Vztahy

Když ten třetí odejde...

V sobotu jsme si byli s manželem sednout na skleničku. Bylo to fajn. Byl to takový ten pohodový večer, kdy se neřeší nic důležitého. Jen se prostě tlachá, směje se a starosti všedních dnů jdou mimo vás.

Já si dala naprosto výtečnou pizzu a sklenku červeného, manžel si dal naprosto příšernou pizzu a gin s tonikem.

Jedli jsme a popíjeli ... tedy hlavně já popíjela a popíjela (u čtvrté sklenky jsem si řekla: A dost! ... a objednala pátou), takže když jsme se vydali tmou domů, má chůze byla podivně kačeří a svět mi připadal děsně legrační.

 

Dorazili jsme do tepla domova (manžel došel, já se dokolébala) a jak jsem se tak svalila na postel, můj pohled zabrousil na fotografii mého starší syna.

Na té fotce mu ještě není ani pět let. Usmívá se na ní tím dětským, andílkovským úsměvem a z očiček mu vykukují malinkatí a neposední čertíci.

A jak jsem si tu fotku prohlížela, má ovíněná hlava mi promítla jednu příhodu, která se snad stala už před miliony lety...

 

 

Můj první manžel nás opustil téměř ze dne na den. Žádné dlouhodobé varovné signály, žádná záchranná brzda, která by zastavila ten rozpad manželství.

Alespoň já tu brzdu nikde nenašla.

Prostě Bum! mějte se krásně já se loučím.

 

Ten den jsem ležela v posteli, slzy mi udělaly z polštáře nacucanou houbu a myšlenky mi lítaly sem a tam jak zmatené berušky.

Tohle prostě nezvládnu.Tohle nepřežiju – říkala první myšlenka.

Ale ano, to zvládneš. Víš proč? Protože tu máš toho človíčka, který ti tak krásně říká: Mám tě lád, mamí - říkala druhá myšlenka, jejíž hlas byl stejný jako hlas mé mámy.

 

S hlavou položenou na té divné houbě místo polštáře jsem přemýšlela o temnotě kolem mě, o prázdnu, které se mi vetřelo do života, o cestě, která nikam nevede.

To, že kluk stojí u postele jsem jaksi vůbec nezaregistrovala. Očička měl vykulená, jeho hlavička si evidentně nevěděla rady se slzami jeho mámy.

„Ty pjáčeš, že šel táta do pláce, viď?“ pohladil mě po vlasech. „Nepjač, on se vlátí, neboj.“

 

Já husa se pochopitelně rozbrečela ještě víc... Díky bohu rozum zvítězil nad emocí, otřela jsem si slzy a vzlykavě odpověděla: „Já pláču, protože nemám korunky na takový hezký svetřík, víš?“

Syn se posadil ke mně na postel, našpulil podivně pusinku a po chvíli řekl: „Aha. Tak nepjač, to nějak vymyslíme, jo?“

Ta věta mi v tu chvíli zněla neskutečně moudře, silně, jako bych se o ní mohla opřít nejen psychicky, ale dokonce i fyzicky.

Nadzvedla jsem peřinu a nechala syna k sobě přitulit. Zní to neuvěřitelně, ale spala jsem celou noc bez snů, bez probuzení, bez nočních můr.

Ráno mě probudila ručička, která mi jezdila po čele sem a tam. „Maminkoooo, maminkoooo vštávej.“

Ještě v polospánku jsem vstala z postele a nechala se synem odvést do kuchyně.

Na stole stála sklenice mléka (mléko fakt můj žaludek nesnese) a rohlík namazaný pěticentimetrovou vrstvou másla. „To šem ti udělal, abyš nepjakala.“

Podívala jsem se na toho svého broučka a v krku mi narostl knedlík obřích rozměrů. „Děkuju.“

(Pořád jsem mrkala, abych zvítězila nad "těma zatracenejma slzama").

 

Mléko jsem vypila skoro všechno – žaludek protestoval zbytečně, a rohlík jsem do sebe také nacpala.

Syn seděl celou dobu naproti mně a bedlivě mě pozoroval. „Maminko, maminko,“ zašeptal. „Mám plo tebe pšekvapení!“ Párkrát zamrkal a obličejík se mu rozzářil jak vánoční stromeček.

