Příběh čtenářky Jany je možná trochu úsměvný, ale ze života. Řešení partnerského prdění je někdy komplikované. Většina párů si tyto biologické pochody v začátcích vztahu nedovede představit, ale jednoho dne se to stane...

doma

„Chtěla jsem udělat pěkný večer,“ vzpomíná Jana, „uvařila jsem romantickou večeři, zapálila svíčky, ale když seJirka vrátil z práce, byl dost unavený. Tak večeři spíš zhltnul a zalezl do pelechu. Mrzelo mě to, a tak jsem se k němu šla přitulit.“

Jenže Jirka ten večer opravdu neměl náladu. V práci řešil prekérní situaci a potřeboval úplně vypnout. „Jak jsem za ním přišla do ložnice, chvilku jsme si povídali. Řekl mi, jak to bylo ten den v práci hrozné... A tak jsme jen leželi a bylo nám spolu hezky. Mně tedy bylo trochu smutno taky...“

A pak to přišlo. „Jirkovi celou dobu kručelo v břiše. Ptala jsem se ho, jestli nemá ještě hlad, ale neměl, spíš říkal, že tam má nějaké pohyby. A pak si prostě pšouknul! To bylo - eh - no bylo to nečekané. A hrozně ponižující! Přišlo mi, jako by si mě v tu chvíli vůbec nevážil, že s tím neodešel na toaletu. Posadila jsem se v posteli a jen koukala.“

„Promiň, jsem fakt hrozně unavenej,“ znělo Jirkovo vysvětlení.

Tohle téma měli předem probrané a dohodli se, že je to tabu. „Když jsme spolu před pár měsíci začínali, hodně jsme se o podobných věcech bavili a shodli se, že jsou nám nepříjemné a dělat je nebudeme,“ vzpomíná dál Jana, „ten rozhovor se mi v tu chvíli vybavil a já začala snad i trochu brečet. Věděla jsem, že to znamená, že jsem Jirkovi zevšedněla - tohle tenkrát říkal - že už je náš vztah prostě normální věc, rutina, něco, co asi ani za vztah nestojí. Právě tyhle jeho slova mi zněla hlavou. Asi jsem i trochu brečela.“

Jirka docela rychle usnul. „Jenže Jirka už spal, nic víc mi neřekl, prostě si usnul! Chodila jsem celou noc po bytě jako na jehlách, až ráno jsme si o tom promluvili. Znovu se mi omluvil, že to tak nemyslel a že ho to hrozně mrzí. Dohodli jsme se, že se takové věci občas stávají, ale že z toho neuděláme standard.“

Jak šel čas dál, Jirka se přestal kontrolovat úplně a pro Janu to začalo být trochu víc nepříjemné. „Jenže standard se z toho stal,“ říká Jana trochu naštvaně, Jirka už doma nepšouká, prostě prdí, kudy chodí. Na jednu stranu je to osvobozující, ale na druhou stranu jsou chvíle, kdy je to opravdu nemístné a nechutné. Vždycky se na něj zaškaredím, ale on se jen usměje a prohlásí něco jako: No tak se nezlob.“

„Nejhorší je, že už se mi to stalo taky. Jsou chvíle, kdy to nestihnu, nebo se mi prostě nechce rychle odejít na WC. A teď si říkám, že když může on, tak já taky. Jenže to je něco jiného, než když je člověk doma sám... Bojím se, že jsme v tomhle sklouzli někam, kam jsme původně nechtěli. Je to sice trochu osvobozující pocit a méně se před sebou stydíme, ale zase mi připadá, že už mu nemůžu připadat tak atraktivní.“

Čtěte také...

Reklama