Vztahy

Když se kácí v našem lese

Shon, stres, špatná životospráva, ale také hříchy mládí, cigarety a alkohol, to vše může mít vliv na to, že se vás může sejít na třídním srazu čím dál méně. A to i přesto, že vám ještě není padesát.

Ten umřel mladý, tomu bylo teprve padesát

Když slyšíte takovouto větu v sedmnácti, řeknete si: Mladý? Vždyť mu bylo „už“ padesát. S přibývajícími roky však zjistíte, že byť to řada dnešních zaměstnavatelů dává velmi jasně najevo, tak čtyřicátníci ještě nejsou na odstřel a padesát let není žádný věk.

O to hůř se pak snáší, když kolem vás tyto ročníky umírají. Kamarádi, známí, spolužáci. A v čím dál mladším věku. Jejich židle na školním srazu jsou prázdné, místa v restauraci, kde jste spolu sedávali, obsazena někým jiným.

Víš, kdo umřel? Jarda.
Jardovi bylo 46. Byl to velký pracant, nedávno se podruhé oženil, opravil celý barák. Jeho holčičce z druhého manželství jsou dva roky. Určitě chtěl žít. Šel se v noci do kuchyně napít a už se zpátky do ložnice nevrátil. Zůstal ležet mrtvý na zemi. Prý mu selhalo srdce.

Kde je vůbec ta Jarka?
Její židle na školním srazu je už po několik setkání prázdná.
„Ty to nevíš?“ ptá se mě další spolužačka. Měla roztroušenou sklerózu, před pěti lety zemřela.

Co se stalo?
Uprostřed koncertu místní kapely se najednou kácí k zemi její zpěvák. Náš blízký kamarád. Bylo mu 45 let. Příčina smrti? Infarkt.

Honza se oběsil
Šok. Honza, ten chytrý, usměvavý kluk, který dokázal vždycky rozesmát celou třídu, se oběsil. Přišel o zaměstnání, měl dluhy, hrozila mu exekuce. Bylo mu 45 let a zanechal po sobě 3 děti.

Během „jednoho roku“ jsem přišla o čtyři přátele! Byť jeden z těchto odchodů byl „dobrovolný“, zasáhl mě stejně jako ostatní. Dokáže se s tím člověk vůbec vyrovnat? Uvědomuju si blízkost smrti, která může přijít pro kohokoliv.
Už se kácí v našem lese…

woods

 

Názor MUDr. Pavla Jahna z psychiatrické léčebny v Brně

Každý člověk je smrtelný, ale zabývat se tím, že už jsem také blízko smrti, je naprostý nesmysl.
Naopak, smrt našich vrstevníků by pro nás měla být jakýmsi varováním. Proč dostal poměrně mladý člověk infarkt? Třeba proto, že se příliš honil, stresoval, nedbal o své zdraví. Nám se to nestane, když budeme více odpočívat, zbytečně se nestresovat a dbát o své zdraví.

Roztroušená skleróza je nemoc, za kterou člověk nemůže, ale stane se. Buďme rádi, že nás nepostihla a radujme se z každého prožitého dne. Važme si toho, že jsem zdraví a o své zdraví náležitě pečujme.

Zní to možná krutě, ale nedoporučuji ani chodit na pohřby svých spolužáků. V prostředí bolesti, smutku a při pohledu na pozůstalé rodiče, nás pak napadají chmurné myšlenky. Když už se takovou smutnou zprávu dozvíme, vzpomeňme na svého spolužáka vesele. Zapijme ho s kamarády a buďme rádi, že jsme toho člověka znali a bylo nám s ním dobře.

Padesátka značí u mnoha lidí přelom života. Nový začátek. Najděme si cíl, do kterého jsme neměli v mládí, nebo při dětech, čas doběhnout. Plňme si své sny a užívejme si života, jen tak nebudeme mít čas přemýšlet o smrti.

