Reklama

Když už mě ten žaludek bolel asi rok a nezabíralo nic, doktorka mě poslala na gastroskopii. Pro nezasvěcené, to vám do krku strčí takovou hadičku, tou kameru a podívají se rovnou.

Takže jsem se objednala na středu na deset. Sestra mi vysvětlila, že den předem jenom tekutou stravu a před akcí od rána ani nepít. Tekutá strava nebyl problém, ale před vyšetřením nepít ano. Ráno prostě jdu do práce a před osmou pustím stroj a udělám si kafe. V devět si udělám kafe. V deset si udělám kafe. V jedenáct si udělám kafe... tak to jde až do jedné; odpoledne zvolňuju tempo, ale k dvanácti hrnkům denně se dostanu i tak.

V osm jsem přišla na šichtu, se šéfkou jsem byla domluvená, že v deset jdu k doktorovi, takže neměla nic lepšího na práci, než mi vyprávět, jak v roce 1990 byla na témže vyšetření a jak jí do krku strkali novodurovou trubku, skoro stejnou, jako máme v kanclu pod umyvadlem, a jak to bylo hnusný a jak se jí chtělo zvracet tři dny poté. Kolegové lemtali svoje kávičky a já slintala. Za hodinu jsem slintat přestala, protože sliny vyschly, káviček jelo druhé kolo a já měla žízeň a třepaly se mi ruce. V deset jsem vypadla v mentálně poněkud rozloženém stavu, do krku mi můžou strkat cokoli, ale potřebuju kofein.

Doba pokročila, žádná anestezie, žádná trubka, akorát šlaušek jako ke vzduchování do akvária. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem pochopila, jak s tou věcí v krku dýchat, když se mi začalo tmít před očima, tak nastoupil pud sebezáchovy a trochu jsem domlátila sestru. Ta byla zkušená, prostě si na mě lehla a uklidňovala mě... za pět minut mi řekli, že žaludek mám zcela učebnicový, pokud nenajdou nějaké zajímavé bakterie, tak mě podle všeho nemá co bolet. Což je sice chvályhodné, ale když mi nic není, proč mi je furt špatně, pomyslela jsem si a šla hákovat.

V kanclu jsem byla 10:20, poliklinika je přes křižovatku. Šéfka na mě hleděla jako na zjevení, jestli su jako už hotová a jak to, že nevypadám totálně zničeně a nesnažím se zvracet... a odmítala uvěřit, že i medicínská věda za nějakých těch patnáct let pokročila. Já mezitím pila vodu z kohoutku, protože jsem měla pocit, že se při nejbližším pohybu rozpadnu na prach.... a pak jsem si šla udělat to zatracený kafe.

Vlastně jsem netušila, že jsem vysloveně fyzicky závislá na kofeinu, i když se to dalo odhadnout. Pak jsem šla do sebe a snížila konzumaci asi tak na pět až osm hrnků. Dostala jsem se i k tomu, že bez kávy vydržím několik dní, když je to nutné. Naštěstí to většinou nutné není.

Tož tak. Dýchat musím, pít musím, jíst musím, taky považuju za silně vhodné pracovat, oblékat se, umývat nádobí... ale nazývat to drogou, stejně jako čtení nebo pojídání čokolády, je hysterické přehánění a nic na tom nemění, že používání silných slov je bežným zvykem.

Gentiana


Děkujeme za vtipný příspěvek :).

Já byla svého času taky na kofeinu fyzicky závislá - ale pak jsem přešla na bylinkové čaje :). Taková závislost na mátě stojí za to :).

Na čem jste závislé Vy, ženy-in? Napište mi o tom na redakce@zena-in.cz!