Rozevřel upocenou ručičku a podal mi dvanáct korun. „To máš na ten svetšíček.“

 

Zírala jsem na ty mince v jeho ručičce a v tu chvíli žádné mrkání nepomohlo. Krokodýlí slzy se mi kutálely po tváři a já ze sebe nemohla dostat ani slovo.

„Nepjač, maminko,“ pohladil mě po ruce. „Nepjač, dneška si ho už koupíš.“ Pokýval hlavičkou a usmál se na mě.

 

Ještě to odpoledne jsme vyrazili na nákup.

Vedli jsme se za ruku, po cestě sbírali kaštany a já si v obchodě vybrala první svetřík, který mi padl do oka.

V tu chvíli jsem věděla, že život jde prostě dál. Věděla jsem, že nejsem sama, sama a opuštěná na tomto světě jak na zapomenutém ostrově. A také jsem věděla, že žádná temnota není tak temná, aby dokázala zničit paprsky světla z dětské radosti a lásky.

 

Zbyli jsme sice jen dva, ale mám vedle sebe človíčka, kterému na mně záleží, který mě miluje a potřebuje – to nebyla myšlenka, útěcha nebo způsob boje. To bylo mé přesvědčení.

 

Večer jsem v pokojíčku našla kasičku, kterou malému připravil jeho táta, aby si sám šetřil na autíčko.

Kasička byla rozříznutá a pohozená na zemi.

Schovala jsem ji do skříně a pokaždé, když na mě útočila deprese a smutek, podívala jsem se na ni a připomenula si tak, že na světě není jen bolest. Stala se pro mne jakousi životní berličkou, symbolem toho, že i když někdo blízký odejde, neznamená to, že se na vás vykašlal celý svět, že jste zůstala sama....

 

 

Ležela jsem na gauči, pokoj se se mnou točil jak rozbitý kolotoč a jak jsem tak pozorovala tu fotografii, napadla mě myšlenka, nebo vlastně spíš jistota...

Děti jsou tím nejsilnějším a neochvějným smyslem našeho života. I když se nám vše hroutí, rozpadá a my nevíme kudy kam, stačí úsměv človíčka, kterého jsme nosily pod srdcem. Pro ten úsměv totiž stojí za to žít a bojovat třeba s celým světem.

 

Druhý den jsem si tuhle svou myšlenku napsala a vložila do oné kasičky, která v klidu už několik let spí ve skříni.

A já doufám, že spát už bude navždy ... že zůstane jen milou vzpomínkou na příběh, který jsem vám zde vyprávěla.

 

Některé dřívější články, které na téma "rozvod" vyšly na Ženě-in.

Můj manžel má dítě s jinou

Všichni jí ho záviděli

Jsou otcové po rozvodu diskriminováni?

Dohodněte se, radí psychologové znesvářeným rodičům

Dej sem děti a zemři

   
05.10.2004 - Láska a vztahy - autor: Sabina

Další příspěvky

Komentáře:

  1. [133] Indiánka [*]

    Tak jsem to dneska přečetla a slzy se mi hrnou jako kulihrachy ... Díky.

    superkarma: 0 02.11.2004, 16:04:45
  2. avatar
    [131] Dudlajlama [*]

    Prijit mi protivne, ze male dite sisla ???

    superkarma: 0 06.10.2004, 21:27:26
  3. avatar
    [129] Susina [*]

    Natalie: ty ještě nemáš děti, viď... jinak bys věděla, že mluvení je u dětí strašlivě individuální, některé mluví plynně v roce a půl, některé děti chodí v pěti na logopedii a není to nic momořádného.. můj syn ještě ve dvou a půl letech mluvíl příšerně, jen slabiky a zvuky, no a pak během pár týdnů začal mluvit plynně ve větách..
    tak se nediv, zvlášť kluci bejvaj v mluvení pozadu....

    superkarma: 0 06.10.2004, 16:46:49
  4. avatar
    [124] Susina [*]

    medved: já podobný lidi posílám v duchu do háje, ať si myslej, co chtěj...

    superkarma: 0 06.10.2004, 08:46:02
  5. avatar
    [123] Luciš [*]

