Kdo je Kristýna Kočí? Tuhle otázku si před letošními parlamentními volbami asi kladli mnozí. Je to mladá žena, která se v pětadvaceti letech dostala do vrcholné politiky. Je programovou ředitelkou Věcí veřejných, ředitelkou Akademie Věcí veřejných a radní Věcí veřejných. Byla členkou vyjednávacího týmu o vládě a je předsedkyní stranického klubu.

Kristýna je svobodná a po úspěšných studiích CEVRO Liberálně-konzervativní akademie dokončuje také magisterské studium Politologie na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze se specializací na stranické a volební systémy a Evropskou unii, které se věnovala také na Pařížském Institutu politických věd (Sciences Po), Letní škole Evropských hodnot, studijní cestě po institucích EU a zejména v roce 2009 na Letní univerzitě v Istanbulu.

Praktické politické zkušenosti získala v Oddělení komunikace a vzdělávání Parlamentního Institutu Poslanecké sněmovny Parlamentu a následně v Oddělení protokolu Kanceláře předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu.

Je práce ve sněmovně to, co jste očekávala?
kociNejen práce v Poslanecké sněmovně, ale vůbec práce ve vrcholné politice je mnohem náročnější, než jsem si dokázala představit. Vychází to hodně z toho, že jsem byla členkou vyjednávacího týmu o vládě. Měsíc vyjednávání byl pro všechny extrémně náročný. Takže je to rozhodně náročnější, než to vypadá z druhého břehu, ať už úředníka nebo občana. Je to práce i velice odpovědná.

Proč jste vůbec šla do politiky? Proč si neužíváte mládí jako většina vašich vrstevníků?
Protože si myslím, že by mladí lidé do politiky jít měli. Jak se ukázalo, voliči mladé lidi v politice chtějí a myslím si, že je to dobře. V ostatních západních zemích je byznysu, ale i v politice mnoho mladých tváří. Důvodem je inovace a nové myšlenky, to se od mladých očekává. Řekla bych, že je to dobře, dnes spousta mých vrstevníků vydělává peníze, odvádí velké daně a logicky očekávají, aby se o ně za to stát postaral. Samozřejmě nejen o mladé, nejsem představitelem jen své generace, ale všech občanů zejména Moravsko-slezského kraje, což si plně uvědomuji.

Pročítal jsem si internetové diskuze a objevil na vás fakticky dva názory. Jednak zaznívá velká podpora, ale na druhou stranu se někteří pozastavují, jak je možné, že někdo ani ne věku jejich dětí může zastávat takovou funkci. Jak to na vás působí?
Věk je pro mě jen číslo. To, jaké máte v občance datum, vůbec nevypovídá nic o tom, jaké máte životní zkušenosti. Jsou lidé, kteří mají v pětadvaceti tolik zkušeností, že je jiní nezískají ani v padesáti, a naopak, jsou padesátníci, kteří jsou stejně naivní jako někteří osmnáctiletí. Troufnu si říct, že díky svému vzdělání, díky tomu, že jsem měla možnost pracovat tři roky v Poslanecké sněmovně, že jsem žila a pracovala v Paříži, že jsem žila nějakou dobu v Istanbulu... za ten svůj, byť krátký život jsem už něco prožila. Na druhou stranu si uvědomuji, že nemohu mít tolik životních zkušeností, proto cítím velikou pokoru. Celou svou volební kampaň jsem dělala s velikou pokorou, kdy jsem objela volební kraj, pořádala desítky besed s občany a zjišťovala, co je trápí. Velmi dobře si uvědomuji, že nemohu znát problémy všech. A právě proto chci být stále v kontaktu s občany, aby mi své problémy říkali. Uvědomuji si, že mě spousta lidí může skrz můj věk vnímat jako člověka, který do politiky nepatří, ale byli to přece voliči, kteří rozhodli, že mám být v Poslanecké sněmovně. Jsem jim za to hrozně vděčná, získala jsem třetí nejvyšší počet preferenčních hlasů z celé strany po Radku Johnovi a panu Stanislavu Humlovi, tedy mediálně známých tvářích. Doufám, že důvěru voličů nezklamu.

