Bulvár

Když sedíte u kafe s Irenou Fuchsovou - nápovědou a spisovatelkou

„Když“ v názvu není náhodné. Je to obchodní značka této spisovatelky, která právě očekává vydání své 26. knihy. Kromě psaní má ale ještě jednu celoživotní vášeň, a tou je divadlo. Nepohybuje se však ve světle reflektorů, nýbrž v jejich stínu. Přes třicet let pracuje jako nápověda.

Irena Fuchsová je osoba, na kterou se nezapomíná. Po pár hodinách, které jsme spolu strávily, mi bylo jasné, že tak silných, vtipných a nekonformních žen po světě mnoho nechodí. Je to tím, že v mládí bojovala s dětskou obrnou, nebo že její životní příběh by vydal na ještě několik dalších?

Dcera Rita (třetí zleva) přivedla na křest knihy, Když divadlo sundá masku, celé basketbalové družstvo, které trénuje. Foto Zdeněk Hejduk

p

Že se stane spisovatelkou, věděla dřív, než se naučila psát. Do té doby vytvářela malované seriály. Na gymnáziu se stal jejím nejlepším přítelem F. M. Dostojevský, který úspěšně vyplňoval hodiny chemie a zeměpisu. Z Ireny se stala rebelka s trojkou z chování a velká intelektuálka, která shovívavě  sledovala své spolužačky zamilované do Karla Gotta. Z knih čerpala i své sebevědomí, o které ji v dětství připravila dětská obrna. A protože jí svět velkých autorů učaroval, nechtěla se ho vzdát ani po předčasném ukončení střední školy (na vlastní žádost, bez vědomí rodičů). Rozhodla se, že z ní bude divadelní nápověda...

Na besedě ve Velkém Oseku s paní knihovnicí Jaruškou Dohnalovou. Foto: Martina Dohnalová.

d

Jak k takovému rozhodnutí mladé děvče dospěje?

Byla to vlastně náhoda. Když jsem ve druhém ročníku tehdejší SVVŠ (dnes je to Gymnázium) řekla panu řediteli, že si rodiče nepřejí, abych dále studovala, nastoupila jsem jako účetní do kolínské TESLY, a ta práce mě hrozně nebavila. Jednou jsem jela z práce domů, vystoupila jsem před divadlem a šla se zeptat, jestli tam není volné místo nápovědy. Prostě mě to v tu chvíli napadlo. Volné bylo. Ale až za dva roky, kdy měla jít stávající paní do důchodu. Do té doby mi nabídli místo uklízečky a šatnářky. Tak jsem to vzala a dva roky čekala na svůj osud. Od té doby se živím napovídáním. Už čtyřicet let.

Před zkouškou, na schodech v Činoherním klubu, s nápovědním textem. Foto: Dalibor Puchta

lk

Souviselo to nějak s touhou po psaní?

To ne, bylo mi dvacet a psala jsem si své povídky, o kterých jsem byla přesvědčená, že jsou geniální, ale potřebovala jsem kolem sebe umělecké prostředí. Inspiruje mě.

Od kdy vlastně píšete?

Cílevědomě píšu od 15 let. Začalo to básničkami a deníčkem, který jsem přestala psát až s narozením syna Filipa, to mi bylo pětadvacet. V 18 letech jsem si koupila svůj první psací stroj. Nedělal diakritiku, ale to mi nevadilo. Psala jsem si do šuplíku, tehdy by mi mé texty nikdo neotiskl. V roce 1984 jsem napsala první povídku, o které jsem byla přesvědčená, že za zveřejnění stojí. Jmenovala se Kronikář z města K. Poslala jsem ji do Rudého Práva a tam ji vzali a otiskli. Od té chvíle mi vycházelo všechno, co jsem napsala. V předlistopadovém Ahoji na sobotu, v Lidové demokracii, Zemědělských novinách a v regionálním tisku. A po listopadu v Květech, Vlastě, Nei-Reportu, Playboyi, Tině, Napsáno životem, Času na lásku, v přílohách Ona Dnes, v Claudii. A každý čtvrtek si mohou mé fejetony přečíst čtenáři v celém středočeském kraji v Denících Bohemia. Toto publikování v časopisech byla moje příprava na knihu.

Na vernisáží Ireniných kolínských kamarádů, kreslíře Jiřího Nováka a humoristy Jaroslava Skoupého. Foto Zdeněk Hejduk.

t

A na tu došlo kdy?

Moje první kniha vyšla v roce 2001. Jmenovala se Divadelní vejšplechty a byly to hlášky známých herců, kterým napovídám v Činoherním klubu, kde pracuji od roku 1994. Tuhle knihu jsem vydat nechtěla, byl to nápad mého prvního nakladatele, který věděl, že si zapisuju, co herci na zkouškách řeknou. Aby to nevypadalo, že se chlubím „cizím peřím“, vystrojila jsem v divadle křest a každý zaměstnanec ode mě Vejšplechty dostal… utratila jsem víc, než jsem za knihu dostala, ale nevadilo mi to, nechtěla jsem být „dlužníkem“. A od roku 2002 jsem začala vydávat jednu knihu za druhou, protože jsem v počítači měla materiál na osm knih.

