Tedy teď už ne. Teď mám Alici. Je mladší než já, tak doufám, že přitom, jak umí stříhat a nelpí na zaběhnutých stereotypech... si mě už nechá do důchodu. Ale nebylo to tak vždycky.

Jako dítě mě stříhala maminka. Posadila si mě vždycky na pračku, kde mi také tatínek trhal mléčné zuby. Měla jsem tmavé hladké vlásky a ofinu skoro k uším. Kousek od nás byla ubytovna pro vietnamské pracující, a ti se na mě ve městě vždycky usmívali. Vypadala jsem jako chlapeček, a to mě dohnalo v páté třídě k rozhodnutí zapustit řepu až pod lopatky. Léta zápasu s umělohmotnými beruškami a koloniemi vší natrvalo zahnízdila v rodinných historkách. Zvlášť uši opálené petrolejovým zábalem. Blížil se čas prvních kadeřnic. Rámcově by se daly rozdělit do tří skupin:

 

„No teď se stříhaj ty mikáda!“

Mikádo se zrovna ke mně docela hodí. Takže jsem vyvázla bez úrazu. I když bez mikáda tou dobou chodil jen můj děda, který si ho mohl dovolit jen vzadu na týle. Mikádo na plakátech, na hlavách kadeřnic i na stránkách časopisů… znáte to. Teď jsou tam zas dvoubarevní střapáči. Může se stát, že padnete do drápů někomu, kdo z vás udělá Anetu Langerovou, i kdybyste byla spíš na Mika Oldfielda…

 

Co se v mládí naučíš, v stáří jako když najdeš

„Krásný to máte!“ zasnila se paní v křesle vedle mě. Bylo jí asi tak sto šedesát a mému obrazu v zrcadle jen o něco míň. Ne ne! Teď trochu přeháním. Samozřejmě. V zrcadle byla dáma v nejlepších letech a její účes prostě patřil k takovým zlatým šperkům sedmdesátých let.

Každý vlas byl zvlášť nalakován a precizně zasunut na své místo.  Rozestupy mezi jednotlivými vlasy znásobily objem celé kreace na maximum a speciální technika práce s LYBAREM umožňovala rozbít účesem obličej každé sokyni. Naprosto zásadní součástí pak byla ofinka dohnaná kulatým kartáčem do křivky konkurující už jen elektrickému oblouku... Chtěla jsem vypadat jako Arabela. Když mi bylo pět. Teď mi bylo sedmnáct a čekala mě dlouhá cesta přes celé město. Každopádně mi bylo jasné, že tohle… zachráním až doma rychlou sprchou.

 

 

„Tak jak to chcete?“

To je heslo, které by mohla mít řada kadeřnic na plášti. Stejně jako část doktorů, kteří člověka omráčí větou: „A co na to teda chcete předepsat?“ Chtěli jste si nechat poradit od odborníka? Raději se naučte přesně otypovat tvar svého obličeje, kvalitu vlasů, barvu, atd… nejlepší by bylo, kdybyste tak nějak rámcově ovládali i střih účesu, který jste po vlastním odborném posouzení zvolili. Pokud jste v typologii už pokročilí, nebo vám sluší na hlavě i vědro… jste bez starostí! V opačném případě rychle pod sprchu! Každopádně tenhle typ kadeřnic vás klidně ostříhá podle přineseného obrázku, i kdyby na něm byl Mickey Mouse.

 

 

Dnes asi není takový problém najít tu svoji Alici. Ale já si ji stejně rozmazluju. I když je na mě drsná a řekla mi o mých lupech a mýtinkách… bůhví, co na mě vybalí příště. Rozhodně mě ale nenechá vyjít na ulici jako kreaturu. A když jdu od ní, schválně se cournu přes město. 

Reklama