Domácnost

„Kočku v domě? Nikdy! Aneb, jak jsem ke třem kočkám přišla.

Děkujeme další čtenářce, tentokrát DitěB za příspěvek na dešní téma. Bude opět kočičkový, ale snad si ho rády přečtou i pejskařky

Vážená redakce, krásné téma, tudíž přispěju taktéž svou kapkou do mlýna.

Mohlo by se to jmenovat „Kočku v domě? Nikdy! Aneb, jak jsem ke třem kočkám přišla.

Vždycky jsem si říkala, že kočku v bytě nechci, protože jak jsem zjistila u chovatelů koček, je to tam tak nějak „cejtit“. Ale kočičky jsem měla vždycky ráda, protože moje babička jich chvílema měla i 7 a bez nich jsem si to u babičky ani nedokázala představit. A doma jsme byli zase spíš takový psí, protože mamka kočky nesnášela a nesnáší.

Ale dále. S manželem jsme si pořídili na vesnici chalupu na bydlení. Když jsme se stěhovali, byla jsem už v 7 měsíci těhotenství, takže hormony jely na plný obrátky. Jednou, když byl manžel v práci, jsem vegetila s pupkem na dvoře a najednou slyším takové tenoulinké pískání. Šla jsem se tedy podívat, odkud to jde, až jsem se dostala do stodoly a bylo to tam někde nahoře. Zvědavost mi nedala, a přes můj strach z výšek, jsem vylezla po žebříku a tam vidím tři plazící kočičí uzlíčky. Jejich máma se asi nových spolubydlících tak vylekala, že je tam nechala opuštěné.

No, a teď to dilema, co s nimi? Domu jsem je nechtěla, zvlášť teď před narozením našeho miminka, ale zase je tam nechat na pospas, mi přišlo krutý. Počkala jsem na manžela, ať mi pomůže rozhodnout, co s nimi. Nakonec jsme rozhodli, že jim tam dáme deku a přineseme mlíčko. Strašný šok přišel ráno, jedno koťátko v noci spadlo z patra stodoly a zabilo se, druhý umřelo asi hlady. V tu chvíli nejspíš hormony udělaly svý.

Rozplakala jsem se a řekla manželovi, že tam to koťátko nenechám a s tim velkým pupkem jsem se hnala nahoru pro ten, taktéž plačící, uzlíček. Vzala jsem koťátko domu, udělala z deky pelíšek, krmila stříkačkou a každou chvíli jsem si ho přikládala na srdce. Myslim, že uteklo hrobníkovi z lopaty.

No, a z koťátka nám vyrostla paní Mína. Chytrá až vychytralá číča se špetkou divočiny v krvi a s nejkrásnějším, blahodárným vrněním. A aby tu nebyla sama, nechali jsme jí dvě koťátka Áju a Jorgeho.

A tak už vím, že opravdu platí: Nikdy neříkej nikdy!

Zdraví  DitaB 

Moc hezký příběh. Koneckonců, proč byste na venkově a na chalupě nemohla mít kočky...To k sobě prostě nějak patří.

Milé ženy-in. Ještě jedna z vás může poslat příspěvek, abychom ho stačili vydat. Tak si pospěšte, dnešní téma se pomalu chýlí ke konci

Pište na redakce@zena-in.cz

 

   
12.05.2011 - Příběhy - autor: Dana Haklová

Komentáře:

  1. avatar
    [6] Myškomedvídek [*]

    hezkéSml59

    superkarma: 0 12.05.2011, 18:58:14
  2. avatar
    [5] denkas [*]

    Jéé Mínu měla babička. Kočku Mínu a psa Broučka. Nojo to už je dávno!!

    superkarma: 0 12.05.2011, 16:55:16
  3. avatar
    [4] vodfon, kolie [*]

    hezký příběh

    superkarma: 0 12.05.2011, 16:43:40
  4. [3] pinokio [*]

    To je úžasný příběh.Člověk míní a kočky mění.Sml16

    superkarma: 0 12.05.2011, 15:49:14
  5. avatar
    [2] Věrulinka [*]

    Sml67 hezký příběh Sml67

    superkarma: 0 12.05.2011, 15:31:04
  6. avatar
    [1] tomáš [*]

    Sml79krásný...

    superkarma: 0 12.05.2011, 15:30:58

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: Výživa v nemoci
Hledáme čtenářky, které rády čtou knihy
Anketní otázky pro čtenářky, které chtějí testovat Canesten Intim Gel
Anketa: Bolí vás záda?
Anketa pro maminky

Náš tip

Doporučujeme