    Já se zase nechci dotknout autorky, ale články, které jsem zatím četla, byly nějak moc dramatizované, trochu i domyšlené až nereálné, se sklonem k hysterii

    superkarma: 0 06.10.2004, 08:38:51
  6. avatar
    [121] aninas [*]

    Luciš: To uz se tak stava, ze nektera zena neni pocitova, ale to je spise vyjimka. Moje tchyne taky neni pres ty city

    superkarma: 0 06.10.2004, 08:16:15
  7. avatar
    [120] Luciš [*]

    No asi sem taky chlap. Taky mi to připadá trochu kýčovité, přehnané. A sem introvert, i kdybych něco podobného v menší míře cítila, asi bych si to nechala pro sebe.

    superkarma: 0 06.10.2004, 07:44:44
  8. avatar
    [119] aninas [*]

    Binder: a ostatni panove. Zeny jsou od toho, aby takovehle veci prozivaly. Zeny jsou proste pres ty city a pocity a pokud to nepochopis, tak nemuzes zadne zene porozumet

    superkarma: 0 05.10.2004, 23:58:22
  9. avatar
    [118] aninas [*]

    Moc hezky to je napsany. Ani pres poradne nevidim na klavesnici

    superkarma: 0 05.10.2004, 23:55:46
  10. avatar
    [117] paní domácí [*]

    Díky za krásný článek, moc mě to dojalo člověka to pohladí na duši, jo děti, to jsou naše všechno.

    superkarma: 0 05.10.2004, 22:26:59
  11. avatar
    [116] kytička [*]

    moc hezky a o to vic jsem si uvedomila,jak mi dava silu a je mym hnacim motorem...a diky ni jsem zvladla situace o kterych bych jinak dlouho premyslela...

    superkarma: 0 05.10.2004, 21:49:41
  12. avatar
    [114] ffly [*]

    Taky jsem něco podobného zažila, podržela mě dcerka. A můžu Vám jen napsat, že polemiky o tom jestli děti a kdy a jak a proč jsou naprosto zbytečný. Každý nás je jedinečný a má na to svůj názor. A to je přeci dobře. Jak by byl svět jednobarevnej kdyby to bylo jinak. Každý ať se rozhodne podle svého. Ale nezaslouží si odsouzení ať už ho k tomu vede cokoliv.

    superkarma: 0 05.10.2004, 21:12:36
  13. avatar
    [112] Lucka * [*]

    Bulím jako želva

    superkarma: 0 05.10.2004, 19:17:08
  14. avatar
    [111] kosmokosmo [*]

    Myslim, ze clovek , ktery rekne, ze by SNESL jen pohodove ,chytre a krasne dite, by mel radej mlcet

    superkarma: 0 05.10.2004, 19:01:46
  15. avatar
    [110] Andula [*]

    Suzanne: taky me ten clanek nazdvihl, ac deti mam a chteka jsem mit, nikdy jsem neuvazovala jako ona a doufam, ze se mi to ani nestane

    superkarma: 0 05.10.2004, 18:40:14
  16. avatar
    [109] Susina [*]

    medved: já podobný lidi posílám v duchu do háje, ať si myslej, co chtěj...

    superkarma: 0 05.10.2004, 17:40:57
  17. avatar
    [108] Susina [*]

    a jinak, samozřejmě, Markéto, klobouk dolů, jak jsi to přežila, zvládla a taky hlavně gratuluju k fantastickému synkovi...

    superkarma: 0 05.10.2004, 17:40:02

Další příspěvky

Z předchozí stránky:

  1. avatar
    [107] medved [*]

    Susina: zahralo me u srdce, ze nejsem jedina, kterou vcera ten nazor pani reziserky nadzvihl ...kdyby tam byl jako obhajoba ANO takovyhle clanecek, tak by me to presvedcilo jako nazor rozhodne vic

    superkarma: 0 05.10.2004, 17:39:36
  2. avatar
    [106] Susina [*]

    já mám kamarádku, neuvěřitelně chytrou holku (mj. má i Harvard), milá, hezká, ale děti mít nechce, prostě ona není ten typ. Ráda pracuje, cestuje za prací do zahraničí, upřímně řečeno si ji neumím představit, že by lítala kolem miminka. Jednou mi řekla, že by snesla asi jen dítě, jako je to naše, pohodový, chytrý, ale že by stejně asi hned hledala chůvu, aby mohla zpátky do práce. Stačí jí synovec.
    Rozhodně si nemyslím, že si vybrala špatně. Pokud ona sama necítí, že by mimčo chtěla, nemá smysl ji nutit. Trápila by pak sebe, partnera i to malé... prostě myslím, že každý z nás má tady na světě smysl, někdo ho vidí třeba v tom, aby měl deset dětí, někdo v tom, aby pracoval a děti neměl...to si aspoň myslím já..

