ty na něj reagují agresivně), jednak jsem v té době už bydlela v domku, který jsem postavila na hypotéku a měla čtyři kočky a hodně málo peněz. Kdo doma chová kočičí smečku, ví, že to není nic levného. Nejde jen o jídlo, ale o pravidelné očkování, občasné nemoci, tablety na odčervení, každý měsíc Frontline proti blechám a klíšťatům... Hypotéka, dvě děti a čtyři kočky zatěžovaly můj rozpočet opravdu maximálně.
 
Bývalý manžel se rozhodl Charlieho přesunout ke svým rodičům na vesnici. Charlie tam byl v podstatě šťastný, měl výběh na zahradu a za kamaráda tchánova pejska. Jenže v poslední době už na tom bývalí tchánové nejsou zdravotně dobře a začali Charlieho zanedbávat. Starší syn mi minulý týden řekl, že kocour je hubený, plný blech a celý zacuchaný. A tak jsem se rozhodla. Charlie se vrátí k nám. Ještě nevím, jak to udělám. Chybí mi peníze, chybí mi oddělený prostor, který by kocour potřeboval (jednak kvůli pomočování, jednak kvůli adaptaci). Ale nějak to provedeme. Držte nám palce. A hlavně držte palce Charliemu, aby si u nás zvykl, aby se spřátelil s ostatními našimi kočkami. Bude na to mít půl roku. Přes zimu jej nemohou nechat venku, takže na zimu bude muset do domu. Snad to vyjde...
 
Kadla


Děkujeme za příběh, i když je trochu smutný, a moc Charliemu i Vám držíme palce. Snad to všichni zvládnete...

redakce@zena-in.cz

Reklama