Mé pátrání po tom, jak se vypořádáváme s prvními příznaky stáří a kdy si vlastně uvědomujeme, že stárneme, zahájila kolegyně. Včera vtrhla k nám do kanceláře s výrazem čiré hrůzy ve tváři. Kdyby jí počítačová myš snědla svačinu, nemohla by vypadat vyděšeněji.
„Já...“ vyrážela přerývavě, „já jsem si...“
„Co sis?“ děsili jsme se toho, co přijde.
„Já jsem si vytrhla...“
Napadalo nás leccos... Zub? Něco ještě horšího?
„Šedivý vlas! V šestadvaceti!“
Nemohla jsem si pomoct. Zcela nesolidárně jsem se s falešným nadhledem svých „téměř třiceti“ rozesmála. I když jsem to už párkrát u svých známých a přátel viděla, stejně mě vždycky fascinuje ten šok, který u některých lidí vyvolá zjištění, že nemládnou. A tak jsem se šla zeptat své známé, psycholožky Mgr. Aleny Jeníkové, jak že to vlastně s tím stárnutím je.

Kdy si lidé uvědomují, že stárnou?
Na tuhle otázku neexistuje jednoznačná odpověď. Ale obvykle k tomu dochází při určitých význačných životních meznících – například když poprvé nastoupíte do zaměstnání (proto si obvykle vysokoškolští studenti připadají mladší než stejně staří pracující), když se vám narodí dítě... Samozřejmě také při oslavách narozenin nebo na Nový rok. Důležitým prvkem je srovnání s mladšími generacemi – s vlastními dětmi, s mladšími kolegy, ale také například setkání s „partičkou“ mladých lidí v hromadné dopravě. Hodně záleží na tom, jak se k vám chová okolí – když vám najednou lidé, které považujete za „téměř“ své vrstevníky, začnou vykat, nebo když už vám neříkají slečno ale mladá paní. Ostřeji vnímáme svůj věk také při srovnání se stárnutím blízkých – rodičů a prarodičů, nebo vrstevníků. Svůj vliv má samozřejmě také uvědomění si fyziologických změn.

Existují nějaké speciální mezníky?
Hodně se mluví o syndromu vyhoření – dnes už nejen v pomáhajících profesích, ale obecně. Jedná se o fenomén, který se objevuje obvykle kolem čtyřicátého roku, i když s hektickým životním stylem se posouvá do mladšího věku. Předchází mu takzvaná nultá fáze, kdy jedinec pracuje naplno, ale cítí se nedostatečně ohodnocen, nebo má pocit, že svou práci prostě nemůže stihnout. Právě onen dojem „nestíhání“ se začíná zhoršovat, člověk přestává pracovat systematicky, je úzkostný, objevují se další neurotické symptomy, problémy se spánkem, trávicí potíže, deprese, podrážděnost... V konečné fázi dochází k absolutnímu vyčerpání, ztrátě zájmu a vyhledávání samoty. Ve všech fázích může nastat také unik do závislosti, nejčastěji na alkoholu a na lécích.

Dalším jednoznačným mezníkem je samozřejmě u žen klimakterium, ale pocit vlastního stáří může prohloubit i pokus vrátit se po mateřské do zaměstnání, nebo naopak bezdětnost v kolektivu matek či život bez partnera mezi „zadanými“.

Jaké příznaky stárnutí lidem nejvíce vadí?
Ženy jsou obvykle citlivější na svůj vzhled – více si všímají vrásek, povadlé kůže, váčků pod očima a prvních šedin. Záleží jim také na tom, jak je vnímají ostatní. Muži zase registrují sníženou výkonnost – ať už ve sportu, ale například i při zábavě nebo v sexuální oblasti.

Jak se se stárnutím vyrovnat?
To záleží na tom, kdy začnete mít pocit, že stárnete. Především je třeba si uvědomit, že je naprosto normální, že nám stárnutí vadí. Lidé se často ohánějí tím, že nestárnou, ale zrají jako víno, nepoužíváme například slovní spojení starší žena, ale zralá žena, jenže to nic nemění na tom, že stáří s sebou přináší řadu nepříjemností. Nemá smysl snažit se tyto pocity potlačovat, je třeba se s nimi aktivně vyrovnávat. S uvědomováním si vlastního věku dochází k přehodnocování priorit. Lépe se se stářím vyrovnávají lidé, jejichž zájmy a cíle jsou dlouhodobější a méně závislé na jejich fyzickém vzhledu a výkonu. Důležité je také funkční zázemí a možnost prožitku intimity s blízkou osobou. Abychom zabránili syndromu vyhoření, musíme se naučit relaxovat a neupřednostňovat povolání před soukromým životem.

A rada na závěr?
Pokud si nejste jista, jestli se dokážete se stárnutím vyrovnat, zkuste se nakreslit jako strom. A ke každému jeho kořenu připište, co je pro vás důležité, co vás „drží“, i když přijde nějaká bouře. Pokud má váš strom tři a méně kořenů, pak možná patříte k ohroženým lidem a měla byste se zamyslet nad svými prioritami a nad tím, čemu věnujete kolik času. Více než deset kořenů naopak může znamenat, že jsou příliš slabé – ostatně můžete zkusit naznačit i „sílu“ kořenů.

Tak co, ženy-in, stárnete už? Kdy jste si toho poprvé všimla? Co vás na to upozornilo? Nebo se na podobné úvahy ještě cítíte moc mladá? A kolik máte „kořenů“? Udrží vás, když přijde bouře? Nebo už udržely?

Hlasujte v anketě na hlavní straně!

Reklama