Mám naštěstí to štěstí, že se vždycky nachomýtnu tam, kde se něco děje. Jako ten rozpálený pátek. Autobusové nádraží Černý Most, veřejné toalety. Spěchám hodně, ale čůrat se mi chce víc. Lomcuji dveřmi. Zavřeno! Jak je toto možné?! V zoufalství hledám v oznámení o provozní době, něco jako odpolední pauzu.

Ve dveřích se objevuje malá žena se svazkem klíčů na krku. Výrazem připomíná nekompromisního hlavního vedoucího na pionýrském táboře, který nemá nejmenší pochopení pro naše potřeby. Konečně odemyká. Zoufalství nás venku i těch uvnitř by se mohlo trhat jako toaletní papír. Instinktivně křížím nohy. Kápo v silonové zástěře se silným ruským přízvukem zmaří všechny naše naděje: „Nikdo nic nebude čůrat, dokud se to tady nevyřeší!“ Zadívá se přísně na totálně zpocenou maminku a jejího asi dvouletého syna. Ten se jí drží za ruku a usedavě pláče. Mám chuť ho pohladit, ale už mám zkřížené i ruce a v hlavě odjíždějící autobus. Můj.

„Co se tady sakra děje?“ hraji si na detektiva, který tu záhadu musí vyluštit teď hned. Maminka malého chlapečka v rychlosti vysvětluje, že potřebovala na toaletu a malý chtěl jít samozřejmě do kabinky s ní. Nechat tak malé dítě čekat venku je nerozum, který by nikoho s rozumem nenapadl. Ne však „hajzlbábu“, jak ji nazvalo jedno z přítomných dětí. Od maminky se dožadovala zaplacení poplatku i za dítě, protože když už bude v kabince, předpokládá se, že se taky vyčůrá. „Vy Češi jste prasata. A lenivá. Já musela dělat tahle hnusná práce.“ Spontánnost dětí mě nikdy nepřestane udivovat: „Měla ses líp učit!“

V autobuse (stihla jsem to i to) jsem se rozvzpomněla na svá dětská léta, na milou toaletářku, která měla plisovanou sukni a bílou halenku. S úsměvem podala malý, přesně odměřený svazek toaletního papíru. S účesem plným vlnek připomínala dámu z První republiky. Když jsem jí podávala minci, pomyslela jsem si, že bych jednou klidně mohla dělat její práci. Opírat si záda o zeď, poslouchat rádio a povídat si s lidmi. Když jsem zjistila, že ta milá dáma z První republiky musí také vstát, vzít hadr a koště a jít uklidit záchody, nasměrovala jsem svou touhu „čím budu“ jinam.

popel

 

Chtěla jsem jezdit s popeláři, líbila se mi jejich uniforma a možnost vozit se celý den autem a držet se jen tak halabala jednou rukou. Mé přání ztroskotalo na tom, že za kuropění, kdy hasiči jezdívali, se mi nepodařilo nikdy vstát. Miluji spánek a nechci sny přerušovat budíkem.

Hodně často jsem doma slýchávala, že když se nebudu učit, poslouchat, bude ze mě… Strašně mi to lezlo na nervy a slíbila jsem si, že svým dětem to nikdy říkat nebudu. Jak už to bývá, odříkaného chleba největší krajíc.

Svou dceru, když nastoupila do první třídy, jsem upozornila, že když se nebude učit a chodit do školy, tak skončí jako svačinářka ve sklárnách. Jedno odpoledne, zhruba po čtrnácti dnech školní docházky, dosedla na gauč, těžkou aktovku spustila z drobných ramínek a zvedla ke mně prosebný pohled: „Nestačilo by to už na tu svačinářku?“

Reklama