Co běžná praxe, není to handicap - když to tak řeknu: mladá holka mezi ostřílenými matadory?
Co se týkalo vyjednávání o vládě, tak musím říct, že právě s těmi ostřílenými matadory, jakými jsou třeba Petr Nečas nebo Miroslav Kalousek, se mi jednalo velmi dobře. Po celou dobu jsem si nevšimla ani jednoho gesta, které by naznačovalo něco k mému věku. Možná si to třeba mysleli, to nevím, ale vždycky jednali zcela korektně. Dokonce, co se týče jejich projevů k mé osobě v médiích, bylo to vždy pozitivní. Nemohu říct, že bych se toho dopředu neobávala, ale ty obavy se nenaplnily. Dokonce si myslím, že vyjednávání o vládě mají velmi slušný výsledek. Opravdu jsem nezaznamenala žádný negativní přístup k mé osobě. Další mojí velkou výhodou je, že jsem tady v Poslanecké sněmovně tři roky pracovala, takže ji velice dobře znám. Oproti novým poslancům nejen z Věcí veřejných, ale ze všech stran, mám velkou výhodu, že vím, na koho se obrátit, jaké jsou zde vztahy, kdo co dělá a jak to tu funguje.

Jak vypadá váš běžný den? V kolik vstáváte? Jdete si ráno před prací zaběhat?...
Jsem ráda, že jste narazil na můj oblíbený sport - běh. Ale ne, ráno běhat nechodím. Vstávám mezi šestou a sedmou hodinou, pak jednu metrem do práce, protože mám pronajatý byt v paneláku na jižním městě, odkud to docela trvá. Potom následují různé schůzky a pracovní jednání s kolegy poslanci, s předsedy ostatních poslaneckých klubů, rozhovory s novináři... Každé úterý máme poradu celého interního týmu, která začíná v sedm a končí pozdě večer. Když jsem v Praze, dostávám se domů okolo desáté hodiny - je to velmi nabité. Až začne sněmovna, bude to zase něco trochu jiného. Chod sněmovny vypadá tak, že v pondělí je člověk v regionu, což pro mě znamená v Ostravě, v noci se budu vracet do Prahy, protože v úterý ráno je jednání grémia poslanecké sněmovny, hned po tom je jednání našeho poslaneckého klubu, potom je jednání předsedů klubů koaličních stran, odpoledne začíná Poslanecká sněmovny výbory, ve středu jedná Poslanecká sněmovna, do toho ještě musím pracovat na komunálních volbách, protože jako lídr Moravsko-slezského kraje jsem zde za komunální volby odpovědná... práce je opravdu moc a říct, jak vypadá můj tradiční den, je velice těžké. Doufám, že se to časem více standardizuje a dostanu se do postele dříve, protože miluji spánek. Myslela jsem si, že potřebuji osm hodin spánku denně, při vyjednávání o vládě jsem zjistila, že spím čtyři hodiny denně a tělo si na to zvyklo tak, že jsem víc spánku nepotřebovala ani o víkendech. Ale stejně se těším na dovolenou.

Takže odpočíváte, jestli to dobře chápu, během a spánkem?
Odpočívá třeba i sledováním dobrých filmů, ale bohužel jsem v poslední době neměla moc možnost dostat se do kina. Naposledy jsem byl s kamarádkou na den v Karlových varech na festivalu, takže jsme měly možnost shlédnout pár dobrých filmů. Času je teď tak strašně málo. Ráda bych si šla zaběhat, zacvičit, zahrát tenis... uvědomuji si, že člověk potřebuje odpočívat. Doufám, že až se všechno nastaví, vybude mi čas i na čtení nebo na schůzky s přáteli. Poslední dobou všechny zanedbávám, kolikrát jim ani nestíhám odpovědět na zprávu, natož abych si zašla někam sednout na kafe nebo dobrou skleničku. Snad to bude lepší.

Co je pro vás dobrá sklenička?
Miluji víno, hlavně růžové. Ale nevadí mi, když nemají růžové víno, dát si bílé nebo červené. Už si ani skoro nepamatuji, kdy jsem na vínku s přáteli byla, snad někdy před měsícem? Musím to napravit.

Poznávají vás lidé v dopravních prostředcích? A jak to na vás působí, je vám to příjemné?
Někteří mě poznávají a hned komentují: „Hele, hele, to je ona." A posuzují mě podle billboardů, jestli mi to sluší líp, nebo ne... jestli jsem menší, větší, tlustší, tenčí. Občas mě někdo osloví a zeptá se, jestli jsem Kristýna Kočí. Jednou na mě dokonce někdo pokřikoval přes celou tramvaj, kdy už konečně bud nová vláda a proč nám to tak trvá.
Jestli je mi to příjemné? Úplně příjemné mi to není, to by asi bylo málokomu. Stále na vás někdo kouká a občas vás i někdo osloví. Na druhou stranu jsem poslanec a zastupitel. Ty lidi zastupuji a je správně, že se na mě obrací i v tramvaji, a je potřeba, aby to dělali. Jenom tak mohu zjistit jejich problémy. Dneska se politikům stává, že za čtyři roky vůbec nevědí, co trápí většinu obyvatel téhle země. Tohle nechci, dokud budu schopná jezdit veřejnou dopravou a mluvit s lidmi, i když na mě třeba zrovna křičí, je to dobře. Až se toho budu bát a budu řešit, jestli nepotřebuji auto s řidičem, je něco špatně a měla bych se nad sebou zamyslet.

Zeptám se vás na módu: Jaká je vaše oblíbená barva? Ladíte si sama oblečení, nebo používáte někoho, kdo vám říká: „V tomhle vypadáš dobře!“
Absolutně sama, nemám nikoho, kdo by mě zhodnocoval. I když si někdy říkám, když slyším hodnocení jiných, že bych se občas mohla někoho zeptat. Jako každá žena se o módu zajímám a určitě mi není jedno, v čem ráno jdu ven. A asi jako každá žena občas stojím před skříní a říkám si: „Ježíši, nemám co na sebe, musím jít na nákupy.“
K té oblíbené barvě: Do práce jsou to spíše tmavší barvy, vím, že je to špatně, a snažím se to trochu rozsvítit. Každopádně mojí oblíbenou barvou je modrá.

Kdybyste se měla charakterizovat jednou vlastností, jaká by to byla?
Paličatá (smích). Jsem extrémně paličatá - moji nejbližší to o mně asi vědí nejlíp - když se pro něco rozhodnu, tak udělám všechno pro to, abych toho dosáhla. Když jsem se stala lídrem v Moravsko-slezském kraji, považovala jsem to za velkou výzvu, se všemi riziky, které to neslo. Pojala jsem to jako velký úkol, objela ten kraj několikrát, absolvovala desítky besed, setkala se s tisíci lidmi... paličatost a umíněnost v některých věcech je pro mě charakteristická. Rodiče si toho užili nejvíc, byli proti mému studiu politologie, nevěřili fakticky neznámé straně Věci veřejné, snažili se mě od toho odradit, rozmlouvali mi to, ale já si stála na svém. A kde je ta skutečnost dnes?

