Položil hrnek s kávou po paměti na stůl a zvedl oči přes okraj novin. Dveřmi na terasu viděl malou Báru, jak ukazuje Tomáškovi zvířátka na krabici od hraček. Celá scéna mu přišla jako prozářená ranním sluncem, a tak si něco ošklivého pomyslel o lidech, kteří do nekonečna popisují sourozenecké hádky, a zase oči spustil mezi zprávy o utopených a uhořelých...

 

My se však můžeme vrátit zpátky k výřezu dveří a v poslední vteřině zahlédneme nohu v roztomilé růžové balerínce, která se mezi řečí opře do umělohmotného odstrkovadla a vyšle milovaného bratříčka poměrně slušnou rychlostí do lůna zahrady. Přes okraj terásky.

 

Když muže v kuchyni vymrští ze židle pronikavý kvikot, běží už holčička s napřaženou náručí k bratrovi a mateřsky volá: „Tomíku, ty jsi hapal!!“ Ještě pár měsíců a Tomík všem řekne svoji verzi té příhody. Chudák. Kdo by mu to věřil. Navíc ve svahilštině.

 

Nebudeme se tady týrat úvahami, jestli ta holčička z toho vyroste. Kdo nestavěl pavoukům domečky v písku, takže ven se dostali už jen se třemi končetinami, ať hodí kamenem. Být mocný je tak svůdné!

 

Mnohem zajímavější je sledovat je. Jak na to jdou?! A že na to začínají jít dost brzo. Víte, nemyslím teď jen nějaké epesní sypání písečku do vlásků. Já mluvím o skutečném zaujetí mocí. A taky tím, jak moc dobře ti sígři vědí, kdy přepnout na andílky.

 

Ještě teď vidím, jak se můj syn rozzáří jak nápis na dveřích u rentgenu, když odhalí můj zamyšlený pohled. „Ahoooj!“ řekne dobrácky a dál na mě hledí. Sedí na tom svém plastovém autíčku a očima mi říká: „Co je? Máš snad pocit, že jsi něco viděla? Máš něco v oku? Potřebuješ nějaký kamínky a bláto?“

 

Jasně že jsem to viděla, ty smradíčku! Vrčím si mezi zuby a přemýšlím, co mám teď jako dělat. On se tváří, že tady snad až doteď nebyl!! Jsem snad jediná, kdo viděl, jak se svým autem přijíždí k Jakubovi a sladce říká: „Náá, auto, pojď!“ a pak těsně před Jakubovou napřaženou rukou cukne tak, že Jakub skoro spadne na hubu do prachu? Teprve mi dochází, čemu se asi celou dobu hry tak řehtá a že tuhle akci už chvíli precizuje.

 

Mám se do toho vložit? Nebo je to jejich věc? Nemohl by mu prostě Jakub jednu natáhnout?  Jakub se cílevědomě rozhlédne, kde je jeho máma, a promyslí si svůj seznam šklebů. Po nějaké době posadí výraz do masky a vyšle tón. Následuje přídavná sada „Krokodýlí slzy“ a jako bonus rozmývání písku pěstičkami po tvářích. Být to Jirka, nakousne mu zápěstí.

 

Nemám v úmyslu rozebírat, co by pak měla udělat čí matka a k čemu je to dobré a jestli jsme to vážně udělaly nebo neudělaly. Na to jsou jiné portály. Chci jen říct, že když se často tak zasněně bavíme o dětství, o první puse za domečkem ve tvaru mochomůrky a všech těch dortech s oblázkovou polevou, tohle člověk nějak zapomene. Když se ale dívám teď z lavičky na scény na hřišti, už by se mi asi nechtělo znova si odřít zadek na písku, co mi láskyplně nasype na klouzačku holčička v oranžové zástěrce. Je to pěkná řehole, to dětství, to vám řeknu! Jen mi úplně přesně není jasné, proč z některých nápadů člověk vyroste. Vždyť teď vím skoro naprosto jistě, že se máma nekouká!

 

Nebo jo? Mami?! Ahooooj. :o)

 

             

Reklama