    superkarma: 0 05.10.2004, 17:35:56
  3. avatar
    [105] kubikm [*]

    marcela.cl: přesně...prostě někdo děti nechce, ale stejně může svému okolí hodně dát
    a jiná jen porodí dítě a bere to jako vrcho světa...
    nikdy by se neměla stavět nesmyslná hranice - dítě jo/dítě ne

    superkarma: 0 05.10.2004, 17:17:26
  4. avatar
    [104] emma [*]

    Suzanne: ona si asi paní režisérka nevidí do pusy. co páry, které děti mít nemohou? jsou odsouzeny k zatrpklému, hořkému životu? a co láska mezi těma dvěma? nemůže TA LÁSKA smyslem života? a láska k vědění? k umění? ke zvířatům? k přírodě? k životu???

    superkarma: 0 05.10.2004, 17:16:06
  5. avatar
    [100] danca79 [*]

    Je to krasny clanecek

    superkarma: 0 05.10.2004, 16:20:32
  6. avatar
    [98] Suzanne [*]

    Nádherně napsaný článeček ...jen u té poslední věty souhlasím s Rikinou. Dojmout se nad něčím krásným je zdravé a přináší mi to radost.

    Včera jsem četla nějakou polemiku v MF. Dvě ženy se tam píší svůj názor na to, jestli žena bez dětí může vést smysluplný život. Režisérka Elšíková napsala, že ne. Že se určitě buď skrytě nebo přiznaně trápí. Nemají schopnost rozdat lásku. Že tráví čas zabýváním se malichernostmi a sebou samými. A čeká je nudné a zatrpklé stáří
    Jo a že na tom trvá...

    Nechce se mi rozebírat to, že znám pár unuděných zatrpklých matek, ani že znám pár vitálních čupr "starých panen". Ani jí nemůžu brát její názor. Jen mi to přijde praštěné - ona nenapsala, že je to její názor, ona napsala, že to TAK JE. A to mě vždycky spolehlivě nadzvihne

    Sama mám větší dítko a na dalším se pracuje, ale moc mi vadí, když někdo řekne - je to černé - bílé - nic mezi tím. Tenhle článek ale takový asi není.

    superkarma: 0 05.10.2004, 15:59:32
  7. [95] xenie [*]

    Binder, nebuď takový drsoň, hm ?

    superkarma: 0 05.10.2004, 15:48:44
  8. avatar
    [94] kubikm [*]

    Binder: myslím, že to není o blbnutí mozečků...ty jsi asi kluk, ne? Ti nebývají v dospělém věku příliš vnímaví k pocitům jiných lidí....škoda, že ti malí z toho vyrostou...znám několik rozvedených, kde jim byl malý kluk oporou, je to moc pravdivě napsané

    superkarma: 0 05.10.2004, 15:40:03
  9. avatar
    [93] Kelly [*]

    Markéto, tak dojemně napsané ... to mi nedělej! Mám co dělat, abych své slzičky rozdýchala.
    I pro mne je syn smyslem života a jeho rošťárny mě kolikrát drží nad vodou v těžkých chvilkách.

    superkarma: 0 05.10.2004, 15:20:09
  10. avatar
    [87] Camuska [*]

    rikina: jen ze tohle obdobi zivota kdy jsou pro tebe deti nejdulezitejsi (samozrejme pokud je mas:) taky nejdelsi takze se to neda jen lehce odbyt slovy ze je to jen na urcity konkretni obdobi, od deti se asi preci vic odpoutas az kdyz maji vlastni rodinu, ale tohle si jen myslim, za par let si to treba i odzkousim.

    superkarma: 0 05.10.2004, 14:49:04
  11. [86] Rikina [*]

    Binder: tenhle server je totiž tak stavěný - převážná většina článků je evidentně tematicky zaměřena na mladé matky a těhotné ženy.

    superkarma: 0 05.10.2004, 14:47:47
  12. avatar
    [81] *Kotě* [*]

    Takovýhle články, to je pro mě, rozcitlivělou těhuli, fakt síla. Čtu si to už podruhý a zase bych brečela jak .