Jak se člověku stane, že je z něj najednou lídr kandidátky?
Nejprve jsem byla nominována do užšího výběru šesti kandidátů, nominace a výběr probíhá na mnoha úrovních (Véčkaři, členové, internet). Potom si Véčkaři vybrali, koho chtějí mít za lídra. Stala jsem se jím já a moc jsem si toho cenila, snažila jsem se, aby kandidátka byla milá a vlídná. Výsledek voleb byl pro Věci veřejné v našem kraji třetí nejlepší v republice. Loni ve volbách do Evropského parlamentu získaly Věci veřejné jedno procento. Posunout se ani ne za rok na 11,7 procent je, myslím, skvělý výsledek. Doufám, že i v komunálních volbách uspějeme.

Zeptám se na erotický volební kalendář: Byl pro vás problém ukázat se? A co vlastně bylo cílem tohoto kalendáře?
Jsem velmi konzervativní člověk, takže to pro mě byl velký problém. Na druhou stranu považovala jsem a považuji ten kalendář za velmi dobrý. Měl primárně charitativní účel. Kalendář se vydražil za 160.000 korun pro nadaci Chantal Poullain. Cílem bylo také upozornit na to, že politické strany mají ve svých kandidátkách ženy a že ty ženy jsou i krásné. Zkrátka jasně říct, že ženy do politiky patří. Žen v politice mnoho nebylo, jsem ráda, že se to po volbách změnilo. Poslanecká sněmovna má nejvíce žen v historii: čtyřicet čtyři. Polovinu předsednictva tvoří ženy. Myslím, že i to trochu zapříčinil ten kalendář. Navíc vzbudil velký zájem i v zahraničí, například ve Spojených státech o něm vyšel velice kladný článek.
Určitě bych nepoužila slovo erotický. Ten kalendář je decentní a umělecký, je na něm znát, že ho fotil Ondřej Pýcha. Jako ženě je mi ctí, že jsem mohla spolupracovat s tak skvělým fotografem, a těším se, že jednou, až budu starší, budu dětem ukazovat, co jsem nafotila.

Ženy v politice... je jich sice hodně, ale nemáme žádnou ministryni. Jste zklamaná? A proč k tomu došlo?
Zklamaná jsem. Cítím i trochu spoluzodpovědnost, protože jsem byla členkou vyjednávacího týmu. Věci veřejné rozhodně měly kandidátky, například Kateřinu Klasnovou, která je místopředsedkyní sněmovny, ta by byla naprosto výtečnou ministryní kultury, ale na druhou stranu tím, že se stala místopředsedkyní sněmovny, je logické, že do vlády jít nemohla. Karolína Peake by byla skvělou ministryní spravedlnosti, ale dala přednost práci v legislativě. Což si myslím, že je správně, a takových nás bylo více. Tedy daly jsme přednost poznání práce před tím jít do vlády. I ostatní strany měly připravené ženské kandidátky, ale také zde byly různé důvody, proč nakonec ministerský post nezískaly. Je to sice velice smutné, ale na druhou stranu máme ve vedení sněmovny tři ženy, a ten poměr je tam tři ku jedné, a to je dobře. Máme ženy jako předsedkyně výborů, já jsem předsedkyní poslaneckého klubu...
Přijde mi ale, že žen v politice je stále málo a budu spokojená, až to bude jako ve Švédsku, kde je to opravdu polovina. Způsob nejsou kvóty, to je špatně, je potřeba aby se politika natolik změnila, že do ní ženy budou mít chuť jít.

Co, podle vás, vlastně můžou přinést do politiky jiného než muži? Osobně v tomhle (a řekl bych že hodně lidí) uznávám spíše odborníky než pohlaví...
Vidím to trošku stejně. Není to primárně o pohlaví, ale o jednotlivcích. Ale myslím si, že ženy jsou daleko pragmatičtější, jsou schopnější lépe najít kompromis a netrvat na svých pravdách - jde jim více o to, aby byli spokojení všichni. A za další, ženy si na rozdíl od mnohých mužů uvědomují, že kariéra (a politika) není všechno, že jsou v životě důležitější věci. To jim dává nadhled, který je strašně moc potřeba.

Reklama