Mnoho mladých lidí se snaží si svůj život naplánovat. Nejdříve zařizují bydlení, následuje svatba, pak přicházejí v úvahu děti. Snažíme se být těmi „zodpovědnými“ a neuvažovat o dětech dříve, než je všechno téměř dokonalé.

house

A to všechno asi proto, aby děti přišly do hotového, abychom měli klid a nevznikaly zbytečné problémy. Dá se to pochopit.

V naší rodině to bylo ale trošku jinak a musím říci, že nám to, jako dětem, vůbec neuškodilo. Nijak jsme netrpěli, spíš naopak. Když mi bylo asi sedm a bráchovi čtyři, pustili se naši svépomocí do stavby rodinného domu na místě, kde bývala chata. Vzpomínám na to ráda.

O víkendech se jezdilo pracovat (někdy nejen o víkendech) a my s bráchou si užívali volnosti, protože na to, aby nás rodiče pořád sledovali, nebyl čas.

A to, že jsme se pak nastěhovali do domu, který nebyl zdaleka hotový, nás nijak nepoznamenalo. Jen jsme už tenkrát věděli, co je perlit a hobra, poznali jsme stovku hřebík a moc dobře věděli, co dokáže vápno a skelná vata.

Na duši nám ale žádné šrámy nezůstaly. Možné jen takové drobné, které vyvolají spíše úsměv...

V prvním patře, v pokojíčku, kde nás noc co noc musela mamča společně s nočníkem zamykat, protože nebyly hotové schody, byly na zemi jen prkna, mezi kterými byly velké mezery. Hrozně ráda jsem malovala, a tak šuplík stolečku, který byl kromě dvou matrací na zemi jedinou výbavou pokoje, byl plný pastelek.

Jenže ty pastelky končily obvykle mezi prkny podlahy. Často jsem pak seděla na zemi se slzou v oku a drátem v ruce a snažila se pastelku z hlubin vysvobodit...

Jinak jsme byli moc rádi, že mají rodiče takovou zábavu a my můžeme běhat venku s jedinou povinností, dostavit se včas a v pořádku na oběd! Pro rodiče i pro nás to bylo jedno takové velké dobrodružství!

Reklama