Bulvár

Klaňte se a usmívejte

Než jsem odjela do Japonska, něco už jsem o etiketě věděla. Například že nemám při pozdravu podávat ruku, nikoho neobjímat a už vůbec líbat na tváře. Proč? Bylo mi vysvětleno, že je to nehygienické. Navíc v zemi panuje názor, že každý má právo na nedotknutelnost prostoru kolem sebe – něco jako „nenarušujte moje kruhy“. Takže nepřistupovat k lidem moc blízko. Ovšem i to má svá pravidla – vzdálenost se určuje dle toho, jak dobře se s daným člověkem znáte, jakého je stáří, jakého pohlaví či v jakém služebním postavení. Ze školy jsem se už naučila klanět se panu profesoru japonštiny, v jeho případě stačilo jen lehce sklonit hlavu.

Stejně se mi ale klepala kolena, když jsem hned první den po příletu byla pozvána do rodiny profesorova bratra. Manželé mne čekali před svým domem. Poučena, přinesla jsem dárek a stále jsem se omlouvala, že je to maličkost a měla jsem přinést něco lepšího. Přiznám se, že mi to připadalo poněkud divné, omlouvat se za český křišťál, ale bylo mi to doporučeno. Cizincům se proto doporučuje lehce se uklonit hlavou. Paní domu převzala krabici do obou rukou a uctivě se uklonila.

Byla jsem dovedena do jídelny – samozřejmě v ponožkách. Nabídli mi malou židli, ale chtěla jsem uctít etiketu a klekla ke stolu. V tu chvíli mi začaly hlavou vířit myšlenky, jestli si pamatuji to, jak se u stolu chovat. Tady nejsi u pana profesora v Praze - Nuslích, tady jsi v opravdovém Japonsku – u jeho bratra, neutrhni si ostudu, holka, bušilo mi ve spáncích. V krku vyschlo, ale bála jsem se říci si o vodu. Jako host byste neměl po svém hostiteli něco žádat – dotkne se ho to. Nabude dojmu, že se o vás řádně nestará. Takže vám může být vedro, můžete mít žízeň, jídlo vám nemusí chutnat – ale usmívejte se a děkujte. Počkejte, až vám nalijí čaj, možná i to okno otevřou a jezte cokoliv, co vám dají. I když přiznám se, že japonská kuchyně mi chutná, až na to koření. Hostitelka se mi po celou dobu omlouvala, že jídlo zajisté není tak dobré, jak by chtěla, že je ho určitě málo... a já k ní vysílala zářivé úsměvy a chválila a chválila. Jídla bylo přespříliš, bála jsem se, že mi praskne zip u kalhot. Po večeři jsme si příjemně popovídali, vyprávěla jsem o Praze, pana profesora jsem vychválila, jak se o své studenty stará, což vzala jeho rodina s povděkem. Manželé neustále pokyvovali hlavou a přizvukovali. Nemuseli se mnou asi vždy souhlasit, ale dávali tím najevo, že jsem středem pozornosti a poslouchají, co říkám. A já vyprávěla a vyprávěla a oni přikyvovali a přikyvovali.  Pak mne provedli po celém domě, stále jsem se usmívala a opět chválila.

Když jsem odcházela, rodina mne vyprovodila až na ulici a bedlivě sledovala mé kroky až k autobusové zastávce, a teprve až jsem odjížděla, všichni se vrátili do domu. Nezapomněla jsem se ještě jednou obrátit, uklonit se a zamávat. Jestli si myslíte, že to takto chodí ve všech japonských rodinách, jste na omylu. Mnoho z nich už žije jiným – evropským nebo americkým stylem života. Já ale natrefila na tradiční domácnost a jsem za to ráda. I když mne z toho uklánění bolelo za krkem a chvílemi už jsem měla křeče v dásních z věčného usmívání.

Nicméně v následujících měsících jsem měla mnoho možností setkat se s tou, pro nás původní japonskou kulturou chování, a ač jsem se snažila, nepronikla jsem do všech zákoutí etikety a vztahů. Vždyť dodnes v japonštině existuje mnoho druhů pozdravů (odhaduje se kolem 50), u loučení je jich jen asi kolem čtyřiceti, děkovat lze snad na sto způsobů a omlouvat se můžete stále. Hlavně se naučte uklánět se, neboť „teišisei “ neboli skloněná pozice je v této zemi stále aktuální. A nedívejte se při hovoru přímo do očí – starší lidi to uvede do rozpaků – je to ještě pozůstatek feudální éry, kdy bylo neslušné dívat se z očí do očí, a dokonce je možné vidět i mladé zamilované, jak spolu sedí v restauraci, skloněné hlavy a nepodívají se na sebe ani na okamžik.

Ještě jedno upozornění pro ty, co chtějí navštívit zemi Nippon – nepoužívejte příliš „naše“ gesta. Stalo se to kamarádovi, který chtěl hostitelům naznačit, že se do něj víc jídla už nevejde, a dal si ruku ke krku. Odpovědí byl vyděšený pohled okolosedících, až pak se dozvěděl, že je to znak pro uříznutí hlavy. Ale to už je Japonsko. Země, ve které jsem se dodnes nevyznala, ale která mi přirostla k srdci.


Děkuji za vyprávění Saše Vondráškové.
   
21.03.2006 - Společnost - autor: Míra Šindrbalová

Komentáře:

  1. avatar
    [5] Henri [*]

    ještě, ještě

    superkarma: 0 21.03.2006, 17:12:08
  2. avatar
    [4] Veroniké [*]

    Pekne... chvalim!

    superkarma: 0 21.03.2006, 11:05:51
  3. avatar
    [3] Žábina [*]

    hezky napsané

    superkarma: 0 21.03.2006, 10:10:30
  4. avatar
    [2] ratonito [*]

    Pěkný článeček

    superkarma: 0 21.03.2006, 09:15:15

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme