Když božský Karel tuto píseň zpíval, mnoho žen si asi přálo posnídat právě s ním. Já tuto touhu neměla. Nedávno jsem písničku zaslechla v rádiu. Ve filmech jsou všechny ženy upravené se šťastným úsměvem na tváři. Ne jako já po ránu. Vlasy jak vrabčák, kruhy pod očima, pomačkaná pleť. Jediné, po čem toužím, je vyčistit si zuby a dát se nějak dohromady, aby se mne lidé v metru nelekli.

A mé společné snídaně? Vydolovala jsem z paměti rána v kempech, kdy jsem polozmrzlá vylezla ze spacáku (péřáky tehdy ještě nebyly), vyštrachala se ze stanu, z báglu vytáhla gumové rohlíky a paštiku, na liháčku uvařila černý čaj. Pak jsem zašla do společné umývárny, ledovou vodou opláchla obličej, vydrhla zuby a snažila se učesat to rozcuchané hnízdo na hlavě. Úpravu „dokonalého" vzhledu jsem dokončila krémem Nivea a neodvážila se podívat do prasklého zrcadla. U stanu si natáhla rozdrbané džíny, triko a šusťákovou bundu a na nohy natáhla okopané kecky. Partner vypadal stejně. Rozespalé oči, vlhké vlasy, na tváři obtisklou tu šňůrku, tu větvičku. Ze spacáků vyklepal mravence a otráveně pozoroval okolí. Snažili jsme se utrhnout kousek rohlíku napatlaného játrovkou a pili nechutný čaj Pigi - cukr nám napadli ti mravenci. O romantice nemohla být ani řeč. Ani nevím, že bychom se políbili nebo se na sebe dívali roztouženýma očima. Romantikou se to rozhodně nazvat nedalo.

Snídani do postele jsme dostala jen párkrát. Vím, že se hoch snažil. Ale když přijdete domů v jednu v noci, udřená z divadla, s předsevzetím, že příště představitelku hlavní role vezmete přes hlavu židlí a režiséra umlátíte scénářem, chcete jen a spát a spát. V půl osmé se ozvalo „Miláčku, snídaně" - přede mnou na pokrývce tác s libě vypadajícími a vonícími vajíčky na slanině, čerstvé rohlíčky, káva a džus. Jenže já v tu chvíli po ničem jiném netoužila než po spánku. Ještě jsem mu to v noci říkala, ať mne nebudí. Vím, chtěl mi udělat radost, ale zamumlala jsem jen „Později..." a obrátila se na bok. Toho, že jsem vše převrhla a snídaně skončila na zemi, jsem si ani nevšimla. Když jsem se za pár hodina sháněla po těch fantastických vajíčkách, ledově odpověděl, že je vyhodil do záchodu, a nemluvil celý den. Pak už snídaně spočívaly jen v honění mých holčiček do školy, kdy jsem nadávala, aby ty lupínky s mlékem do sebe tak neházely, já vestoje jedla ovesnou kaši a manžel zíral do kávy. Tak to vypadalo i o víkendech, s jediným rozdílem, holčičky nespěchaly do školy. Taky ani stopa po romantice.

S lehkou závistí jsem vyslechla rozhovor dvou slečen v kavárně. Ta jedna se rozplývala v tom, jak je to fantastické, když jí její přítel nosí snídani do postele - popisovala jak mění jídelníček a společně zobou tu víno, tu chroupají müssli, jak se na sebe usmívají a tak vůbec. Druhá se optala, jak jsou spolu dlouho. Prý dva měsíce. Tak to ho brzy přejde a skončí to jako u mě doma. Pokud se náhodou sejdeme společně u snídaně, on čte noviny, drobí kolem sebe pečivo a já studuju, kolik má můj jogurt kalorií. Ale je pravda, že si občas povídáme, plánujeme, kam vyrazíme o víkendu a že bychom mohli zajít na večeři." Měla jsem sto chutí říct, že za pár let si budou povídat o tom, že je třeba opravit kapající kohoutek a plánování společné večeře nehrozí. A nebo budou mlčet úplně. Ale nechtěla jsem jim kazit iluze.

I tak to může vypadat, když muž se ženou snídá.

Mýlím se?
Nebo máte romantické partnerské snídaně?
Co je vám předkládáno za dobrůtky?
O čem si při snídani povídáte?
Vzpomenete si na nějakou originální společnou snídani?

Napište mi!
Reklama