Našla jsem čtenářský příběh, který nám v roce 2002 zaslala čtenářka Ema.
Po jeho přečtení jsem nabyla pocitu, že určitě není sama, kdo bojuje s podobným problémem, kdo se trápí kvůli stejné věci jako ona...

ZDE si můžete přečíst vaše rady, které jste tehdy Emě napsaly...

A co dnes?
Jak byste dnes Emě poradily???

Hladová editorka dne Nioneta


Když jsem si přečetla příběh Vanessy na stránkách Žena-in.cz, musím také reagovat se svým story. U nás není problémem věkový rozdíl (je o šest let starší), ale sex.

Ale co je tady podobné, je to, že bydlíme daleko od sebe. On ve Francii, já tady v Čechách. Poznali jsme se přes práci a začali jsme si psát maily, telefonovat si a také mne pozval na návštěvu.

Několikrát jsme se viděli i v Praze, když přijel. Je rozvedený a vztah se mnou prý vidí jako svou budoucnost. Chtěl by si mě vzít, říká, že mě miluje. Je dobře situovaný, děti chce…

V čem je teda problém?
Mám ho ráda, ale zamilovaná nejsem. Je mi s ním hezky, je hodný a pozorný, udělá, co mi na očích vidí. Prostě takový ten ideální partner pro život, jak mi říkají kamarádky. A že ve dvaatřiceti letech nemám být vybíravá a mám ho brát, že takového druhého už nepotkám.

Jenže on mi nevoní. Víte, co tím myslím? Věřím na takovou tu chemii lásky nebo feromony (nebo jak se tomu říká). Navíc v sexu je to takové všelijaké. Nevím, možná je to proto, že má málo zkušeností nebo jsou za tím nějaké vlastní mindráky z minula.

Prostě je to takové to milování bez fantazie, za pár minut hotovo a basta.

Snažila jsem se s ním o tom mluvit, ale nevím, jak na to. Nechci, aby se cítil blbě. Vím, že sex není všechno, ale říkám si, když mi to nevyhovuje teď, co by bylo za pár let, kdybychom třeba byli spolu.
Možná některá z vás má nějakou vlastní podobnou zkušenost, tak děkuju za každý názor.

 

Reklama