Reklama

I když jsou zimní večery dlouhé a tmavé, nemá většina z nás ve všední dny čas usednout k nějakým rozsáhlým románům, protože povinnosti zůstávají vesměs stejné – bez ohledu na roční období. A tak toužíme hlavně po zklidnění mysli před spaním, aby nám před očima nedefilovaly nespárované ponožky, případně malá násobilka našich potomků.

Vybrala jsem dnes pro vás tipy na knížky, z kterých si každý den můžete načíst za pár minut tolik pozitivní energie, že by vám měla vystačit minimálně do rána a zařídit příjemné a lehké sny.

Mám je na nočním stolku místo prášku na spaní a skutečně během chvilky odeženou všechny chmury. Fantastické kromě literární kvality na nich je, že je můžete otevřít v podstatě v jakémkoliv místě a vždycky to bude fajn.

Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce

Útlá knížka každodenních postřehů mi vstoupila do života v roce 1991 jako první z počinů Roberta Fulghuma. Po Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školcepár řádcích bylo rozhodnuto, že bude mít čestné místo v mé knihovně a že - když jsem se dozvěděla o té možností - budu chtít každé pokračování úvah tohoto výjimečného člověka, jenž si za svůj život zkusil tolik povolání, že se to zdá až neuvěřitelné. Postupně jsem si tak přinesla domů Už hořela, když jsem si do ní lehal, Ach jo a Možná, možná ne a další.

A ačkoliv většinou nepatřím mezi lovce autogramů, neodolala jsem a vystála jsem si při jedné autorově návštěvě Prahy (rok 2013) frontu, kde jsem mu podstrčila jeho první vydání u nás. Byl překvapen...

Pokud se nějakou zvláštní shodou okolností stalo, že vás tato kniha minula, zapátrejte v nejbližší knihovně. A pokud vás slova zaujmou, nebude těžké si ji pak koupit pro sebe jako onu meducinu. Titul má právem to štěstí, že je opakovaně vydáván a dostupný prakticky v každém knihkupectví.

  • Věřím, že fantazie je silnější než vědění. Že mýty mají větší moc než historie. Že sny jsou mocnější než skutečnost. Že naděje vždy zvítězí nad zkušeností. Že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (Robert Fulghum)

Šťastná kniha

Další knížkou, kterou pravidelně listuji, když mě znepokojuje stav světa - a je jedno, zda skutečně v tom globálním Šťastná knihaměřítku, nebo jen u nás doma, je dílo mé kolegyně z branže Báry Šťastné.

Bára si začala před lety psát svůj blog, kam pravidelně zaznamenávala svou snahu docílit pravidelných dávek štěstí ve svém každodenním životě (jak vidíte, ani s tak úžasným jménem není štěstí bez práce).

Jak sama říká, vyzkoušela různé způsoby, jak být šťastnější, a přitom nedělat žádné zásadní, radikální - mnohdy až bolestné změny (jako se třeba sbalit a jet jíst do Itálie, meditovat do Indie a milovat na Bali). Svůj život a manželem, dvěma dětmi a bytem na hypotéku si chtěla užívat tady a teď, v rodném Česku.

  • Jak si dobrovolně dělám ze života malé každodenní peklo? Hodím telefon na dno kabelky, místo abych ho dala do té malé kapsičky na telefon. A až příště zazvoní, zase budu muset před zraky pobavených kolegů nebo spolucestujících v tramvaji vyházet polovinu věcí, a než ho konečně najdu, zvonit přestane. Ptám se, jestli v tom nevypadám tlustě. Na tuhle otázku prostě neexistuje správná odpověď. Ať ten druhý řekne sebepřesvědčivěji „ne!“, vždycky je tady možnost, že to říká jen proto, aby vám udělal radost. Představuju si nejhorší možné scénáře čehokoli. Po půlnoci se dívám na úplně nemožný film v televizi, místo abych šla spát. Protože jsem tak unavená, že se nedokážu přimět vstát a jít si vyčistit zuby. Anebo... Usnu u televize na gauči. I když vím, že až se probudím, budu mít přeleželý krk a ztuhlé končetiny, takže se budu pohybovat jako titulní hrdinka filmu Noc oživlých mrtvol. (upravená ukázka)

Jako řeka, jež plyne

Paulo Coelho je známý především jako autor knih Alchymista, Valkýry, Nevěra aj. Já mám pro účely rychlého duševního potěšení ovšem nejraději jeho sbírku fejetonů, které vyšla právě pod názvem Jako řeka, jež plyne. Jako řeka, jež plyneJedná se o zážitky a příběhy z jeho cest, zamyšlení nad nejobyčejnějšími věcmi tím nejúžasnějším způsobem.

  • Proč bychom se například měli podobat tužce, jak vysvětluje v jednom příběhu babička svému vnukovi? Má pět vlastností, které když si udržíme, bude nám na světě dobře: Můžeš dělat velké věci, ale nikdy nesmíš zapomenout, že existuje Ruka, jež řídí tvé kroky. Této ruce říkáme Bůh a On tě má vždy vést podle své vůle. Čas od času musíme přestat psát a použít ořezávátko. To tužce trochu ubližuje, ale je pak ostřejší. Proto musíš občas snést nějakou bolest, jelikož z tebe učiní lepšího člověka. Tužka nám vždy umožní, abychom vzali gumu a vymazali chybu. Uvědom si, že opravit něco, co jsme udělali, nemusí být špatné, ale je to naopak důležité, abychom setrvali na správné cestě. Na tužce není nejdůležitější dřevo nebo vnější tvar, nýbrž tuha, jež je uvnitř. Proto vždy dávej pozor na to, co se děje ve tvém nitru. Tužka vždy zanechává stopu. Stejně tak nic, co v životě uděláš, nezůstane bez následků, a proto si buď dobře vědom toho, co činíš (upravená ukázka).

Těch knížek je samozřejmě daleko víc. Už teď na mě mávají z knihovny, některé dokonce s lehkou výčitkou - například Literární poklesky (Stephen Leacock), Denik Ostravaka, Copak jsem vám někdy lhal? (Arthur Buchwald). Ale je jasné, že všechny mít na nočním stolku nemůžu. Takže třeba časem... A možná do své sbírky díky vašim tipům zařadím další.

Přečtěte si také: