Už se vám někdy stalo, že jste píchly? Ne? Tak se neutěšujte myšlenkou, že to poznáte. Přesně takhle jsem dopadla já. Přece poznám, když píchnu, ne? Musí to s autem nutně něco dělat. Buď táhne na stranu, „drncá“, nebo alespoň vydává podezřelý zvuk.

pich

Nic. Prvním varováním mi mělo být prázdné kolo, na které mně upozornil jeden všímavý člověk v plzeňském divadle. Byl nejen všímavý, ale i ochotný. Gumu mi nafoukl a ona kupodivu držela. Cestou do Prahy jsem trnula hrůzou a stavěla pomalu na každé pumpě, abych zkontrolovala  tlak v pneumatikách

Dala jsem ji do pneuservisu. Byla píchlá, vězel v ní hřebíček. Servisman hřebík vyndal, udělal na jeho místě ještě větší díru, a tu ucpal speciálním „špuntíkem“, který zalepil. Popisováno očima laika.

Nějaký čas byl klid. Ztratila jsem obezřetnost a přestala gumu kontrolovat. 

Za nějaký čas jsem řídila cestou z chalupy. Ujeli jsme asi třicet kilometrů a manžel znejistěl: „Netáhne ti volant doprava? Nezdá se ti něco divného?“ Ne, nic podezřelého v chování auta jsem nezaznamenala.
„Mně se zdá, že to nějak divně hučí, zastav, podívám se na to.“

Už se stmívalo a byla pekelná zima. Vystoupil z auta a z jeho výrazu a gesta, které připomínalo dirigentské „stop“, mi bylo jasné, že jedu na prázdné pneumatice. „Je úplně na doraz?“ zeptala jsem se hloupě, jako by nebylo jedno, jestli je prázdná, nebo měkká jako bačkora. „Úplně, nedá se nic dělat, dám tam rezervu.“
Ježiš, blesklo mi hlavou. Rezervu určitě mám, ale jestli je u ní i hever a klíč, to jsem si jistá zrovna nebyla. Naštěstí nic nechybělo, jako by to ani nebylo moje auto. Uf.

Ještě že mám tak skvělého muže, že zdvořile odmítl moji „pomoc“ (zřejmě věděl, že bych mu spíš překážela) a rychle se pustil do výměny kola.

S drkotajícími zuby jsem účastně sledovala celý proces a v duchu si promítala sama sebe, jak bych si poradila.

Nouze by mě asi donutila, ale důležitější otázkou je, zda bych si píchlé gumy vůbec všimla.

Možná bych na ní dojela až do Prahy.

Čtěte také:

Reklama