Stalo se to ještě na střední škole při hodině ekonomiky s třídní učitelkou.

Na začátku každé hodiny si vždycky vybírala někoho na zkoušení. Tentokrát padl los na mě. Byla jsem mezi posledníma, kdo u tabule ještě nebyl, takže jsem nebyla překvapená.
Problém byl v tom, že jsem u ní nikdy neporozuměla otázce (nebyla jsem sama) - a tak tomu bylo i teď.

První otázka a já byla v koncích, při druhé jsem všechno popletla a začalo mi být strašně horko. Její přísný pohled mi na nervozitě jen přidával. Všechny mé znalosti byly pryč a já tam stála před celou třídou s prázdnou hlavou.

Horko najednou vystřídal šílený chlad, přestávala jsem cítit ruce, bylo mi slabo a špatně od žaludku, až najednou se mi podlomily nohy a já před tabulí klečela. Nemohla jsem se ani zvednout. K lavici mi tenkrát někdo pomohl.

Příští hodinu jsem dostala novou šanci a ta dopadla už mnohem lépe.

Pet2


Klesnout u tabule na kolena a nemoci vstát… Uf. To musí být otřesná vzpomínka i po letech. Učitelé, kteří pokládají otázky, kterým nikdo nerozumí, jsou snad všude. V každém pedagogickém sboru musí být alespoň jeden, aby měl kdo znepříjemňovat život trémistům. Ještě lepší jsou na vysoké škole, pokud možno u postupových zkoušek.

Znám dvojici zkoušejících, ke kterým nechce nikdo chodit, protože pravděpodobnost vykonání zkoušky je zhruba 20 %. To je pak tréma.

Napište nám o svých problémech s trémou! Redakce@zena-in.cz!

Reklama