 

   
18.04.2013 - Příběhy - autor: Alexandra Stušková

Komentáře:

  1. avatar
    [29] navia [*]

    Můj otec zemřel když mi bylo 19 a bráchům 17 a 15. Víceméně "zničehonic" ležel v nemocnici se slabou mrtvicí, po neděli ho měli pustit domů a v neděli ráno přišel telegram, že nežije. Infarkt. Bylo mu 53. (Údajně nemohli v noci, když se mu udělalo zle najít doktora - rok 1991). Na pohřeb přišla celá vesnice + široké okolí, ale svým způsobem mi to udělalo tehdy radost, že se s ním tolik lidí chtělo přijít rozloučit. Vypadalo to, že čelo pohřebního průvodu je na hřbitově a "ocas" ještě u kostela v půlce vesnice. To je totiž taky rozdíl. Mně civilní pohřby připadají strašlivě bezútěšné.. zatímco církevní, když věříš, že to není konečná.. že někde v nějakém prostoru jsme s tím nebožtíkem nadále ve spojení.. prostě se to rozloučení daleko líp snáší. Čímž teda neříkám, že na pohřbech nebrečím.

    superkarma: 0 30.04.2013, 04:00:53
  2. avatar
    [28] Linde [*]

    peetrax — #27 tak to je pro mne nová informace, nicméně .....Sml57

    superkarma: 0 19.04.2013, 08:07:04
  3. avatar
    [27] peetrax [*]

    linde — #26 je jí tuším 74, tak jí to odpouštím. Sml16 Navíc se nevrací na místo činu, takže si to asi ani nepřečte. A řekni sama, cožpak to není smutné, když se při práci v lese něco stane? Sml57 Sml54

    1. na komentář reaguje linde — #28
    superkarma: 0 18.04.2013, 23:43:37
  4. avatar
    [26] Linde [*]

    Trefa — #22 Nezkoušela jis už někdy třeba napsat něco smysluplného? Mám pocit, že buď jsi úplně mimo, nebo si musíš připrdnout k jakémukoliv tématu, i když se tě téměř nikdy netýká Sml31

    1. na komentář reaguje peetrax — #27
    superkarma: 0 18.04.2013, 21:09:49
  5. avatar
    [25] Florencie [*]

    v.poho — #21 Souhlasím. Přijde mi slušné jít na pohřeb člověku, kterého jsem znala , a to i když jsem s ním neměla vřelé vztahy. (Např. soused, někdo z práce, kamarádčina maminka, kterou jsem viděla 2x..)

    Rada nechodit na pohřby..hm, jestli on pan doktor už to nedělá moc dlouho. Sml80

    superkarma: 2 18.04.2013, 20:43:32
  6. avatar
    [24] peetrax [*]

    cilani — #23 no právě, bohužel.

    superkarma: 0 18.04.2013, 13:57:03
  7. [23] cilani [*]

    peetrax — #18 nejhorší je, že když ti to neřekne spoluležák, tak se to od zdravotnického personálu nedozvíš... Ono by stačilo říct příbuzným a ti by se postarali, ale oni mlčí..

    1. na komentář reaguje peetrax — #24
    superkarma: 0 18.04.2013, 13:19:50
  8. [22] Trefa [*]

    Trefa:v lese je tezka prace a musi se davat velky pozor.je velmi smutne kdyz se neco stane.

    1. na komentář reaguje linde — #26
    superkarma: 0 18.04.2013, 13:10:54
  9. avatar
    [21] v.poho [*]

    Alexandra Stušková — #12 peetrax — #15 Když mi umřela první spolužačka, tak jsem to nevěděla. Ona byla půl roku před tím na srazu, kam normálně před tím nikdy nechodila, a to už musela vědět, že umírá, ale nikomu nic neřekla, jen s námi chtěla být co nejdéle a ještě jít někam tancovat atd....

    O její smrti jsem se dozvěděla až s velkým zpožděním a opravdu mě mrzelo, že jsem tím pádem nemohla jít na kremaci. Nebyly jsme si nikdy nijak blízké, ale přesto jsem ji měla ráda a to rozloučení by mi bývalo přišlo přirozené.

    I když jsem se o ni před tím "nezajímala".

    Účast na pohřbu by člověk neměl brát jako povinnost, ale jak to cítí. Což nemusí být vždycky kompaktibilní s tím, jak se ze zemřelým stýkal.Sml80

    1. na komentář reaguje Florencie — #25
    superkarma: 0 18.04.2013, 11:33:24
  10. avatar
    [20] peetrax [*]

    pajda — #13 Sml22 Sml15 Chudák potomek.

    superkarma: 0 18.04.2013, 11:27:44
  11. avatar
    [19] ToraToraTora [*]

    S panem doktorem nesouhlasím. na funusy by se chodit mělo, byť je to bolestná událost a pohled na pozůstalé z řad nejbližších není žádný víkendový relax..Ale pohřeb je obřad a pomáhá nám se se zesnulým důstojně rozloučit a období smutku, kdy jsme se o jeho smrti dozvěděli a prožívali ji, tím můžeme v duši uzavřít a jít dál. Pokud někdo propadne hlubokým depresím na pohřbu spolužáka, pak by patrně stejně dopadl i nad rozlitým mlékem či promeškaným seriálem. Zdravý člověk by smrt kamaráda měl přestát bez újmy

    superkarma: 1 18.04.2013, 11:25:53
  12. avatar
    [18] peetrax [*]

    cilani — #16 díky...

    Oni jí pro jistotu nedávali jídlo ani sondou, když bylo díky problému v krku nemožné přijímat jídlo normální cestou. Předtím ji její synové taky chodili krmit, ale pak...

    1. na komentář reaguje cilani — #23
    superkarma: 0 18.04.2013, 11:25:09
  13. avatar
    [17] Pentlička [*]

    Zrovna nedávno zemřela moje kolegyně z bývalé práce, o rok mladší než já, na rakovinu. Zbyl po ní 15tiletý syn. Před rokem zemřela jiná moje kolegyně, 31 let, šla do práce a našli ji ležet mrtvou na chodníku - embolie. Jeden synův spolužák ze střední zemřel náhle ve 20ti letech, měl srdeční vadu, o které nikdo nevěděl. Lidi umírají v každém věku. Je to strašné a smutné, ale nic se s tím nedá dělat. Je to jako v té pohádce, jak má každý svoji svíčičku života, někdo dlouhou a někdo krátkou. Je to osud.

    superkarma: 0 18.04.2013, 11:22:48
  14. [16] cilani [*]

    peetrax — #11 přeji hodně sil.

    Asi to bude znít hnusně, ale v nemocnici není tak těžké zemřít hlady. Táta, když ležel v nemocnici, musel upozornit rodinu spoluležáka, že jim umře hlady, pokud mu nezajistí krmení. Sestřičky jídlo vždy jen donesly, hodily ho před pacienta, co se sám najíst nedokázal, pak ho zase odnesly s konstatováním pane X, vy jste zase nic nesnědl.... Babička musela dědu taky chodit krmit...

    1. na komentář reaguje peetrax — #18
    superkarma: 0 18.04.2013, 11:17:38
  15. avatar
    [15] peetrax [*]

    Rikina — #8 pro mě to naopak znamená, že i když je život rozdělil, byl pro ně náš drahý zesnulý někdo, na koho rádi vzpomínají a stojí jim za to se trmácet kraj světa proto, aby nám vyjádřili soustrast.

    1. na komentář reaguje v.poho — #21
    superkarma: 2 18.04.2013, 11:16:35
  16. avatar
    [14] Lukáš Čejka [*]

    Smrt je proste vrtosiva Sml57Sml54

    superkarma: 0 18.04.2013, 11:15:52
  17. avatar
    [13] pajda [*]

    peetrax — #11 v neděli zemřela jednomu z mých žáků maminka - v den jeho narozenin. Byla mladší než já. Je to sice pro mě cizí člověk, ale i tak je to problém...

    1. na komentář reaguje peetrax — #20
    superkarma: 0 18.04.2013, 11:14:56
  18. [12] Alexandra Stušková [*]

    v.poho — #9 Přesně tak, on je rozdíl - zajímat se, anebo právě díky velké vzdálenosti se vídat jen jednou za pár let a "nebýt u všeho"

    Pokud jste toho člověka znali ze školy, seděl třeba za vámi v lavici, tak to zabolí. A navíc uvědomění si, že to byl stejný ročník, to taky není nic příjemného. Sml23

    1. na komentář reaguje v.poho — #21
    superkarma: 0 18.04.2013, 11:13:42
  19. avatar
    [11] peetrax [*]

    Suzanne — #2 Sml79 

    Včera jsme pochovali tetu, doteď to nedokážu celé nějak pochopit. Všechno nasvědčuje tomu, že její poslední dny byly díky lékařům a sestrám utrpením a některé skutečnosti ukazují, že zřejmě nakonec její vysílený organismus zabila smrt hladem. Nehledě na to, že nejbližším pozůstalým sestry nevydaly její zlaté šperky, až pod pohrůžkou zavolání policie se najednou jejich část "náhodou" našla a zbytek zapřely. Svině.

    1. na komentář reaguje pajda — #13
    2. na komentář reaguje cilani — #16
    superkarma: 0 18.04.2013, 10:57:43
  20. avatar
    [10] peetrax [*]

    Rikina — #3 to je ale úplně jiné téma, jak se kdo ke komu choval zaživa, neplést s účastí na pohřbu jako určitým krokem pro pozůstalé, aby se ve svém smutku pohnuli dál. Sml80

    superkarma: 0 18.04.2013, 10:53:34
  21. avatar
    [9] v.poho [*]

    Rikina — #8 ...já ti nevím. Vadí mi takové ty pokrytecké kvočny ze sousedství, které na člověku za života nenechaly suchou nit a pak mu kvílejí na kremaci jako největší kamarádky, to jo.

    Ale na druhou stranu: pokud jsem se s někým kamarádila kupř. celé dětství a pak nás čas a vzdálenost odvál někam jinam, nevidím nic pokryteckého na tom rozloučit se s ním i když jsme se neviděli posledních 10 let.

    On čas je ralativní.Sml80

    Minulý týden jsem byla s kamarádkou na kafi a s hrůzou jsme zjistily, že jsme se neviděly celý rok. A to se pořád považujeme za opravdu dobré kamarádky....

    1. na komentář reaguje Alexandra Stušková — #12
    superkarma: 0 18.04.2013, 10:50:06
  22. [8] Rikina [*]

    v.poho — #7 však já neříkám, že se nemá chodit na pohřby. Sml80 Ale jít na pohřeb člověku, o kterého se za jeho života dotyčný nezajímal a X let ho ani neviděl, to je poněkud pokrytecké. Z toho bych jako pozůstalá nebyla odvázaná, kdyby se na pohřbu mých bližních náhle zjevili mně neznámí lidi a tvrdili, že jsou spolužáci zesnulého, a jeho velicí kamarádi, jenom se posledních 20 let nějak neměli čas ozvat... Sml80

    1. na komentář reaguje v.poho — #9
    2. na komentář reaguje peetrax — #15
    superkarma: 1 18.04.2013, 10:21:54
  23. avatar
    [7] v.poho [*]

    Rikina — #3 ...ten, kdo ty pohřby potřebuje, není už nebožtík, ale pozůstalí. Aby nezůstali se svou bolestí sami, aby je někdo rozptýlil, aby věděli, že měl někdo mrtvého rád.Sml79

    Souhlasím s ostatními, myslím, že pohřeb je přirozenou součástí života.

    1. na komentář reaguje Rikina — #8
    superkarma: 1 18.04.2013, 09:41:27
  24. avatar
    [6] Altamora [*]

    Nedávno zemřela manželova spolužačka. Ještě před rokem to byla ženská jako tornádo. Spolužáci se sešli na pohřbu a jeden z nich uspořdal kar, na kterém na ni vzpoměli nna všechno, co s ní prožili. Myslím, že by se jí to líbilo. Jim taky pomohlo přiznat si, že v našem lese už se bude kácet stále častěji,

    superkarma: 1 18.04.2013, 08:51:55
  25. avatar
    [5] Linde [*]

    Rikina — #3 na tom pohřbu potkáš příbuzné, o kterých léta neslyšíš a právě tady je dobrá možnost vypozorovat, jak se komu vede a zda někomu nemůžeš být nápomocna Sml22

    superkarma: 1 18.04.2013, 08:21:45
  26. avatar
    [4] Linde [*]

    frázi o kácení v "našem lese" slyšívám od otce, je mu kapku přes padesát a kamarádi a vrstevníci mu odcházejí Sml15.