Je těžké sehnat nakladatele?

Měla jsem štěstí, že se mnou nakladatel podepsal smlouvu na šest let a mohla jsem si vydávat, co jsem chtěla. Sice jsem později zjistila, že podmínky pro mě nejsou příliš výhodné, ale přežila jsem to. Teď už mám několik let druhého nakladatele, Bronislava Ondrászka z Vendryně, a jsem spokojená. Vydává všechno, co mu navrhnu, a chce mě vydávat i v Polsku. Teď mi vyjde 26. kniha, „Když se řekne Fuchsoviny“.

Jak dlouho vám napsání knížky trvá?

Román „Když nemám, co jsem nechtěla“ o potvoře herečce jsem napsala za čtrnáct dní. Ale většinou zařazuju do knih povídky, které už vyšly v časopisech, pak mi trvá úprava takové knihy dva i tři měsíce.

O čem vaše povídky jsou?

O životě. Příběhy různých lidských charakterů, nevěr, potratů, lásek a vztahů ze všech úhlů pohledu. Píšu i o postižených lidech. Mám totiž oproti zdravým lidem jednu výhodu. Jelikož jsem obrnářka, můžu postižené kritizovat tam, kde si to zdravý člověk nedovolí. Také jsou mezi nimi podvodníci, lháři, zloději, ale díky handicapu se to nikdo neodváží říci veřejně. Já patřím mezi ně, a tak si to dovolit můžu.

Ta obrna na vás vůbec není vidět.

Dětská obrna je zvláštní nemoc. Napadá neurony a paralyzuje končetiny v jediné chvíli. Teď jste zdravá a v další minutě ležíte ochrnutá na zemi. Mně se to stalo v roce 1954 - ve čtyřech letech, očkovat proti dětské obrně tzv. lžičkou se začalo až o tři roky později. Ochrnutí během dvou dnů z těla odejde, ale zanechá po sobě menší či větší „spoušť“. Mně zůstala postižená levá noha.  

To s tím nešlo nic dělat?

Nešlo. Byla jsem ve čtyřech letech v lázních a bylo to pro mě trauma na celý život. Tam snad nebyly sestřičky, ale bývalé bachařky z koncentráků - na tom jsem se v dospělosti shodla s mnoha obrnáři. V 15 letech jsem byla na operaci nohy, myslela jsem, že mi narovnají křivý palec, ale když jsem se probudila a koukla na nohu, čouhal ze sádry stejně zkroucený jako před tím. Když jsem se zeptala, co mi vlastně dělali, doktor mi řekl, že se operace týkala zpevnění šlachy. Zpevnili ji tak, že jsem nedošlápla na patu a musela začít nosit podpatky. Ale díky této operaci se moje chůze v pozdějším věku nezhoršila.

S přítelkyní, akademickou malířkou Inez Tuschnerovou.

w

Jak se mladé děvče vyrovnává s handicapem týkajícím se krásy?

Špatně. Měla jsem samozřejmě zasažené sebevědomí, i když o kamarády ani kluky jsem nouzi neměla. Otevřeně jsem o tom ale dokázala mluvit až po narození syna. To jsem na dotazy, proč kulhám, poprvé dokázala přiznat, že je to díky prodělané obrně. Do té doby jsem se vždycky vymlouvala, že jsem například upadla...

Ale jak jste řekla, nápadníků bylo přesto dost.

To ano, měla jsem o dva roky staršího bratra, a ten mi „předhazoval“ své kamarády… A pro kluky jsem byla přitažlivá nejenom tím, že jsem byla docela hezká, ale i tím, že jsem psala a že jsem od osmnácti let pracovala v divadle.

Pokud vím, jste podruhé vdaná?

První manžel emigroval, když byly synovi Filipovi čtyři roky, rok po našem rozvodu. Nechal mi tu dluhy a alimenty neposílal. Pak jsem potkala pana Fuchse, svého současného muže, se kterým jsem už přes třicet let. Filipa si osvojil, takže Filip ho má v rodném listě - je Fuchs. A s panem Fuchsem máme dceru Ritu.

S panem Fuchsem?

Začala jsem mu tak říkat asi před pěti lety. Když o něm mluvím, je to pan Fuchs. Ze začátku se mu to moc nelíbilo, ale pak se s tím smířil. Nic jiného mu nezbylo.

Vraťme se k nápovědě. Co musí umět dobrá služebnice divadelní múzy?

