koral

Možná vám to bude připadat jako příliš katastrofický model, ale osobně se domnívám, že člověk by se měl v momentě, když někam jede, snad ještě před tím, než bude zkoumat ubytovací a stravovací podmínky, pídit po tom, kde je nemocnice…

Nikdy nevíte, jak rychle po příjezdu na to které místo, budete potřebovat lékaře. A je jedno, kam zrovna jedete. Tím spíš, cestujete-li s dětmi.

Ony děti mají totiž zvláštní zvyk.

Zpravidla bez varování se obratně kamkoli skřípají, padají, odírají se, nechávají se porážet cyklisty, lijí po sobě tekutiny, a nebo, a to je zvláště vypečený model, vdechují nosem kamínky v Itálii!

Stalo se to před lety

Moje schíza, že musím studovat nemocnice po trase, se zde osvědčila ne jako diagnóza, ale jako vrchol prozřetelnosti a prozíravosti.

Kde je v Bibione lékařská pohotovost a jak se k ní dostat, jsem věděla ještě v Praze. Vždyť jsem tam jela s malými dětmi, tak abych nevěděla, že. Matkou jsem byla podezírána z psychické poruchy a kamarádka mě znala.

Při ubytovacím ceremoniálu sice tehdy tříletá Pavla spadla obratem ze schodů, ale nebylo to na doktora.

Třetí den pobytu se jelo na výlet. Do Benátek. Skvěle.

Město gondol, sličných gondoliérů, „ó sóle míííooo“, a jak jsem později zjistila, i město neuvěřitelného množství holubích „enón“ a nalepených žvýkaček na čtverečním centimetru.

Cesta do nedalekého ráje zamilovaných probíhala v poklidu. Pavlínka i malá Klárka na zadním sedadle byly neuvěřitelně hodné.

„Milujeme své děti,“ říkaly jsme si. Za cedulí ohlašující práh města ovšem začala Pavlína podivně frkat.
„Copak je miláčku?“ otočím se. Hrabala si do nosu a pořád frkala.
„Copak máš nudli?“ Zbytečně bych hledala kapesník, věděla jsem, že ho nemám. Všimla jsem si, že se jí vzedmula nosní dírka.
„Tý holce otekl nos,“ povídám kamarádce vedle sebe.
„Který?“
„CO?“
„Který holce?“
„Tý mojí.“
„Já zastavim.“

Chvíli nám trvalo, než jsme s hrůzou zjistily, že to dítě vděchlo nosem korálek. Následně jsem se několik minut snažily neúspěšně skleněnou věc vyjmout.

„Smrkni, Pájenko! Takhle.“ Smrkla, ale obráceně. Škoda.
„Do kelu, kde budu hledat teď v Benátkách doktora…???“
„Kde jsme?“
„Jako by to nebylo jedno, před nemocnicí nestojíme. Tohle je benzínka.“
„No tak, není to jedno, protože jedna nemocnice je na Lungomare Gabriele D'Annunzio, takže když zjistíš, kde jsme, tak tady je mapa.“
„Ty jsi stihla i špitál tady??“
„Jenom jeden bohužel, ale bude jich tady víc.“

Na každém kilometru jsme zastavovaly a ukazovali ochotným Taliánům hledané místo na mapě, zatímco napřed vřískala jen Pavlína, a následně za solidarity i Klárka.

Všichni byli ochotní.

Později nešetřil ochotou ani pan doktor. Zvláště, když bylo jasné, že zákrok pěkně zaplatíme.

Na péči si ale opravdu stěžovat nemohu. Jednoduchým chvatem podlouhlým nástrojem zbavil Pavlínku kulatého trýznitele, a ještě nám podali občerstvení.

Dokonce jsme dokončily výlet.

Benátky jsou pěkné a nemocnice jsou tam tuším dokonce čtyři.


Pro ty z vás, kteří také nechcete nic ponechat náhodě, je tady malý tahák se seznamem nemocnic:

A kdybyste náhodou potřebovali jinou zemi, kdybyste jeli třeba na Jamajku nebo do Andory, tak všechny najdete TADY.

Reklama