Vztahy

Když se řekne: Strach

Před narozením dcery jsem si myslela, že to chápu. Že strachu mých rodičů rozumím. Přijala jsem ho a snažila jsem se jim to ulehčit. I v dospělosti jsem jim dobrovolně hlásila, kam jdu a v kolik přijdu.

Až po porodu jsem poznala, že to bylo málo.
V prvních týdnech jsem stále chodila kontrolovat dceru, zda dýchá. Při prvních krůčcích jsem trnula, kam asi při častých pádech upadne, a co na sebe shodí. Všechny rohy nábytku jsem obalila ručníky a zalepila lepenkou. Vypadalo to u nás jako u bláznů.
Přišlo období klouzaček a prolejzaček a dlouho jsem zbytečně postávala v blízkosti, abych ji mohla zachytit. 
Nechtěně jsem u ní  také vypěstovala panický strach z aut. Když nějaké slyší, tak běží na stranu i přesto, že jsme na chodníku a auto jede půl kilometru od nás.  

Také mívám  katastrofické představy. Vloudí se mi samy do mysli a skončí teprve v momentě, kdy se přistihnu, že už zase blbnu. Jsou to hrozné věci, s ještě hroznějším koncem.

Vůbec mne nepotěšilo, když jsem nedávno zjistila, že podobný strach mám i o svého manžela.
Promiňte, nemohu popsat situaci, ve které se tento můj strach projevil, jelikož je příliš osobní. Ale obávám se, že tento fakt už mé bezdětné okolí není schopno pochopit ani trochu. Protože, kdo nemá děti a k těm dětem prima tátu, nerozumí tomu, že jsme vlastně jeden celek. A kdyby se jakékoli části tohoto celku něco stalo...

Dnes jsem s mou dvou a půl letou dcerou jela autem, a v momentě, kdy jsem přidala na rychlosti, začala kňourat. Trvalo mi chvíli, než jsem pochopila, že žadoní, abych jela pomaleji. Budu se nad tím asi muset zamyslet. Něco dělám špatně. Ach jo, poprosím maminku o radu, jak se s tím lépe vypořádat. Před chvílí mi zrovna volala, jestli jsme dobře dojely domů...

 

 

Pokud jste mne trochu pochopily a těžko se vám tato emoce vysvětluje manželovi, přečtěte si tento článek. Možná v tom nejsme samy.


Pokud se muži vysmívají ženám, že se příliš úzkostně bojí o zdraví společného mrněte, pak by si měli zamést před svým vlastním prahem. Výzkumy z poslední doby totiž potvrzují, že otcové dnešní doby jsou na tom stejně jako jejich mateřské protějšky. Mají stejnou hrůzu z toho, co se jejich milovanému dítku může stát.

A tak noční můrou dnešního muže není nepolapitelný mamut, nýbrž předčasné úmrtí kojenců, pád vlastního dítěte ze židle, zadušení apod.

Dosud se soudilo, že úzkost a strach žen o osud jejich novorozence je způsoben změnami v hormonálním zásobení jejich těla krátce po porodu. Bezdůvodné, až posedlé obavy o osud vlastního dítěte v moderní společnosti stíhá nemálo matek. Ze tří set dobrovolnic se sedmdesát procent přiznalo, že je sžírají hrůzné představy o tom, co by se jejich miláčkům mohlo stát.

Otcové mají stejné obavy jako matky

Patří sem vedle strachu o zdraví miminka také obavy, že na každém rohu číhají zlí lidé, kteří chtějí jejich pokladu ublížit nebo ho dokonce sexuálně zneužít. K podobným náladám a myšlenkám se přiznalo také osmapadesát procent otců.

"Je to normální. Bylo by naopak patologické, kdyby rodiče cítili k dítěti apatii, a nebáli se o jeho bezpečí. Na druhé straně, pokud se takové myšlenky začnou objevovat, musí se jich dotyčný začít okamžitě zbavovat. Musí se snažit myslet na něco jiného a chmurné myšlenky od sebe odhánět. Pokud se boj s černými myšlenkami nedaří řešit a rodiče situaci přestávají zvládat, je na místě vyhledat lékařskou pomoc," míní doktor Jon Abramovitz.

Zdroj - novinky.cz
                      
   
07.10.2003 - Láska a vztahy - autor: Jindřiška Kleknerová

Další příspěvky

Komentáře:

  1. avatar
    [96] Landriel [*]

    Dneska u nás zazvonila dopravní policie a než vyšli nahoru a vysvětlili mi, že vyšetřují nehodu starou měsíc, zažila jsem ochromující děsivý strach o manžela. Někdy se tomu nedá vyhnout.

    superkarma: 0 24.11.2003, 20:40:14
  2. [94] tventula [*]

    Jsem bohužel taky taková,ale snažím se krotit

    superkarma: 0 11.10.2003, 17:57:35
  3. [93] zindule [*]

    Bojí se určitě každý, jen se to nesmí přehánět.

    superkarma: 0 08.10.2003, 17:45:06
  4. avatar
    [88] mam-ča [*]

    Eva_Fl: Evo, snad jí to také nebaštíš ? Kdyby měla Jindřiška opravdu prožít všechno to, o čem tady píše, musela by žít nějaký „multi-život“. To ona jen tak mezi zrní přidá pár bouchacích kuliček, nasype drůbeži a za chvíli se jde podívat, co pipinky na to…
    Jasně, občas si jdu také zobnout.

    superkarma: 0 08.10.2003, 13:11:22
  5. avatar
    [87] Eva_CZ [*]

    Gumídek: je rozdil mezi tim bat se a posedlosti strachem.
    Jak ja tady Jindisku ctu, musi s ni byt sranda jako v marnici...

    superkarma: 0 08.10.2003, 11:55:49
  6. avatar
    [85] Andula [*]

    Když jsem se narodila, bylo mámě 27 a tátovi 38, takže jsem si dost a dost užila přehané opatrnosti a dost dlouho mi trvalo, než jsem se zbavila strachů, které mi naočkovali, byť asi nevědomky. A ráda bych od toho děti ochránila.

    superkarma: 0 07.10.2003, 23:32:47
  7. avatar
    [84] kosmokosmo [*]

    Eva....ja se bojim, ze by nebyly po mne

    superkarma: 0 07.10.2003, 23:30:02
  8. avatar
    [83] kosmokosmo [*]

    jo...........

    superkarma: 0 07.10.2003, 23:29:10
  9. avatar
    [81] Andula [*]

    Já se o své děti i manžela bojím, ale myslím že ne tak jako Jindřiška, to už je skoro na psychoterapii - tím nechci říci, že si klepu na čelo, ale vážně myslím, že je tady potřeba odborná pomoc. Rozebrání příčin toho, kde se ten strach rodí.

    superkarma: 0 07.10.2003, 23:06:17
  10. avatar
    [76] Gumídek [*]

    Proč by Jindřiška měla chodit za psychiatrem? Každý normální rodič se přece o své dítě bojí ,nebo snad ne?

    superkarma: 0 07.10.2003, 20:35:04
  11. avatar
    [75] Eva_CZ [*]

    Jindrisko, zajdi si na psychiatrii.

    Ja mam jedinou hruzu, aby kluci nebyli po mne!

    superkarma: 0 07.10.2003, 19:50:00
  12. avatar
    [74] Sanofi [*]

    Já nejsem z těch,které by se třásly strachy co se kde dětem stalo. Snažím se nepřipouštět si to. Ale daří se mi to jen omezeně. Když se například některé z mých dětí spozdí, cítím ten hnusný vnitřní neklid.

    superkarma: 0 07.10.2003, 19:12:55
  13. avatar
    [72] blesksoft [*]

    Já jsem mrtvá strachy, když nejsou doma a jede houkající sanitka. To potom vyhlížim z okna jestli už jdou a jsou vpořádku.

    superkarma: 0 07.10.2003, 17:48:44
  14. avatar
    [71] ginile [*]

    V tom ti rozumim,taky se bojim jako kreckomys o pejsky a jako ty o meho muzicka, kdyz byl v nemocnici, nemohla jsem to doma sama vydrzet a to mel jsen hloupy slepak

    superkarma: 0 07.10.2003, 17:32:13
  15. avatar
    [70] Křečkomyš [*]

    Ellisn: tak tohle znám! Strašně se bojím o svého . Nerada ho nechávám doma samotného, neužiju si ani kino, stále myslím na to, kdyby začalo hořet nebo přišli zloději... Moc se bojím!

    superkarma: 0 07.10.2003, 17:25:34
  16. avatar
    [68] xantypa [*]

    no ja sice deti jeste nemam ale rozhodne tedy v to doufam, ze mi nebude takhle harasit

    superkarma: 0 07.10.2003, 16:43:38
  17. avatar
    [67] Suzanne [*]

    Docela mě uklidňuje, že moje občasné "záchvaty" strachu jsou normální - mám tu a tam období, kdy si připadám jako magor a viním se za černé myšlenky. Ale vidím, že nejsem sama a do určité míry je to v pořádku.

    superkarma: 0 07.10.2003, 16:42:15
  18. avatar
    [66] Lenice [*]

    strach je asi normální u každého člověka, ale všeho moc škodí

    superkarma: 0 07.10.2003, 15:26:07
  19. [65] teruna [*]

    Asi každý má strach o sebe a o svou rodinu, ale s tím obalováním stolů mi připadá už moc přehnané. Taky mám strach o své děti a čím víc rostou, tím větší, ale nejde je pořád vodit za ručičku. Musí se naučit žít samostatně, jinak budou pro normální další život zcela nepoužitelní.

    superkarma: 0 07.10.2003, 15:07:50

Další příspěvky

Z předchozí stránky:

  1. avatar
    [63] mam-ča [*]

    Je normální, máme-li strach o své blízké. Ale tím, že trpíme chorobným strachem, likvidujeme jednak sebe, ale i své bližní. Přehnané obavy o manžela vedou zpravidla k tomu, že nás jako „závislé“ opustí. Ochranitelský postoj k dětem také není to pravé. Bohužel, zkušenosti jsou nepřenosné, a tak si naše dětičky ten „čumák“ musí nabít samy.
    To, co píše Jindřiška (obalené rohy stolu, apod.) dělával náš děda, když byly děti malé. Tenhle přehnaný strach mívají většinou prarodiče, nebo matky, které své dítě porodily v pozdějším věku, či měly s početím velké problémy a tuší, že už žádné další dítě mít nebudou.
    Jenže dítě potřebuje radostnou mámu, manžel veselou ženu, jinak se štěstí pro samé katastrofické scénáře kamsi vytratí. Snažme se dívat na svět z té hezčí strany a nesoustředit se jen na „Černou kroniku“. Opatrnost nemusí vypadat vždy tak, že dítě svážeme různými příkazy a zákazy a chováme pod ochranným poklopem. Až ho jednou „odklopíme“, bude si na světě připadat jako Marťan.

    superkarma: 0 07.10.2003, 14:59:40
  2. avatar
    [62] Milala [*]

    Tak já mám strach pernamentně.A teď když jsou děti velké,tak mám o ně strach ještě větší.A manžel když se opozdí,tak taky nespím.Kolikrát si říkám,že se na to musím vybodnout a nejde to.Mám strach u lékaře,prostě všude...

    superkarma: 0 07.10.2003, 14:53:02
  3. [54] Ronnie [*]

    Strach podle mě patří k život, záleží jen na to, jak se ho člověk naučí snášet...

    superkarma: 0 07.10.2003, 13:21:30
  4. avatar
    [52] debi [*]

    Kdyz byla beruska mala,bala jsem tak normalne,nemela jsem strach z nahleho úmrti novorozence,nedelala jsem prebytecne upravy bytu. Pak ovsem zacala byt nemocna a strach se pomalu ,ale jiste vtiral a vtirat neprestal. Potvora. A zbavuju se ho pouze vedome,branim se zuby nehty,ale nekdy to proste nejde a pak si hodim jeden "hysteracek" po kterem je mi zase o neco lepe.
    Ale vim,ze se strachu o sve dite rodice nikdy nezbavi. Do dneska hlasim svoji mamine,ze jsem od nekud nekam jiz dorazila a ze je vse v pohode.

    superkarma: 0 07.10.2003, 12:58:22
  5. avatar
    [49] ffly [*]

    Strach o děti budeme mít pořád. Jenom je potřeba se vypořádat se strachem, který nás může užírat, může nám způsobovat zdravotní i psychické potíže. A k tomu bych se taky přimlouvala za odborníka.

    superkarma: 0 07.10.2003, 12:26:28
  6. avatar
    [48] Simba [*]

    to Jindřiška: obalený nábytek ručníky??? Myslím, že ten strach máš fakt přehnaný, a až nebezpečně přehnaný. Aby se tvý blízcí necítili jak v kleci...

    superkarma: 0 07.10.2003, 12:03:36
  7. avatar
    [47] koule [*]

    renule77: ja kdyz enmela deti, tak jsem si taky rikala, kdyz se manzel opozdil, kde je.Ted kdyz nekam vyrazi a neprijede do pulnoci, tak zavolam, kdy dorazi.
    O deti se bojim, ale ne panicky, proste takovy ten zdravi strach. Rohy nemam obaleny a nak tak tem svym detem verim. To bych se totiz musela uz zblaznit. maly treba uz v 11.mesicich umel vylezt na nasi palandu.

    superkarma: 0 07.10.2003, 11:39:51
  8. avatar
    [45] Petronela [*]

    No nějak se mi to odeslalo 2x tak pardon, to jsem nechtěla.

    superkarma: 0 07.10.2003, 11:36:11
  9. avatar
    [44] Petronela [*]

    V létě jsem byla na táboře jako vedoucí nejstarších děvčat a jelikož jsem ještě mladá brala jsem to tak volně, nepřipustila jsem si, že by se jim mohlo něco stát, ale když jsme byly v bazénu a ony tam začaly skákat, podotýkám, že tam byly ostré hrany,tak mi trošku lepilo, a chtě nechtě jsem dávala zákazy.

    superkarma: 0 07.10.2003, 11:35:42
  10. avatar
    [43] Petronela [*]

    V létě jsem byla na táboře jako vedoucí nejstarších děvčat a jelikož jsem ještě mladá brala jsem to tak volně, nepřipustila jsem si, že by se jim mohlo něco stát, ale když jsme byly v bazénu a ony tam začaly skákat, podotýkám, že tam byly ostré hrany,tak mi trošku lepilo, a chtě nechtě jsem dávala zákazy.

    superkarma: 0 07.10.2003, 11:34:05
  11. avatar
    [36] Acinka [*]

    Dítě taky nemám, ale jak píšou něktěří podemnou o rodiče, sestru, přítele. Hlavně když jsou někde na cestě a v TV vidím nějakou bouračku, tak mám vždycky strach jestli tam nebyli.

    superkarma: 0 07.10.2003, 11:09:09
  12. avatar
    [32] Kocicka [*]

    já takhle nemám strach o dítě,ale o svého přítele maminku a sestru...a to od té doby co mi táta umřel na infarkt a člověk má pak pocit, že mu zapoměl něco pořád říct....třeba to, že ho má rád i takovýho jaký je! A neumim se toho vůbec zbavit, pořád hlídám kam jdou,co jedí, kdy přijdou...apod....

    superkarma: 0 07.10.2003, 10:59:12
  13. avatar
    [29] kubikm [*]

    žila jsem s tchýní, když můj muž, tedy její sy, někam vyjel na motorce, hned volala na policii, jestli nemají hlášenou nehodu, do nemocnic po trati, zda tam někoho z motorky nepřivezli...zařekla jsem se, že nikdy....
    vyřešila jsem to tak, že kdyby se něco stalo, tak mě zavolají a když nikdo nevolá, je vše v pořádku - nic víc s tím při zdravém rozumu stejně nejde udělat

    o dítě jsem se bála samozřejmě, je jediné a protože jsem nemocná, už další jsem mít nemohla. ale snažila jsem jí dát volnost a ona se odvděčila tím, že dodržovala pravidla, na kterých jsme se dohodly
    opravdový strach jsem o ní měla, když šla rodit...

    superkarma: 0 07.10.2003, 10:48:34
  14. [28] helip [*]

    Také se neustále bojím o svou dceru. Je to prostě tak a nezbavím se toho.

    superkarma: 0 07.10.2003, 10:20:18
  15. avatar
    [26] Olka [*]

    O děti se bojím moc, ale na tábory je taky posílám od první třídy. Paradoxně se totiž bojím víc, když je vidm, jak lezou na skálu nebo se naklánějí přes zábradlí, než když jsem 100 km daleko.

    superkarma: 0 07.10.2003, 09:58:22
  16. avatar
    [25] Lucimo [*]

    marcellina*: Mně taky a jsem jim za to vděčná... Tábory jsem milovala a když jsem někdy v 7. třídě přestala jezdit, bylo mi to moc líto...

    superkarma: 0 07.10.2003, 09:41:05
  17. avatar
    [24] marcellina* [*]