Napovídám 40 let. 25 let jsem byla v kolínském divadle a teď jsem už 15 let v Činoherním klubu. Řekla bych, že jsem dobrá služebnice herců, a nevadí mi, že jim sloužím. Musím být při zkouškách maximálně soustředěná na text a na herce na jevišti. Poznám na herci, že zapomněl text, a musím mu ho okamžitě hodit, aby mohl plynule pokračovat. Musím tedy neustále sledovat text v nápovědní knize a zároveň sledovat herce na jevišti. Je to absolutní čtyřhodinové soustředění a někdy, když je na jevišti třeba deset herců, i dost vyčerpávající. Je to také práce se slovem. Když začne například herec větu jinak, než má, okamžitě tomu přizpůsobím zbytek věty a napovím mu to. Jsem s herci sehraná, a ty čtyři hodiny, co trvá zkouška, jsme na sebe přímo napojení. Mám dobrý pocit z toho, že můžou být díky tomu, že napovídat umím, v klidu a nenervují se.

A co vaše děti? Podědily po vás spisovatelské nadání?

Syn Filip píše geniální povídky, je něco jako český Charles Bukowski.  Drsný, ale zároveň zvláštním způsobem dojemný. V dubnu 2010 nám vyšla společná kniha povídek, „Když syn píše líp než máma“. Dcera Rita právě končí studium na Vysoké škole obchodní a bude si hledat své první zaměstnání. Jsou to moje sluníčka. Mám je i na svých webových stránkách www.kdyz.cz

Proč všechny vaše knížky začínají slovem KDYŽ?

V průběhu let mi vyšlo několik povídek, které začínaly Když… A když jsem začala v roce 2002 vydávat knihy, napadlo mě, že by bylo dobré mít svou značku, odlišovat se od ostatních. A nakladatel s tím souhlasil. A víte, jak se anglicky řekne „když“? IF. : - )

Co dělá spisovatelka, která zrovna nepíše nebo nenapovídá v divadle?

Běžné domácí práce. Nakupuju, vařím, peču. Máme drsnosrstého jezevčíka, tak s ním chodím ven. Jezdím s panem Fuchsem na chalupu. A relaxuju u televize. Mám ráda Poštu pro tebe, ČT 24, 13. komnatu nebo Uvolněte se, prosím. V roce 2005 mě do něj Jan Kraus pozval, a víte, s kým jsem tam byla? S Jiřím Paroubkem - čerstvým premiérem! Zeptala jsem se ho, jestli by mě neodvezl na Masarykovo nádraží, protože jsem pospíchala na vlak do Kolína, kde bydlím. Řekl: „Samozřejmě!“ a po vysílání mě tam opravdu odvezl. Relaxuju u televize pozdě do noci, a protože tam jsou často drastické filmy, končím u golfu. Tam nikdo po nikom nestřílí, nikdo nikoho nemlátí, nehoní, nevraždí - koukám do zeleně a za chvíli spím.

Máte nějaké další životní cíle?

Mám. Prvním je moje zdraví. Obrnáři musí po čtyřicítce bojovat s tzv. post-poliosyndromem, to je opětovné oslabení kdysi napadených nervových buněk. Kdybych si například zlámala nohu, skončila bych na vozíku, protože na berlích by mě ruce neunesly. Další můj cíl je vítězství v podzimních komunálních volbách u nás v Kolíně. Kandiduji za Sdružení Změna pro Kolín a ráda bych se dostala do městské rady. Kromě jiného bych chtěla pomáhat týraným dětem, ženám a starým lidem. Zlepšit informovanost, aby každé týrané dítě, každá týraná žena, každý týraný starý člověk věděl, na koho se má obrátit a jakou pomoc může očekávat. A potom bych chtěla vidět své děti šťastné. A vydávat další knihy a napovídat v Činoherním klubu. A mít kolem sebe pořád ty lidi, kteří kolem mě jsou, protože mi je s nimi dobře.

   
07.06.2010 - Rozhovory - autor: Simona Škodáková

Komentáře:

  1. avatar
    [4] femme [*]

    Milala — #3  na tu se taky chystám Sml58

    superkarma: 0 07.06.2010, 19:40:47
  2. avatar
    [3] Milala [*]

    A já jsem si dnes koupila knihu Když syn píše líp než mámaSml30 

    1. na komentář reaguje femme — #4
    superkarma: 0 07.06.2010, 16:17:13
  3. avatar
    [2] femme [*]

    Anai — #1  škoda Sml58 já jsem si od ní dneska vyzvedla "Když se žena naštve", tak uvidím Sml24

    superkarma: 0 07.06.2010, 14:44:39
  4. [1] Anai [*]

    Četla jsem od "IF" spoustu knížek, jedna se mi líbila moc, ta, která neměla až tak autobiog. rysy, jelikož čtu moc, už si nevzpomínám na název....

    1. na komentář reaguje femme — #2
    superkarma: 0 07.06.2010, 14:01:13

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: Výživa v nemoci
Hledáme čtenářky, které rády čtou knihy
Anketní otázky pro čtenářky, které chtějí testovat Canesten Intim Gel
Anketa: Bolí vás záda?
Anketa pro maminky

Náš tip

Doporučujeme