Linda chodí s Vojtou už dva roky. Nedávno ji požádal o ruku a ona s radostí souhlasila.  Ale když o té novině řekla tátovi, byl oheň na střeše. Křičel na ni, že svatba je přežitek, že jsou to zbytečně vyhozené peníze, protože jim to stejně nevydrží.

svatba

Zdroj fotografií: www.shutterstock.com

Podle sebe, soudím tebe, říká se. „Táta je rozvedený a mámě to nikdy neodpustil, „ vypráví šestadvacetiletá Linda. „To si dovolila moc, požádat o rozvod! Opustit jeho, nejlepšího chlapa na světě? Žádné dítě (ani dospělé) netěší rozchod rodičů, ale mámě jsem se vůbec nedivila. Život s tátou nebyl žádný med. Byl majetnický, žárlivý a despotický. Když nebylo po jeho, bylo zle.“

„I tak to s ním vydržela dost dlouho. Asi kvůli nám, dětem.  Až teď si uvědomujeme, jakou nám vlastně přinesla oběť. Když se rozvedla a poznala jiného muže, úplně rozkvetla, zatímco táta „zmorousovatěl“ a jeho špatné vlastnosti se ještě víc prohloubily. Na všech hledá chyby, všichni jsou hloupí a jen jeho názor je správný. Nesnáší, když mu někdo oponuje. Jenomže on už jiný nebude. Když se s ním chceme vidět, snažíme se bavit na neutrální témata, abychom ho zbytečně nepopouzeli. Možná bychom ho měli nechat svému osudu, ale je to přece náš táta.

Když jsem poznala Vojtu, strašně dlouho jsem se odhodlávala ho představit. Bála jsem se, že pro něj nebude dost dobrý, jako koneckonců nikdo. Ale když už jsme s Vojtou chodili víc než rok, přišlo mi hloupé to seznámení dál odkládat. Hlavně kvůli Vojtovi. Využila jsem nějaké rodinné oslavy a řekla tátovi, že přijdu s přítelem.

Nebyl zrovna „odvázaný“, ale můžu považovat za úspěch, že souhlasil. Přijal ho celkem dobře, (pominu-li ten „křížový výslech“, v němž Vojta uspěl se ctí), ale přiznám se, že se nám oběma ulevilo, když za námi zaklaply dveře.“

První etapu měli za sebou, ale ta „horší“ měla teprve přijít.

„Když mě Vojta požádal o ruku, myslela jsem, že i táta bude rád. Že ocení muže, pro něhož není svatba sprosté slovo. Ale byla jsem naivní. Jakmile přišla řeč na vdavky, táta celý zbrunátněl a začal křičet, že jsme se úplně zbláznili, že svatba je přežitek, který stojí spoustu peněz a jestli si myslíme, že od něj nějaké dostaneme, tak se šeredně mýlíme. Na co se brát, když se stejně rozvedeme. A jestli tu blbost přesto uděláme, ať s jeho účastí nepočítáme. Vím, že táta je cholerik, přesto mě jeho nepřiměřená reakce bolela a celou cestu domů jsem probrečela,“ vzpomíná Linda.

„Ještěže mám po svém boku pravý opak. Objal mě a řekl: „Svatba bude, tátu pozveme, a když nepřijde, nemusí tě to aspoň tolik mrzet. Možná si jednou uvědomí, že s tímhle přístupem zůstane na světě úplně sám. Ale to už bude bohužel pozdě,“ dodává zklamaná dcera.

Čtěte také:

Reklama