    Ale je to přesně ten důvod, proč jsem toužila po dítěti a proč se na něj hrozně těším. Takhle nádherně, bez podmínek, absolutně, vás dokáže milovat právě jen vaše dítě... a vy je...

    superkarma: 0 05.10.2004, 14:35:51
  13. [80] Rikina [*]

    Camuska: potřetí to opakuju - v určité konkrétní etapě jsou hlavním smyslem života děti. V určité etapě. Nikoli pořád, nepřetržitě, až do smrti. To je můj názor. Nevnucuju ho nikomu.
    Připomínám, že jsou taky ženy, co děti nemají, to jen tak na okraj.

    superkarma: 0 05.10.2004, 14:35:38
  14. avatar
    [79] Camuska [*]

    binder: ja psala ale o optimismu ...

    superkarma: 0 05.10.2004, 14:34:23
  15. avatar
    [77] Camuska [*]

    manx: no ja bych si tu s tou otazkou nezacala, bylo to nakousnuty prede mnou, zaujalo me kdyz tu nekdo napsal, ze deti smyslem zivota nejsou, tak jsem se jen zeptala co tedy je - byla jsem zvedava tot vse jinak jak bylo receny v knoflikarich: tenhle svet nevnimam jako neco co by se dalo resit...

    superkarma: 0 05.10.2004, 14:32:13
  16. avatar
    [75] Wiki [*]

    vlcice: ted uz jsou (pokud se nepletu) i moznosti pujcit si na cele bydleni a poplatky za vyrizovani taky poresit pres realitku...akorat by to asi vyslo poradne draz :( nj, neni to jednoduche v dnesni dobe

    superkarma: 0 05.10.2004, 14:22:05
  17. avatar
    [73] Camuska [*]

    rikina: to by me ale zajimalo co je tedy podle tebe nejsilnejsim smyslem zivota, urcite prece ne jen ty sama...

    superkarma: 0 05.10.2004, 14:16:49
  18. avatar
    [72] Camuska [*]

    binder: me to zase naopak prijde optimisticky - cely vyzneni toho pribehu, uvedomit to, ze nejsi sama a ze jsi vlastne stastna...

    superkarma: 0 05.10.2004, 14:15:05
  19. avatar
    [71] šája [*]

    Binder: Neslzíme zoufalstvím, nýbrž dojetím...... tebe nikdy vlastní dítě nerozplakalo? V dobrém myslím....Mě třeba zrovna včera a když pak čtu takový článek, vybaví se mi moje vlastní pocity

    superkarma: 0 05.10.2004, 14:14:04
  20. [68] Rikina [*]

    Lora: nejsilnějším smyslem - víš, nechci nic špatného přivolávat, chraň bůh, ale - co matka, které děti umřou ? Třeba při dopravní nehodě ? Nebo na leukémii ? Kdyby pro ni byly nejsilnějším smyslem života, jak se s tím dokáže vyrovnat ? To už je ale mimo tuhle debatu.
    Matiee: ano, vždyť jsem napsala - jedna životní etapa.

    superkarma: 0 05.10.2004, 13:34:17
  21. avatar
    [66] vlcice [*]

    Wiki my máme s oba stavební spoření, jenže když bychom dostali hypotéku, tak nám to vystačí akorát na zaplacení všech výdajů za hypotéku a doplacení bytu, protože hypotéky se většinou dávají jen 70% z ceny nemovitosti. Takže budeme zase na nule.Šetřím jak můžu, ale mám pocit, že je to na níc. Tak zkoušíme státní byt a zatím si asi najdem nejaký menší byteček za přijatelný nájem. Říkám si, že když bude nejhůř, tak odjedu na mateřskou za rodiči do Bruntálu a budu bydlet u nich (oni mají 3+1 a bydlí s nimi už jen bárcha) a můj si vezme někoho na spolubydlení, aby to netáhl sám. Pak by ale můj mohl z Brna dojíždět jen na víkendy . Ale má to jednu výhodu. Nebyla bych na sama. Pomáhala by mi s ním máma. Za rok jde totiž do důchodu.

