Vždycky jsem nesnášela pomocné práce typu: přines, přidrž, popones, ale uznávám, že je občas třeba přiložit ruku k dílu a partnerovi pomoct. Společná činnost navíc prověří a vztah, protože ne vždy se to povede.

Já bych mohla vyprávět! Můj manžel je velmi aktivní muž, který své (či naše společné) nápady plní takřka okamžitě. A co je opravdu obdivuhodné, nikdy nevyžaduje mou pomoc a dokáže si vždycky poradit… za což jsem mu vděčná, neboť práce typu přines, podrž, popones, nepatří k mým oblíbeným. Asi pozůstatek z minulého vztahu: při společné činnosti jsme se vždycky pohádali.

working

A můj prozíravý muž má zřejmě podobné zkušenosti, takže se naučil jednat samostatně. A dobře dělat. Když jsem se snažila pomoci, vždycky tekla krev. Moje i jeho.

Díra v holeni

Koupili jsme si řeznický špalek. Neptejte se proč, prostě se nám líbil. A to si pište, že tahle věcička je pořádně těžká. Do auta pomohli chlapi, ale z auta do chalupy jsem musela já. Mám celkem sílu, ale na ten špalek byla krátká. Napadla mě možnost dát špalek do velké tašky. Můj muž je galantní a o mém geniálním nápadu nezapochyboval. A pokud ano, nedal to najevo. Jenomže ucho se utrhlo a špalek se mi opřel o holeň. Dobře mi tak, blbé nápady mají být po zásluze potrestány.

Rozseknutá hlava

Česali jsme spolu jablka. Strom obalený plody byl tak zarostlý, že se do větví nedalo vlézt. A tak mě napadlo vzít lano, s nějakým závažím (hákem), hodit ho do větví a klepat. Fungovalo to naprosto úžasně, až na jednu maličkost: V blízkosti jabloně byl elektrický ohradník. Manžel roztočil lano…(a než jsem ho stačila varovat), zachytilo se o drát a přesně mířenou ranou hákem rovnou do hlavy. Co vám budu povídat, krve jak z vola. Promiň, lásko moje…

A do třetice všeho zlého - rozdrcený prst.

Potřebovali jsme vydláždit chodník před maštalí. Se vším si manžel poradil sám, ale jeden balvan byl moc těžký… I zavolal mě k pomoci. „Železnou tyčí nadzvednu kámen, a ty tam podstrčíš špalek... Jasně, žádný problém… kdyby kámen neměl oblé hrany, nesklouzl po tyči a nepřistál mi na prstu. Holky, tak nějak si představuji bolest, ze které se někdo počůrá. Neměla jsem do toho daleko. Nebýt kožených rukavic, byl můj prstík na padrť!

Dnes už se všem našim karambolům smějeme a jsme rádi, že jsme je přežili bez jediného slova výčitky. A to za těch pár krvavých šrámů určitě stálo.

Jak jste na tom vy, milé ženy-in? Pomáháte si navzájem? Hádáte se u toho? Napište nám svou zkušenost pod tento článek

Čtěte také:

Reklama