Ahoj redakce...

potěšili jste mě zvířátkovým dnem...:-))

Od malička jsem toužila po nějakém zvířátku, ale rodiče mi v paneláku povolili jen želvu, se kterou, pravda, není zas taková legrace, ale já chtěla něco mazlivého, chlupatého.. Zvlášť poté, co se ve sklepě objevila toulavá kočka. Jak já prosila rodiče, abychom si ji vzali, že se o ni budu starat..

Nedovolili mi to. Moc jsem to tenkrát obrečela a umínila si, že jednou kočku budu mít a jestli budu mít děti a budou chtít zvířátko, udělám maximum pro to, aby mohly mít to, co chtějí.
Vyrostla jsem, vdala se, pořídila mimčo, bohužel bydlení nebylo definitivní a splnění snu o zvířátku jsem posunula na pozdější dobu. Před dvěma lety jsme se přestěhovali do doufám už definitivního, byť panelákového, bytu - shodou okolností ve stejném domě, kde jsem vyrůstala a kde dodnes žijí i mí rodiče.

Krátce po přestěhování přišel náš Rišák s nápadem (vůbec nevím, kde se v něm vzal), že k sedmým nebo osmým narozeninám by chtěl kočičku (tehdy mu bylo pět). Moje srdce zaplesalo, ale manžel se k tomuhle nápadu stavěl rezervovaně, i když ne kategoricky negativně. Tak jsme začali s Rišákem mírnou nenásilnou přesvědčovací kampaň.. Manžel povolil. Výborně, jednou kočičku pořídíme. Jenže za pár týdnů přišel Rišák s tím, jestli by už nemohl dostat kočičku k šestým narozeninám, které měl mít v březnu (to mělo být za pár týdnů). Já jsem to samozřejmě nadšeně schválila s tím, že se zeptáme tatínka, co on na to...

Vzhledem k tomu, že už byl na kočku nahlodaný, nedalo nám to práci. Rišák však využil naší "slabosti" a za pár dní přišel opět s novou prosbou - jestli by kočičku nemohl dostat už dřív než k těm narozeninám....:-))))) Tak rodinná rada odsouhlasila, že jakmile se vrátíme v lednu z hor, pojedeme do útulku pro číču. Ríša trval na tom, že k Vánocům chce knížku, jak chovat kočky, a začal hned studovat, co musíme pro kočičku mít doma, než ji přivezeme, a ptal se, kde tady má ordinaci nějaký kočičí doktor. Tenhle docela zodpovědný přístup se nám líbil a začali jsme si na vidinu kočičky doma zvykat.

Žena-inky na kočičím auditku moc dobře vědí, jak jsem se strašně těšila a počítala dny, kdy už konečně pojedem do toho útulku pro mazlíka.. Vrátili jsme se tedy z hor a nastal vytoužený den - sobota 24. 1. 2004. Vyrazili jsme do útulku, kde však nastal problém - jakou číču si vybrat?? Všechny byly krásné a my měli v podstatě jen dva požadavky - aby to byla bytová kočka a nedrápala nám dítě. Manžel ve skrytu duše toužil po černobílém kocourovi, mně to bylo úplně jedno.... Procházeli jsme místnostech a rozhlíželi se po kočkách a byli docela bezradní. Najednou se něco kolem mě mihlo a na stůl, u kterého jsem stála, skočila krásná drobná tříbarevná kočička a začala se ke mně tulit a olizovat mi ruce... Byla jsem překvapená, a paní z útulku povídala, že si nás kočička - jmenovala se Lízinka - vybrala.... Manžel, když ji viděl, pozapomněl na sen o černobílém kocourovi a do Lízušky se snad na první pohled zamiloval..

Přivezli jsme Lízinku domů, během pár hodin si zvykla a je dodnes snad ten největší kočičí mazlík, kterého znám.... Po pár měsících jsem si však začala říkat, jestli jí u nás není samotné smutno.... Intenzivně mě "masírovaly" kočkomilné žena-inky, takže jsem doma nenápadně nadhodila téma "dvě kočky v bytě". Manžel nejdřív myslel, že jsem se zbláznila, ale na nás s Rišákem byl krátký....:-)) Shodou okolností v té době LFNikita, žena-inka, začala organizovat virtuální adopce zvířátek z útulků. Prohlížela jsem fotečky a vzpomněla si na manželovo přání ohledně černobílého kocoura - přesně takového jsem v útulku uviděla....

Hned jsem ho virtuálně adoptovala a přinesla domů manželovi fotku s tím, že má v útulku virtuálně adoptovaného Matýska.. Manžel se podíval na fotku a řekl: "No a kdy si ho přivezeme domů??" Málem jsem upadla překvapením.... Pro Matýska jsme si samozřejmě dojeli a 6. 6. už to bude rok, co máme i Matýska.... Trošku jsme měli strach, jak se číčulky sžijí, ale po týdnu bylo jasné, že se budou naprosto milovat.... Však se podívejte, jak spolu spinkají....

Neumíme si už představit, že bychom byli bez kočiček a vlastně děkujeme Rišákovi za jeho nápad, pořídit kočičku, protože málo co se vyrovná přitulení se ke kočce, která šťastně vrní, a položí si hlavičku na mojí ruku a usne....:-))
Posílám fotečky...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Mějte se krásně


Susina


Milá Susino, i tobě patří dík za nádherný příběh a za kouzelné fotečky! Čekej od nás dáreček!


Reklama