Reklama

Asi znáte ten vtip, co je to chlapská smrtelná nemoc na sedm písmen. Ano, správně: R-Ý-M-I-Č-K-A. Co však dělat, když nezůstane jen u rýmičky, ale složí našeho miláčka zákeřná viróza či dokonce chřipka? A co hůř, když se nemoc rozšíří po celé rodině? Kdo se pak o koho postará?

Vtipných historek o stonání mužů koluje dost na to, abychom se každá našly v té své. Všechny v postatě vyústí ve stejný shovívavý závěr: Muži prý snášejí drobná životní příkoří daleko hůř než my, ženy. S prvním kýchnutím většina pomýšlí na sepsání poslední vůle, ale bohužel na to již nemá obvykle dost sil. Raději zalehnou a hlasem jako v posledním tažení se dožadují naší plné pozornosti a opéčovávání. Nebo se pletu? Je to u vás doma jinak?

Nemocná žena

Marie (32 let): Taková normální rodinka

Dodnes s láskou vzpomínám na našeho taťku, který si stonání fakt užíval. V domě, kde s ním žila kromě jeho manželky a dvou dcer také jeho maminka, to snad ani jinak nešlo. Jen co ulehl s rýmičkou, už mamka běžela se slepičím vývarem, já s teploměrem, sestra s horkým čajem a babička dohlížela, aby synovi nic nechybělo.

Žádné z nás to nepřipadalo divné. Naopak. Dělaly jsme to rády. Navíc když taťku nesužovaly žádné zákeřné bacily, byl opravdu zlatý. Staral se, aby jeho holčičky měly vše potřebné. V pubertě jsem věděla, že ať bych zavolala kteroukoliv noční hodinu, že pro mě kamkoliv přijede.

A to je myslím pro ženu (v jakékoliv životní roli) podstatné – vědět, že má muže (ať už tátu, nebo později partnera), který se stará o její dobro a bezpečí. Pak není žádné ženě na obtíž toho svého chlapa rozmazlovat, když na něj zaútočí obyčejná rýmička…

Daniela (35 let): Co tě nezabije, to tě posílí

Asi nejhorší zkušenost s nemocí pro mě představuje doba, kdy jsem se rozváděla. Ne nadarmo se říká, že psychika ovlivňuje celkové zdraví. A já se tehdy – ačkoliv normálně moc nestonám – sesypala. Dva týdny jsem měla horečky, teklo mi z nosu, z očí, bolelo celé tělo.

Ráno jsem se probouzela s úplně zalepenými víčky, nikdy jsem nic podobného nezažila. Totéž se přihodilo mé pětileté dceři. Nastavovala jsem si v noci budíka po třech hodinách, aby jí teplota nevylezla přes třicet devět, dala vždy sobě i jí paralen. A zase jsme usnuly.

Nikdy nezapomenu manželovi, že si v těchto dnech odnesl do nového domova naši televizi. Pětileté nemocné dítě je na televizi přece závislé! (zvlášť když matka pořádně nevidí na písmena v knížce a kvůli kašli nemůže číst).

Dcera to obrečela a já neměla sílu ani peníze jí nějaký čas pořídit novou. Kdyby bylo na mně, obejdu se bez přístroje celý život, ale že tím manžel potrestal nejvíc vlastní – navíc v té době nemocné dítě, to prostě nechápu.

Nicméně od té doby si říkám, že spolu s dcerou zvládneme všechno. Tady prostě platí: Co tě nezabije, to tě posílí.

Irena (29 let): Když dva stůňou stejně, není to stejné…

Taky já jsem podlehla nedávno nějaké viróze. Stačilo mi, že mohu spát, čaj jsem si uvařila sama, v podstatě jsem si tohle „seslané zastavení“ i tak trochu užívala, protože jsem byla dlouhodobě velmi unavená.

Ale co čert nechtěl, za dva dny se rozstonal i můj manžel. Najednou šla moje nemoc stranou. Každou chvíli se dožadoval pozornosti – a tak jsem neustále vstávala, vařila čaje, dělala svačinky, přičemž jsem byla pravidelně upozorňována, že jemu je podstatně hůř.

Snažila jsem se, nejsme spolu až tak dlouho, ale mezi námi mě to děsně s… štvalo. Když jsem mu asi třetí den řekla, že by se ten čaj taky mohl uvařit, a dokonce ho občas udělat i pro mě, že mi také ještě není dobře, urazil se a řekl, že už mě tedy nebude obtěžovat, když mi to tak vadí. A nezapomněl zmínit, že jeho maminka se o něho i tátu vždy starala bez remcání. Csss.

Mimochodem, v této souvislosti jsem si vzpomněla, jak jednou někde říkala herečka Veronika Žilková, že až mužova zimnice je ta pravá zimnice a jeho 39 stupňů teploty je vždy aspoň o deset stupňů víc než 39 stupňů teploty u ženy. Teď už vím, že to nebyla sranda, ale životní zkušenost...

Barbora (39 let): Miláčku, kde máme čaj?

Tahle historka patří mezi velmi oblíbené u mých kamarádek. Na každém dámském dýchánku ji chtějí převyprávět. A tak ji mám i po nějakých deseti letech v živé paměti.

Jednou jsem se skutečně ošklivě rozstonala. Nemohla jsem pořádně polykat, horečka, bolest hlavy. Obvykle si při viróze vystačím sama, stačí paralen, horký čaj, slepičí polévka a spát, ale tentokrát jsem dostala antibiotika a nohy mi vypovídaly službu..

Jelikož jsem neměla ani chuť k jídlu, nevadilo mi, že mě nemá kdo obskakovat. Můj manžel je sice zlatý, ale naprosto v domácnosti nepoužitelný člověk, typický ajťák - dokáže ovládat všechny počítače, ale v obchodě nenajde ani sůl.

Když jsem ho snad poprvé v životě požádala, aby mi uvařil čaj, abych mohla zapít prášky, tak než aby v kuchyni hledal čaj a rychlovarnou konvici, sedl do auta a dojel do obchodu pro čaj v lahvi. Ano, hádáte správně, konvice stojí na kuchyňské lince, nejde přehlédnout, a krabička s čajem v první poličce nad ní.

Přečtěte si také