    superkarma: 0 05.10.2004, 13:24:31
  22. avatar
    [61] sunnynka [*]

    Markéto to je tak strašně hezky napsané

    superkarma: 0 05.10.2004, 12:58:19
  23. [59] Rikina [*]

    Ta myšlenka na konci článku, napsaná a vložená do kasičky - teď mě tady bude většina z vás kamenovat, ale já říkám ne. To je jen jedna životní etapa, kdy jsou pro nás matky ty děti vším. Ale nemůžou být tím smylsem života pořád, musíme jet nechat jít a žít jejich vlastní životy, musíme to být my, kdo tu "pupeční šňůru" přestřihne. Nechat ty naše broučky dospět, a rozhodovat o sobě sami, i když to bolí, a máme pocit, že je prostě musíme pořád chránit, a že bez nás udělají spoustu oslovin. Jistě, udělají, ale jsou to už jejich zkušenosti. Nelze být celý život jenom matka, je potřeba umět si najít i jiné naplnění života. Kdyby se dejme tomu stalo, že se můj svět rozpadne, zhroutí, budu si připadat sama, opuštěná a bezradná, mám právo přenášet svůj problém na mé dnes již dospělé děti ? Pověsit se jim na krk, a říct " starejte se, děti moje, od čeho vás mám" ? Myslím, že nemám, musím umět sama se vyrovnat se vším, co mi život ještě přinese, bez berliček, protože prostě nechci zatěžovat lidi, které mám nejvíc ráda, tím, že oni budou nešťastní se mnou nebo kvůli mně. Zajisté je to věc osobního přesvědčení, a nikomu to nevnucuju, jen píšu, jak já to cítím.

    superkarma: 0 05.10.2004, 12:43:11
  24. avatar
    [57] Alousek [*]

    Moc hezky napsany.
    Deti jsou to nejcennejsi, co clovek ma.Nekdy by je clovek rozerval na kusy ale v nouzi umi fantasticky podrzet.

    superkarma: 0 05.10.2004, 11:59:46
  25. avatar
    [55] marta-b [*]

    dasa1: taky myslim, že i v padesátce se dá najít nový způsob, jak zase zaplnit svůj život, i když už jsou děti z domu. Co třeba nová záliba, věci, na který při dětech nebyl čas nebo peníze. Vždycky se dá něco vymyslet, co nám pomůže najít zase smysl toho, proč tu jsme .

    superkarma: 0 05.10.2004, 11:10:11
  26. avatar
    [54] marta-b [*]

    Zrovna dneska se mi zdálo, že jsem těhotná ... je mi 22 a mýmu 28, ale o dětech už pomalu uvažujeme. Byldení máme vyřešený a na miminko se strašně těšim Díky za krásný článek, je to jeden z mnoha důvodů, proč děti rozhodně mít.

    superkarma: 0 05.10.2004, 11:08:01
  27. avatar
    [51] Žábina [*]

    nádherně napsané ...

    superkarma: 0 05.10.2004, 10:42:37
  28. avatar
    [50] marcellina* [*]

    superkarma: 0 05.10.2004, 10:19:46
  29. avatar
    [49] Wiki [*]

    vlcice: taky uz jsem uvazovala jak takovou situaci resit - mam uz nejaky ten patek sporeni, takze asi za dva roky budu mit na ucte nejakych 120000 - ne bydleni to nestaci, ale staci mi to na to, aby kdyby jsme si vzali s partnerem hypoteku, abych pripadne i to mimi mohla mit - 6 mesicu budu mit jaks taks placenou materskou + neco ze sporeni, pak to jeste na par mesicu vyjde - sice bych byla s miminkem doma maximalne rok, ale i tak by to s tou hypotekou vyslo - zkus si to zaridit taky tak nejak, urcite to pujde ;)

    superkarma: 0 05.10.2004, 10:17:23
  30. avatar
    [48] medved [*]

    krasny clanek

    superkarma: 0 05.10.2004, 10:15:10

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme