Bulvár

Když se řekne adopce

 

Když se řekne adopce, vybaví se mi statistiky, v nichž je Česká republika uváděna na předních místech dětí umístěných v kojeneckých ústavech a dětských domovech.

Vybaví se mi také adopce na dálku, v nichž se někteří z nás snaží finančními prostředky přispět dětem z ekonomicky slabých zemí. Jsou to jakési fiktivní adopce, kdy se dětem z chudých rodin či sirotkům přispívá především na studium. Právě díky vzdělání mají větší možnost vymanit se z chudoby a žít lepším životem než v poměrech, ze kterých vycházejí.


Vraťme se k „naší“ adopci. Nedokonalé zákony, mnohdy zdlouhavé procesní řízení umístění dětí do náhradních rodin. To vše, bohužel, provází snahu jak rodičů, tak organizací na ochranu opuštěných dětí, co nejdříve tyto děti umístit do nových rodin.

„Noví“ rodiče přijímají cizí dítě za své, dávají mu nový domov, novou identitu a hlavně lásku, kterou by asi jinak nepoznalo. Naplní tím své rodičovské sny, děti jsou dětmi vytouženými a milovanými. Jsou pro ně dětmi vlastními. A naopak, děti mají svou rodinu.

Není to vždy ideální. Jako v každé rodině. Problém nastává ve chvíli, kdy se dětem sděluje pravda o jejich původu. Někteří rodiče se brání této pravdě. Říkají, že chtějí děti ochránit před zklamáním, že mají nebo měly „jinou“ matku, která se o ně nepostarala. Ale tyto obavy se týkají především jich samotných.

To oni mají strach, jak dítě zareaguje, bojí se, že o ně přijdou. Myslím, že díky dětským psychologům a poradnám lze dětem vysvětlit a objasnit pravdivá fakta. Ve chvíli, kdy se to stalo, nestačí se uklidnit myšlenkou, „mám to za sebou“. Je třeba s nimi tuto pravdu sdílet a mluvit o ní. Zodpovídat mnohdy nepříjemné i bolestné otázky. Tím se však zabrání  stálému napětí, aby se někdo neprořekl, abychom vyhýbavě mluvili o některých otázkách, abychom se chovali nepřirozeně. Vždyť i děti, biologicky vlastní, nám pokládají mnohdy dotazy, se kterými si nevíme rady.

Dětem se nemá lhát – většinou. A tyto výše zmíněné pravdy jsou nesmírně důležité. A myslím, že vše vynahradí pocit, že jsme dali malému bezmocnému človíčkovi možnost vyrůst v láskyplném prostředí a v lepších podmínkách, než je jisté vakuum dětských domovů, ze kterých ve své dospělosti vyjdou a neví, jak to vypadá „venku“. Neumějí se o sebe postarat, jsou zmatení, chybí citové zázemí a pocit jistoty.

 

Proto patří můj hluboký obdiv všem, kteří se stávají rodiči tzv. “adoptivními“, pro mne jsou to rodiče s velkým R a zároveň lidem, kteří se snaží ulehčit a zjednodušit osud dětí, aby co nejdříve mohly žít plnohodnotným životem jako ty „zvenku“.

 


Znáte rodiny, které si adoptovaly nebo osvojily dítě?

 

Co si myslíte o organizacích, které často na hranici zákona hledají pro opuštěné děti náhradní rodiny?

 

Adoptovali byste dítě?

 



   
07.12.2005 - Společnost - autor: Míra Šindrbalová

Komentáře:

  1. avatar
    [12] stasha [*]

    Zajímalo by mě, kterou organizace balancující na hraně zákona má paní Šinrbalová namysli. Dost často se takto sociální úřednice vyjadřují o FODu.

    superkarma: 0 07.12.2005, 14:33:29
  2. avatar
    [11] stasha [*]

    izinka: "Menší škraloupky" se v TR po určitém čase vyškrtávají. Záleží na tom, o co šlo.

    superkarma: 0 07.12.2005, 14:27:02
  3. avatar
    [10] ValinaK [*]

