Bulvár

Když v Sazka Areně planou vášně

Popravdě řečeno, začátek nevypadal moc slibně. Ve chvíli, kdy mělo představení začínat, jsem ještě přešlapovala mezi dalšími dvěma stovkami lidí před vchodem. Kontrola zavazadel připomínala letištní terminál a rentgenový rám pěkně zdržoval. Naštěstí se ukázalo, že hlášení „vážení diváci, představení začíná za jednu minutu“, které mezi čekajícími vyvolalo bouři vtipných poznámek, bylo jen vyhrožování – počkali na nás!

Na Svěcení jara Marie Chouinad si ale rozdychtění diváci museli ještě dobrou půlhodinu počkat. Po přivítání paní prezidentové a dalších celebrit nastal úvodní projev (překládaný do angličtiny a francouzštiny), ve kterém si zakladatelka festivalu Tanec Praha Yvona Kreuzmannová trpce (a oprávněně) postěžovala na místo tance v naší kulturní politice. „O budoucnosti tance se ve vládních materiálech nedočtete jedinou povzbudivou řádku. Tanec u nás dosud nebyl emancipován!“

Následovalo udílení různých cen, z nichž nejdůležitější byla Cena Sazky za objev v tanci. Získala ji sympatická choreografka rumunského původu Ioana Mona Popovici, a to s obrovským náskokem – počet bodů, udělených čtrnáctičlennou mezinárodní porotou, byl více než dvojnásobný oproti druhé v pořadí! Částku 400 tisíc, která je s cenou spojená, ovšem oceněná umělkyně nemůže prošustrovat na Kanárech; je určená výhradně na přípravu dalšího autorského představení. Po udělení cen byla ohlášena dvacetiminutová přestávka, načež se mírně brblající diváci nahrnuli k bufetům.

Po pauze to už začalo naostro. Na strohou scénu, osvětlenou jen mihotavými bludičkovitými plaménky, se začali plazit první živočichové. Jejich nahá těla (muži i ženy jsou oblečeni jen do úsporných poloprůhledných „kalhotek“) se pohybují neuvěřitelnými, ne-lidskými způsoby, které vyvolávají matnou vzpomínku na přírodovědné dokumenty o hmyzu či obojživelnících. Tento pocit ještě umocňuje zvukový doprovod, který tvoří nejrůznější škrundání, šramocení a funění. Živočichové se slézají a rozprchávají, spojují a kopulují – je jaro a všechno živé ovládá pudová touha po reprodukci.
Ale nenechme se mýlit – to všechno jsou ve skutečnosti fantastické taneční výkony. Tanečníci jako by ani neměli kosti, jejich svalnatá ohebná těla jakoby opravdu patřila k nějakému jinému živočišnému druhu.

Konečně se dává do hry i Orchestr Českého rozhlasu, doposud schovaný v setmělé zadní části ohromného jeviště. Stravinského Svěcení jara není žádná selanka – drsná a vášnivá hudba skvěle koresponduje s tím, co se odehrává na scéně. Animální rej nabývá na naléhavosti. Nutkavé vegetativní pohyby, tak málo podobné klasickým baletním pozicím, ale přesto svým zvláštním způsobem krásné... jen občas nějaká pirueta nebo skok člověku připomenou, že se pořád ještě nalézá v lidském světě. Samice se nabízejí a unikají, dominantní samci spolu soupeří, naparují se a zastrašují navzájem. Ostny, rohy a penisy, příroda a jaro, vášeň a boj...

Ano, skutečně šlo o divadlo u nás nevídané. Jediné, co se mým laickým očím jevilo jako krok vedle, byl výběr prostředí. Je pravda, že obrovitý prostor SAZKA ARENY byl pomocí černých opon zmenšen, přesto ale zůstal kusem studené haly, která (včetně držáčků na kelímky u sedadel) evokuje spíš hokejový zápas než silně emotivní umění. Všichni viděli, jakž takž. Vzdálenost z hlediště k jevišti však byla ohromná - a nejen počítáno na metry. I to byl nepochybně jeden z důvodů, proč závěrečný potlesk - ačkoli dlouhý a silný - nebyl tak vřelý a publikum nebylo tolik odvázané, jak by se u podobné události dalo čekat. Ačkoli jsem tam nebyla, věřím, že v Karlínském divadle, kde v minulých dnech proběhlo jiné představení Compagnie Marie Chouinard, byla atmosféra docela jiná.

soutěž - kúra

 

   
15.06.2007 - Kultura - autor: Eva Jedelská

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme