Když se řekne adopce, vybaví se mi statistiky, v nichž je Česká republika uváděna na předních místech dětí umístěných v kojeneckých ústavech a dětských domovech.

Vybaví se mi také adopce na dálku, v nichž se někteří z nás snaží finančními prostředky přispět dětem z ekonomicky slabých zemí. Jsou to jakési fiktivní adopce, kdy se dětem z chudých rodin či sirotkům přispívá především na studium. Právě díky vzdělání mají větší možnost vymanit se z chudoby a žít lepším životem než v poměrech, ze kterých vycházejí.


Vraťme se k „naší“ adopci. Nedokonalé zákony, mnohdy zdlouhavé procesní řízení umístění dětí do náhradních rodin. To vše, bohužel, provází snahu jak rodičů, tak organizací na ochranu opuštěných dětí, co nejdříve tyto děti umístit do nových rodin.

„Noví“ rodiče přijímají cizí dítě za své, dávají mu nový domov, novou identitu a hlavně lásku, kterou by asi jinak nepoznalo. Naplní tím své rodičovské sny, děti jsou dětmi vytouženými a milovanými. Jsou pro ně dětmi vlastními. A naopak, děti mají svou rodinu.

Není to vždy ideální. Jako v každé rodině. Problém nastává ve chvíli, kdy se dětem sděluje pravda o jejich původu. Někteří rodiče se brání této pravdě. Říkají, že chtějí děti ochránit před zklamáním, že mají nebo měly „jinou“ matku, která se o ně nepostarala. Ale tyto obavy se týkají především jich samotných.

To oni mají strach, jak dítě zareaguje, bojí se, že o ně přijdou. Myslím, že díky dětským psychologům a poradnám lze dětem vysvětlit a objasnit pravdivá fakta. Ve chvíli, kdy se to stalo, nestačí se uklidnit myšlenkou, „mám to za sebou“. Je třeba s nimi tuto pravdu sdílet a mluvit o ní. Zodpovídat mnohdy nepříjemné i bolestné otázky. Tím se však zabrání  stálému napětí, aby se někdo neprořekl, abychom vyhýbavě mluvili o některých otázkách, abychom se chovali nepřirozeně. Vždyť i děti, biologicky vlastní, nám pokládají mnohdy dotazy, se kterými si nevíme rady.

Dětem se nemá lhát – většinou. A tyto výše zmíněné pravdy jsou nesmírně důležité. A myslím, že vše vynahradí pocit, že jsme dali malému bezmocnému človíčkovi možnost vyrůst v láskyplném prostředí a v lepších podmínkách, než je jisté vakuum dětských domovů, ze kterých ve své dospělosti vyjdou a neví, jak to vypadá „venku“. Neumějí se o sebe postarat, jsou zmatení, chybí citové zázemí a pocit jistoty.

 

Proto patří můj hluboký obdiv všem, kteří se stávají rodiči tzv. “adoptivními“, pro mne jsou to rodiče s velkým R a zároveň lidem, kteří se snaží ulehčit a zjednodušit osud dětí, aby co nejdříve mohly žít plnohodnotným životem jako ty „zvenku“.

 


Znáte rodiny, které si adoptovaly nebo osvojily dítě?

 

Co si myslíte o organizacích, které často na hranici zákona hledají pro opuštěné děti náhradní rodiny?

 

Adoptovali byste dítě?

 



Reklama