dcera

Říká se, že jablko nepadá daleko od stromu. Tohle pořekadlo ale rozhodně neplatí pro dceru mé kamarádky. Zatímco ona je ryze technický typ, spíš s mužským způsobem myšlení (to jsou její slova),  dcera je tvořivá a umělecky založená a jejím snem je stát se oděvní designérkou. A tady naráží. Ne snad na nepochopení, ale spíš na bezradnost své matky. Zájmy dcery se naprosto vymykají jejímu chápání a neví, jak jí pomoct, poradit, nebo být dobrým oponentem, když kumštu vůbec nerozumí.

I vzpomněla si na mě a zavolala. „Prosím tě, nemohla bys mi poradit? Moje dcera chce být módní návrhářkou a já nevím, jestli na to vůbec má. Pořád si něco „šudlá“ a patlá, vymýšlí, tvoří, fotí a já nedokážu posoudit, jestli je to dobré, nebo úplně k ničemu. Nepřijela by ses na ty věci podívat?“ Potěšila mě důvěra, s jakou se na mě obrátila, a kromě toho, kamarádkám se přece neodmítá. Nestudovala jsem sice návrhářství, nýbrž scénografii, ale snad dokážu posoudit nebo odhadnout, jestli má holka talent.

Domluvily jsme si termín a vyrazily za Prahu, kde mají dům. Leona, tak se její dcera jmenuje, mi byla sympatická. Přesně takové typy můžete potkat na uměleckých školách. Ne že by byl vzhled rozhodující, ale tyhle tiché, hloubavé a svým způsobem nenápadné dívky mají cosi společného. Jsou to silné individuality, tak trochu praštěné a konzervativním okolím zhusta nepochopené. Ale to je jim úplně fuk, protože jsou navíc zdravě zabejčené a jdou si tvrdohlavě za svým, bez ohledu na lamentování matek, u kterých je každý umělec ztracená existence chodící o žebrácké holi. A toho se právě obává i má kamarádka, a tak by ráda slyšela objektivní názor člověka, který vystudoval uměleckou školu.

Po uvítací kávičce jsme se s Leonou odebraly do jejího království nabitého tvůrčím nepořádkem, kterému její matka říká prozaicky „bordel“. „Tak mi ukaž, co tvoříš,“ ukázala mi fotky svých modelů, šperků a různých koláží z netradičních materiálů. Takřka všechny se mi líbily a v duchu jsem si představovala, co by jim řekla třeba Liběna Rochová, která vede ateliér oděvního designu na VŠUP.

„No a teď mi ukaž nějaké kresby. Třeba figuru.“ To už bylo trochu horší. Tady se projevil obor (loutka), který studuje na střední „umprumce“. Figury, ale i třeba portréty byly strnulé, bez života, jakoby nesmělé. O co víc fantazie a odvahy projevila u trojrozměrných objektů, o to víc ji postrádala v kresbě.  

„Hm, tak na tom budeš muset ještě zapracovat, bez perfektní kresby figury u přijímaček neobstojíš,“ řekla jsem sice nerada, ale upřímně a snažila se jí vysvětlit, kde dělá chyby.

Nesla to statečně, nedala na sobě nic znát, ale cítila jsem zklamání.

„Nic není ztraceno, máme na to půl roku,“ což mělo vyznít nejen jako útěcha, ale i příslib pomoci.

Nikdy jsem nikomu nedávala soukromé hodiny kreslení, ani nevím, zda mám pedagogické schopnosti, ale byla by škoda se o to alespoň nepokusit, protože jsem přesvědčena, že tohle děvče má talent.

Reklama