    Letos jsme se s manželem rozhodli adoptovat našemu synovi sestřičku. Žádné martirium jsme nepodstupovali...... To, co po nás chtěli se nám zdálo úměrné problému. Vyplnili jsme pár dotazníků, doložili pár dokumentů , potvrzení o zaměstnání a zdravotním stavu a bylo to....... Nejdelší je čekací lhůta na pohovor u psychologa, po kterém už to jde všecho cak cak..... Máme na dítě určité požadavky, které musí sociálka dodržet a dokonce máme právo nabízené dítě odmítnout...... Myslím, že to co jsem zažila po doktorech, když jsem se snažila otěhotnět bylo 100 x horší.....

    superkarma: 0 07.12.2005, 13:38:24
  4. [8] cvachova [*]

    Moje teta adoptovala chlapečka ještě za ,, komunistů,, . Prošla něčím šíleným, ale získala ho.Můj bratránek dostal do života to co my. A když dnes teta radila mé kamarádce, která prochází ověřováním zda je schopna zajistit dítěti domov žasne.Myslela si,že to tenkrát bylo horší. Nebylo. Všichni pevně věříme,že už to brzy skončí a má kamarádka a nějaké to dítě budou mít štěstí a budou rodina.

    superkarma: 0 07.12.2005, 12:56:51
  5. avatar
    [6] Atabe [*]

    Jsem ráda, že se toto téma otevřelo. Vždy jsem byla nadšená, když někdo něco udělal pro děti z DD. Ale jen do té doby, než jsme přijali holčičku do pěstounské péče. Ústavní výchova se všemi materiálními výhodami je to nejhorší, co můžeme pro ty děti udělat. A když má někdo chuť a zápal si ty děti vzít domů, je tolik překážek, co musí zdolat, že je to až k něuvěření. Je to taková mašinerie, že je mi z toho smutno.

    superkarma: 0 07.12.2005, 09:28:07
  6. avatar
    [3] Kekka [*]

    Můj známý, kantor, má se svojí manželkou tři vlastní děti a ještě čtyři adoptovali. Nesmírně si těchti lidí vážím, zvlášť když vím, že učitelé ten chleba nemají nejlehčí, a přesto dokáží dát domov tolika dětem. Skromný, ale domov. To klobouk dolů.

    superkarma: 0 07.12.2005, 08:50:53
  7. avatar
    [1] monca13 [*]

    Náhodou jsme se dnes ráno na toto téma bavily s kamarádkou. On je rozdíl mezi adopcí (osvojením - adoptivní rodiče získávají práva biologických rodičů) a pěstounskou péčí, kdy se biologičtí rodiče mohou kdykoliv rozhodnout, že chtějí své dítě zpět. Aspoň myslím, že to tak nějak je. Největší zájem je samozřejmě o zdravá, bílá (pardon) miminka, co nejmladší, volná k adopci. Ale i tuto možnost náš stát neskutečně zdržuje a znesnadňuje. Adoptivní rodiče chtějí, když už nemohou mít dítě biologicky, ať je to adoptivní opravdu jako jejich a od malička.
    O pěstounskou péči z pochopitelných důvodů takový zájem není, protože dítě není "opravdu" jejich, kdykoliv je mohou ovlivňovat biologičtí rodiče. Shodly jsme se s kamarádkou, že mnohem víc obdivujeme a vážíme si pěstounů. Asi není náhoda, že pěstouny se často stávají lidé, kteří už mají několik vlastních dětí, že si postupně berou do pěstounské péče více dětí, často i fyzicky nebo mentálně postižených. A asi s tím souvisí i to, že to bývají často věřící lidé, kteří chtějí dát dětem bez rozdílu šanci, i když to pokaždé nemusí vyjít. Ale aspoň dostanou tu šanci. To je můj názor, který nechci nikomu vnucovat a možná, že v praxi je to jiné Ale já to tak cítím.

    superkarma: 0 07.12.2005, 05:36:16

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa na téma osteoporóza
Anketa na téma: Zubní zdraví

Náš tip

Doporučujeme