Krásný den všem přeji.

Hry miluji od útlého věku. Začalo to s člověče nezlob se a končilo to karetními hrami za peníze.
Táta mě učil různé karetní hry, prší, dardu, oko a jiné. Jedinou hru, kterou jsem se dodnes nenaučila, je mariáš. Tolik bych se ji chtěla naučit, ale nejde to, nepochopím pravidla.
Prší si chodím zahrát do naší místní hospody, kde se vždy sejde celá naše parta. Začne se hrát o 10 Kč a někdy to končí i o 500 Kč.To se již vysloveně hecujeme, kdo ten daný večer bude mistr v prší.

Neříkám, že jsem neprohrála, ale zřejmě při mně stojí štěstěna a většinou vyhraji. Je to nádherný pocit, když vyhrávám nad mužskými, jsou ješitní a nejsou schopni se smířit s tím, že nad nimi vyhraje ženská.
Jsem nesmírně hravá, a když se koná poslední hra o již zmíněných 500 Kč, vyšponuji hru tím, že všem, kdo sedí u stolu, dám nabídku před poslední hrou, kdo si vsadí a na koho.
Zkraje mého nápadu si vždy vsadili na mého protihráče, ale po určité době vsázejí i na mně. Nebudu lhát - při každé výhře jsem na sebe pyšná. Můj muž vždy sedí vedle mne a jenom fandí. Jak říká, dva v rodině hrát nemůžou a dopřeje mi hru, ví, že jsem nesmírně hravá.

Když se hraje turnaj v mariáši, jenom tiše sedím, sleduji hru a závidím všem, protože se tuto hru již nenaučím. Legrace a smíchu, co u toho zažijeme, kdyby opravdu smíchem šla kila dolů, mám dole 3 kg, ale to asi tak moc neplatí.
Ano, moc mě baví karetní hry, ale k hracím automatům mám odpor, tam bych nedala ani 10 Kč.

Zdraví Věrulinka


Copak automaty, to není žádné hraní ani zábava. Jsou osamělé a smutné. Díky za pěkné vyprávění! A ať vám jde karta :-) 


Reklama