    S tím nechozením na pohřeb bych nesouhlasila - zrovna nedávno jsem četla článek, že lidé se navzájem odcizují a jsou chladní právě proto, že ztrácejí vazby a tradice - bývaly dříve křtiny, svatby, zásnuby, přijímání a především pohřby jako součást rodinné tradice, kdy se všichni sešli a všichni si mohli promluvit o tom, jak se mají a co potřebují. Teď se svatby řeší pouze se svědky, křtiny ani podobné věci se nekonají, pohřby mnozí příbuzní nevystrojí hlavně kvůli penězům....po smrti tety před pár roky se nekonal pohřeb a stále nějak neberu na vědomí, že je pryč, prostě to poslední rozloučení k tomu odchodu patří, byť je bolestné.

    Navíc pokud se všichni rozhodou nechodit na pohřeb svým kamarádům, aby si nepřivodili trauma a smutek, tak tím spíše se bude společnost tvářit navenek, jak jsme všichni uměle šťastní, že si smutek nepřipouštíme. A zklamání budou i nejbližší přátelé a pozůstalí, že kamarádi zemřelého jdou raději na golf, než aby si poplakali a vzpomenuli....jak povrchní Sml15

    superkarma: 5 18.04.2013, 08:19:41
  27. [3] Rikina [*]

    peetrax — #1 jenže pohřeb je už fakt to poslední. Sml15  Co je to komukoli platné, když mu přijdou lidi na pohřeb - kde byli, dokud žil? Proč se trošku nestarali, nepomohli, neřekli "heleď nepřeháněj to, nebo tě klepne" případně se nezeptali, jestli můžou být nějak nápomocni (viz ten oběšený). Ono někdy stačí fakt málo, a člověku to helfne, leckdo tady ještě mohl být, kdyby kolem něj nebyli všichni lhostejní...

    1. na komentář reaguje linde — #5
    2. na komentář reaguje v.poho — #7
    3. na komentář reaguje peetrax — #10
    superkarma: 2 18.04.2013, 01:55:00
  28. avatar
    [2] Suzanne [*]

    Sašenko, dnes mě tohle truchlivé téma bere. Zrovna dnes mi o tom vyprávěl můj jedenaosmdesátiletý kamarád, velmi mladý člověk. Poprvé v životě jsem ho viděla unaveného, bez chuti žít (je po nemoci, čeká ho operace atd). Bylo mi dneska hodně smutno, když jsem si uvědomila, že fakt může odejít... 

    peetrax — #1 Asi máš pravdu...

    1. na komentář reaguje peetrax — #11
    superkarma: 0 18.04.2013, 01:00:43
  29. avatar
    [1] peetrax [*]

    A já zase doporučuju chodit na pohřby (pokud zrovna místo pohřbu není třeba jen rozptyl v nejbližším rodinném kruhu), byť by to bylo jakkoliv bolestné. Rozloučení a účast na pohřbu je prostě součást truchlení a pozvolného vyrovnání se se ztrátou. Oni ti naši předkové věděli, proč to dodržují.

    1. na komentář reaguje Suzanne — #2
    2. na komentář reaguje Rikina — #3
    superkarma: 4 18.04.2013, 00:22:32

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: intimní kosmetika
Testování intimní kosmetiky pro ženy z ČR a Slovenska
Anketa: Pečete bábovky?
Jaké hračky kupujete svým vnoučatům?
Anketa pro maminky: Jaké kupujete hračky svým dětem?
Výzkum na téma kašel
Průzkum na téma finanční zajištění

Náš tip

Doporučujeme