Reklama


Milá redakce a ženy-in,

stalo se to loni na podzim. S naším skautským oddílem jsme jely na podzimní prádninový pobyt. Jenže z té malé vesničky nejel v den návratu domů žádný autobus. Musely jsme tedy jít pěšky pár kilometrů na vlak, a aby se malé světlušky nemusely tahat s těžkými batohy, měla jsem tam auto, které mi půjčil táta.

Tak jsem tedy tu sobotu naložila první část batohů a vyjela. U nádraží jsme je s kamarádkou vyskládaly... a začal problém. Nastartovala jsem auto, ale rozsvítila se kontrolka "check engine" (zkontrolovat motor). Nevěděla jsem, co s tím.... Motor kontrolovat neumím. Zavolala jsem tátovi. Ten mi řekl, že mám motor vypnout a zase nastartovat. Ale... nastartovat už to nešlo. Teď hrozilo, že zůstanu ve městě 100 km od domova s autem, který nejede. No sice bych ho tam mohla nechat a pak si pro něj později třeba vlakem přijet, ale musela jsem se vrátit ještě pro druhou část zavazadel a jednu "dobrovolnici", která je tam hlídala. No chtěla jsem jí sice zavolat, aby věděla, co se děje, ale mobila měla už v tom batohu, co byl u nádraží.

Zase jsem zavolala tátovi. Poradil mi, že mám sehnat někoho se startovacími kabely... Leč pán, který doplňuje instantní kafe do nádražního automatu, ho neměl... A ani další řidič. Naštěstí ale věděl, kde je autoservis.
Tak jsem se tam vydala, aniž bych věděla, jestli jdu správným směrem.... Ale už jsem z toho byla tak nešťastná, že mi to bylo skoro jedno. Mezitím mi zase volal taťka... ptal se mě, jestli má za mnou přijet, a protože jsem už byla úplně zoufalá, tak jsem souhlasila.

Najednou se přede mnou objevil autoservis. Měli možná zavřeno (kdo by se divil, byla sobota poledne), ale někdo tam byl. Vypadalo to, jako by chystali nějakou oslavu, či co.
Ale měli tam pojízné auto (s nabitou baterkou) i startovací kabely a hlavně někoho, kdo mi byl ochoten pomoci. Hned jsem volala tátovi, že už to nějak vyřeším a nemusí tedy jezdit. Říkal, že zatím dojel jen k benzince a tak aspoň dofoukl kola.

Pak už to šlo ráz naráz. Auto jsme nastartovali, odjela jsem pro druhou část batohů, rychle naložila, dojela k Bille, kde jsem vysadila kamarádku, aby koupila 50 rohlíků, dojela k nádraží, kde proběhla urychlená vykládka zavazadel, odjela jsem zpět k Bille pro kamarádku (zkoušeli jste někdy napočítat 50 rohlíků a pak proběhnout pokladnou během 2 minut???) A dojela na nádraží těsně předtím, než vlak odjel. Takže rohlíky na cestu měly.
Teď už nás čekala jen cesta domů. V duchu jsem se modlila, ať už se nic nestane, hlavně ať nám nedojde benzin.  Musela jsem totiž od chvíle, kdy nám auto nastartovali, nechat běžet motor a jak jistě víte.... s tím se na benzince tankovat nedá.

No už vás nebudu napínat, domů jsme dojeli v pořádku a hned po příjezdu táta baterku z auta vymontoval a v týdnu koupil novou.

Vaše pomeranca

P.S. A když jsme cestou projížděli okolo Dukovan, říkala jsem si, že teď mi ke štěstí schází jenom to, aby vybuchl jeden reaktor...


Milá pomeranco,
jak se říká:"Když čert s...,tak na jednu hromadu".
Pardon, omlouvám se všem útlocitným, ale jiný příměr mě nenapadl.