    Jinak ja myslim, ze o mne se nasi moc nebali. Hned v prvni tride mne soupli na detskej (pionyrskej) tabor na 3 tydny mezi deti, ktery jsem vubec neznala....

    superkarma: 0 07.10.2003, 09:15:14
  18. avatar
    [23] piškotek [*]

    Už jsem si myslela, že nejsem normální. Jsem. A manžel taky. Na to jak málo se dětem věnuje má o ně stejný strach. Spíš naopak občas jejich pobíhání mimo dům podceňuji.

    superkarma: 0 07.10.2003, 08:59:50
  19. avatar
    [22] Žábina [*]

    Myslím si,že bát se je normální,ale je důležité nepřehánět to.. Já se taky bojím,třeba když se syn vrátí z fotbalu o 1/2hodiny déle,nebo když manžel jede někam ...Rozhodně se za to nestydím ,ale žít stále ve strachu se nemá .

    superkarma: 0 07.10.2003, 08:56:13
  20. [21] maja15 [*]

    ja to znam a taky me casto prepada novladatelny strach o manzu deti zatim nemame je to hodne neprijemne treba kdyz jede nekam sam autem je to uplne hruza jestli si o tom chcete nekdo popovidat tak mi napiste na email ahoj maja

    superkarma: 0 07.10.2003, 08:54:53
  21. [20] maja15 [*]

    ja to znam a taky me casto prepada novladatelny strach o manzu deti zatim nemame je to hodne neprijemne treba kdyz jede nekam sam autem je to uplne hruza jestli si o tom chcete nekdo popovidat tak mi napiste na email ahoj maja

    superkarma: 0 07.10.2003, 08:45:53
  22. avatar
    [19] Sama [*]

    Bojím se o děti, to ano. Ale abych to přeháněla /ručníky na hranách/ i to malé dítě se musí naučit, že upadnout na prdelku je lepší než na hlavu Myslím, že jinak to nejde,vlastní zkušenost je vlastní zkušenost. Samozřejmě, že nenechám dítě přejet autem jen kvůli zkušenosti :-))

    superkarma: 0 07.10.2003, 08:19:34
  23. avatar
    [17] ValinaK [*]

    Pokud se o své dítě bojíte tak, že se stane naprosto nesamostatným dezorientovaným ťuhýkem, nakonec spáchá právě to, čeho se nejvíc bojíte. Dejte jim trošku prostoru a budete koukat, kolik toho dobře zvládnou sami.

    superkarma: 0 07.10.2003, 08:18:05
  24. avatar
    [11] Palita [*]

    Nesmí se to přehánět, souhlasím s Gabi, každý máme strach.

    superkarma: 0 07.10.2003, 07:51:43
  25. avatar
    [9] marcellina* [*]

    to uz tady taky bylo

    superkarma: 0 07.10.2003, 07:38:48
  26. avatar
    [8] Gabi [*]

    Strach o děti je přirozený, ale nesmí překročit míru, která hraničí s citovým vydíráním ... Hororové scénáře je dobré si z hlavy rychle vypudit, jinak nebudete moc žít nebo se nebude dát žít s vámi. Děti také potřebují dýchat

    superkarma: 0 07.10.2003, 07:32:00
  27. avatar
    [7] Agátka [*]

    Každý má strach o svoje dítě, je to úplně normální, jestli to budeš přehánět skončíš na psychiatrii. Já se spíš bojím nějakých nevyléčitelných nemocí, než abych doma obalovala nábytek, pár modřin k dětství určitě patří.

    superkarma: 0 07.10.2003, 07:23:02
  28. avatar
    [5] Lotka [*]

    Strach je normální, ale ne takový panický strach, jaký tady J. popisuje Už jsi to s někým konzultovala?

    superkarma: 0 07.10.2003, 07:08:16
  29. avatar
    [2] Dudlajlama [*]

    Je to uplne normalni, strach mam a budu mit porad, i kdyz uz se ditko osamostatnilo....

    superkarma: 0 07.10.2003, 03:20:15
  30. avatar
    [1] Jarunka [*]

    Ja si myslim, ze to je zcela normalni, kdyz ma nekdo strach. Nedokazu si predstavit, ze bych strach nemela. A je fakt, ze od te doby, co mam deti, mam strach nekdy pani cky.

    superkarma: 0 07.10.2003, 00:09:27

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme