Když jsem si vzala mého manžela, tak byl přihlášen u své neslyšící babičky, která měla dvoupokojový byt. Měl tam zařízený jeden pokoj. Babička byla 74 letá stará žena, silně nábožensky založená. Bydleli jsme pospolu a štědrovečerní večeři jsem chystala já i celé svátky jsem se o jídlo taky starala, i když po celý rok jsme si vařily každá zvlášť.
 
Když došlo k usednutí ke svátečnímu stolu, museli jsme se postavit a modlit se s ní. To jsem hned první Vánoce odmítla, ne že bych byla úplný ateista, ale nesnášela jsme přetvářku. S tchyní jsem měla dobrý vztah, ale manželova babička byla opravdovou tchyní, jak to slyšíte ve vtipech. Manžel, že byl chlap a její vnuk, tak mu neřekla ani slovo. Mne, její

„prasnachu", ale neustále kritizovala, že neumím nic a navíc jsem špatně vychovaná, neznaboh". Prostě neměla pro mne jméno, a když o mně mluvila, tak používala výraz ta ona" a nebo ta Jiříkova".

 
Každé Vánoce se to opakovalo, i když jsme mohli jít k našim, kteří bydleli přes ulici a byli by rádi, že k nim příjdem. Nemohla jsem to udělat, její vlastní syn jí jednou za rok poslal balíček a dcera spáchala sebevraždu. Její vnučky a vnuci se chovali stejně. A všichni spoléhali na to, že babička není sama a s dárky si nedělali vůbec hlavu.
 
I když mi silně lezla na nervy, babičku jsem dochovala. Když byla v nemocnici, na návštěvy jsem chodila jen já s dcerkou. Teď už vzpomínám jen s úsměvem na ty chvíle, kdy bych ji nejraději neviděla". Vždy říkám - kdo nezažije, neuvěří.
 
Vaše pampeliškaII
Milá Pampeliško, i když jste se modlit nechtěla, zachovala jste se jako opravdová křesťanka - narozdíl od babičky, která v sobě moc opravdové lásky k bližnímu asi neměla. Můžeme se jen dohadovat, jestli byla tak protivná kvůli svému zklamání ze svých vlastních dětí a vnoučat, nebo jestli na ni příbuzenstvo zanevřelo právě pro to, že s ní nemohli vydržet.
Já věřící nejsem, pevně ale věřím tomu, že se nám dobré i zlé skutky jednou z nějaké strany vrátí...
Reklama