Hádky a nedorozumění občas řeší všichni. A málokdo umí v afektu a rozčilení jednat konstruktivně a vstřícně. Možná je tedy lepší, když jeden z aktérů hádky odejde, aby emoce vychladly a mohlo se pokračovat v klidu. Nebo ne?

Jisté je, že hádky nejsou nic příjemného. V afektu řekneme věci, které nás později mrzí, přitom hádky často vznikají kvůli maličkostem a nedůležitým věcem. To si asi všichni uvědomujeme do té doby, než se začneme hádat...

Přečtěte si také:

Sedmadvacetiletý Pepa se nehádá. Když dojde mezi ním a jeho přítelkyní Romanou k nějaké „výměně“ názorů, Pepa ji chvíli nechá mluvit, pak se sebere a beze slova odejde z bytu. A Romana nikdy neví, za jak dlouho se vrátí. Někdy je pryč půl dne, občas se nevrátí ani na noc.

muž

„V tomhle mě Pepa pěkně štve. Když se pohádáme (vlastně když já chci něco řešit, řeknu svůj názor a občas křičím) a Pepa odkráčí z bytu, nikdy nevím, kdy se vrátí zpátky. A tak už nečekám. Radši se rychle uklidním a jdu si za svými zájmy.

Před lety ale, když jsme spolu začali chodit, jsem vždycky doufala, že Pepa za chvilku přijde, jen co venku vychladne, a čekávala jsem třeba hodinu. Pak jsem ale pochopila, že se ho nikdy hned tak nedočkám. On prostě hádky řeší takhle vždycky - než aby se se mnou hádal, odejde. A oba se mezitím uklidníme, takže když se pak zase vidíme, mluvíme spolu už normálně.

Nevím, kam vlastně chodí

Pepa se totiž k těm „hádkám“ nikdy nechce ani vracet. Párkrát jsem se pokusila mu něco vysvětlit, když se vrátil, ale zarazil mě hned na začátku, že nic slyšet nechce. Pro něj je to prostě vyřízené tím, že spolu chvíli nejsme, a pak už spolu komunikujeme jako dřív.

Na jednu stranu je to dobré, že se pak hádkám snažím vyhýbat, protože nechci, aby odcházel. Jenže takhle je to i v případech, kdy mám pravdu já, což ale Pepa nikdy neuzná. I když vím, že chybu udělal on, že bychom si o tom měli promluvit, radši nic neřeknu. A když se neudržím, Pepa zmizí...

Co mi na tom vadí nejvíc, je, že nevím, kam Pepa vlastně chodí. Párkrát byl pryč i přes noc, a já jen doufám, že ten čas netráví u nějaké kamarádky nebo jiné ženské. Ptát se ale nechci, stejně by mi nic neřekl. A řeším to tak, že se snažím nebýt doma v době, kdy se vrací. Jdu třeba na večer ke kámošce, k ségře nebo k našim. A on pak vždycky volá, kde jsem, že na mě čeká doma.

Tohle jeho odcházení mi dost vadí, ale pořád ho mám ráda, tak co mám dělat?“

Další články v magazínu:

Reklama