Já vím, že už je to klišé a otřepaný fórek o smrtelné mužské chorobě na sedm. Ale nemůžu si pomoct, je na tom hodně pravdy. Nevěříte?

Po dlouhé době jsem se sešla se „starou" dobrou partou kamarádek. Sto let" jsme se neviděly, ale co si myslíte, že bylo hlavním tématem večera?
Žádné hadýrky, kosmetika, hubnutí, jídlo a děti, ale celé se to zvrtlo a zamrzlo na jednom: stonavém chlapovi. Nemocný manžel, přítel, bratr, syn, prostě bytost mužského pohlaví s rýmou, angínou, chřipkou či končetinou v gipsu, to je jedno, chytly jsme se toho jak veš košile a už jsme jely.

Dostaly jsme se do živé diskuze, jedna druhé skákala do řeči a trumfovala se, kdo má doma nesnesitelnější exemplář mužského pohlaví, když ho něco bolí. Až na jednu výjimku jsme se shodly, že když je normální chlap ve stavu nemocných, stává se z něj tyran, v lepším případě rozmazlené ufňukané dítě, které neustále vyžaduje vaši pozornost, přítomnost a servis.

Podej, přines, poskoč, popones…
To znám“, na to jedna.

Druhá: Co mě obzvlášť vytáčí, je způsob jeho mluvy: Pološeptem, na-mááá-ha-vě, jako by byl v posledním tažení, mě volá, když zrovna nejsem v místnosti. A když okamžitě všeho nenechám a nepřispěchám, začne bouchat do zdi. Přiběhnu a zjistím, že chce podat dálkový ovladač.“

Jo a když zavolá kamarád, jeho hlas okamžitě změní barvu z nemocné na zdravou,“ dodá třetí.
No jasně, jak to víš?“

A ta výjimka?
Mlčky nás pozorovala, její hlava lítala z jedné na druhou jak při tenisovém zápase, a pak suše pronesla: Takový jsou holt mužský, s tím se musíte smířit.“ To bylo něco na nás, hned jsme se na ni sesypaly jak fúrie a jedinou polehčující okolností, která nám zabránila v násilí, byla skutečnost, že žije delší dobu sama.
Holky, jak ráda bych se o toho svýho lazara starala, kdybych nějakýho měla.“

Tak to chodí, haj hou.

Ale abychom neházely všechny chlapy do jednoho pytle, existují i vzácné výjimky. Já osobně znám jednoho, kterému může přejet nohu zadní kolo traktoru, a on si na to dá heřmánkový obklad. Tady se však přímo nabízí otázka, zda za tou statečností nevězí spíš panická hrůza z bílého pláště.

Chtěla bych zdůraznit, že nemluvíme o závažných, či dokonce smrtelných chorobách. Tam je naše role oddané pečovatelky samozřejmostí. Řeč byla o běžných nemocích, drobných chirurgických zákrocích a poraněních třeba při fotbálku nebo kutilských pracích.

A jaké máte zkušenosti s ošetřováním vaší drahé polovičky vy? Vydrží ženská víc než chlap?


Reklama