A taky je nosím a střežím jako oko v hlavě. Nemá je nikdo na světě. O čem to vlastně mluvím?
O neskutečně elegantních šatech ze třicátých let.

Měla už jsem na sobě spousty šatů, ale těmto se žádné nevyrovnají.
A víte, v čem tkví jejich tajemství? Ve střihu.
Mají jen jeden šev na zádech a do něj vložený trojúhelníkový cíp, který přechází do mírné vlečky.
A to je celé kouzlo štíhlé elegance módy tehdejších let.

Díky němu obdivujeme grácii hereček z filmů pro pamětníky.

 

Namítnete, že dámy té doby byly podstatně drobnější než naše překrmená generace?

Snad, ale rozhodně nebyly hubenější.

Stejně jako my se trápily dietami, měly silná stehna, velké zadky a kulatá břicha.

Ale jak to, že to na nich nebylo vidět?

 

Tajemství štíhlého vzhledu totiž spočívalo v krejčovské fintě, kterou objevila ve dvacátých letech jedna francouzská, matematicky nadaná švadlena Madeleine Vionnet. Nic vám to neříká?
Bohužel, její jméno zůstalo ve stínu slavnější Coco Chanel, ale bez
ní by sotva vznikly „glamour“ šatičky s obnaženými rameny, které si s tělem pohrávaly, jako by byly z tekutého hedvábí.

Jak na tento zázrak, který z korpulentní dámy udělá šmrncovní štíhlici vůbec přišla?

Zní to neuvěřitelně, ale opravdu to souvisí s matematikou a její láskou ke geometrii, která ji přivedla na myšlenku diagonálního střihu.

 

 

Připadá vám to složité? Vůbec ne. Je to prosté jako všechno geniální.

 

Diagonální - tedy šikmý střih, který tak perfektně „obteče“ figuru, aniž by zdůraznil jediný špíček, který tak rafinovaně rozezvoní spodní lem při chůzi a který se tak dokonale přizpůsobí linii těla a ne obráceně, jak to bylo doposud.

 

Vionnet totiž nikdy nezapomínala, že tělo má tři rozměry, a své návrhy modelovala jako sochař na dřevěné panně. To jí umožňovalo vést látku kolem celé figury a zkoušet, jak se nejlépe poddá zaoblením.

 

Byla mistryní ve svém oboru a její největší ctižádostí bylo vytvářet modely z jednoho kusu, s minimálním použitím švů. Ovšem tento extrém vedl ke značné obtížnosti její šaty obléknout.

Mnohé zákaznice nenašly ten správný otvor a musely vyhledat autorku, aby jim vysvětlila, jak se do jejího výtvoru vlastně „leze“.

 

Další důležitou roli hrála samozřejmě látka. Pohybům těla se mohl přizpůsobit pouze měkký materiál. Proto používala výhradně hedvábný krep, mušelín, samet a satén.

Na fotografiích vidíte původní modely z dílny Madeleine Vionnet.
Co jim říkáte?
Že by se daly nosit i dnes?

 

 

Reklama