.

„Když má baletka volno, tak si klidně dá vepřo, knedlo, zelo a zapije to půllitrem piva,“ říká tanečník a choreograf Petr Zuska

Bulvár

„Když má baletka volno, tak si klidně dá vepřo, knedlo, zelo a zapije to půllitrem piva,“ říká tanečník a choreograf Petr Zuska

petr zuska foto Jakub fulin

Petr Zuska foto Jakub Fulín

Petra Zusku není třeba moc představovat. Jméno tanečníka, choreografa a současného šéfa baletu Národního divadla znají i ti, kterým balet nic moc neříká. Pro milovníky baletu je jeho jméno pojmem. Charizmatický muž, který šíří slávu českého tanečního umění nejen u nás, ale i ve světě.

Nad mou první otázkou na taneční začátky se jen shovívavě pousmál a řekl, že o tom mluvil už mockrát. Ale i tak si myslím, že to sem patří a pro čtenářky, které jsou zvědavé, jak se z kluka stane věhlasný tanečník a choreograf, to shrnu v pár větách.

Žádná baletní školička ani přípravka, s trochou nadsázky se dá říct, že na úplném počátku kariéry Petra Zusky stála spolužačka z gymplu a film Carlose Saury Krvavá svatba s Antoniem Gadesem v hlavní roli.

Spolužačka tančila v souboru, kde sháněli kluka, a Petr přijal její nabídku jako výzvu. A pokud jste někdy viděly Saurovy taneční filmy, musí se vám při té vzpomínce zachvět srdce. Ženy se rázem zamilovaly do charismatického Gadese a muži chtěli být na jeho místě. Tolik energie, vášně, lásky i nenávisti vyjádřené tancem učarovalo mladého muže natolik, že se rozhodl. Tanec mu vstoupil nejen do srdce, ale i do života.

Tolik lehce patetický úvod... a teď už dám slovo Petru Zuskovi. Kdy jste s tancem začal?
S tancem jsem začal „až“ v sedmnácti letech. Měl jsem sice dobrou fyzickou kondici, protože jsem hodně sportoval, dělal jsem atletiku, ale chyběla mi pružnost a ohebnost, která je pro tanečníka nezbytná, takže na ní jsem musel zapracovat. Protáhnout svaly, rozhýbat klouby, změnit postavu.

Jste ctižádostivý?
Já nemám to slovo rád, zní mi pejorativně… Jsem pracovitý, to ano, a rád dotahuji věci do konce. Ale bez ctižádosti, cílevědomosti a určité zaťatosti se náš obor vlastně vůbec nedá dělat.

Ano, to byste určitě nebyl tam, kde jste. Vaše kariéra choreografa i tanečníka je obdivuhodná… a kariéra tanečníka nezvykle dlouhá. Jestli dobře počítám, tak je to pětadvacet let. Loni v lednu jste ale oznámil, že s tancem končíte. Je to opravdu definitivní? Nechybí vám to?
Rozhodl jsem se tak sám a rozhodně nepociťuji nějakou lítost, nebo dokonce závist, že už nejsem na jevišti. Přestal jsem v nejlepším. Odešel jsem v plné síle, kdy jsem tanec zvládal fyzicky a dalo se na něj koukat. Nechybí mi ani tak pohyb samotný, stále se udržuji v jakés takés kondici, spíše ten jevištní adrenalin. Balet není sport, i když se s ním dá srovnat, balet je umění plné emocí. A když s těmi emocemi pracujete tolik let, a nejednou skončíte, musí vám chybět.

Takže nevylučuji, že bych se někdy na jeviště vrátil. Třeba se nějaká příležitost naskytne.

Své emoce přece využíváte i ve svých choreografiích, a díky nim i emoce vzbuzujete. Příkladem by mohla být vaše koncepce Romea a Julie. Mně se ten nápad pojmout příběh jako konflikt ženského a mužského prvku hodně líbil, ale ne všichni ho přijali.
Já si za tím stojím a nic bych neměnil. A vyprodaná představení jsou důkazem toho, že se to lidem líbí.

m

Foto ze zkoušky Romea Pavel Hejný

Jako ženu mě samozřejmě zajímá i výtvarná stránka, hlavně kostýmy. Jakou měrou se jako choreograf podílíte na výtvarné koncepci představení?
Nejsem typ choreografa, který se „šťourá“ v tom, jestli to má být takhle, nebo takhle. Dám na kostýmního výtvarníka. Konzultuji to s ním, řeknu mu svoji představu, ale přiznám se, že kostým není tím, čím bych se nějak výrazně zabýval ve srovnání s ostatními aspekty inscenace, jako jsou světla, scéna atd. A uvědomuji si, že některé mé inscenace nebyly oblečeny úplně ideálně. Neměl jsem čas, energii a nevěnoval jsem tomu dost pozornosti. Tím nechci říct nic proti těm výtvarníkům. Ale když vidím návrh, nedokážu si ho představit v reálu. A v tom spatřuji svoji slabinu. Teď mám velkou radost z Louskáčka, kdy poprvé spolupracuji s výtvarnicí Sašou Gruskovou, která přišla s návrhy kostýmů, které se mi moc líbí. Takže si myslím, že Louskáček bude po výtvarné stránce dobrá inscenace, teď je to už jen na mně.

Také se říká, že papír snese všechno.
To už člověk vidí, že je to přesné, že to chytla, že se jasně napojila na mou představu a vystihla charaktery postav. Zatím jsem byl ze všech návrhů, co mi ukazovala, nadšený.

m

Ukázka z baletu Ballettissimo foto: Anna Rasmussen

Když se řekne balet, většina lidí si vybaví klasickou hudbu, třeba Čajkovského, Prokofjeva, ale vy děláte choreografie i na hudbu Kryla, Vysockého, Brela. Spolupracoval jste i s Hradišťanem. Co vás na tom tzv. rajcuje?
Já mám ten záběr docela široký. Z těch cirka padesáti věcí, které jsem udělal, je to z hudebního hlediska neuvěřitelný pelmel. Myslím si, že každá hudba je použitelná, záleží i na zadání. Někdy to člověk cítí a má nějakou představu o věci, kterou chce udělat, třeba v rámci krátkometrážních nedějových baletů. A tam vybíráte hnějakou hudbu, která vás nějakým způsobem rajcuje a nenechá vás spát, že si jednoho dne řeknete, to musím udělat. Prvotní inspirace často pochází z hudby. V rámci oněch věcí „na zakázku“ mohu uvést jeden příklad, kdy mě oslovil šéf australského baletu v Perthu, abych pro ně udělal Stravinského Svěcení jara. Do té doby jsem kolem Stravinského chodil širokým obloukem, ale tohle byl takový podnět, že jsem si řekl, to zkusím! A ve výsledku jsem z toho měl obrovskou radost, vznikla jedna z mých nejpovedenějších věcí a na Stravinského jsem se zcela napojil. Sám Stravinský o své hudbě říkal, že ji nevymýšlí, neskládá, že píše na papír hudbu, kterou slyší. Jeho hudba vám doslova vleze pod kůži, protože vyvěrá z našich kořenů. Jestli se něco v mé choreografické kariéře vrací, což je pro mě možná typické, je to etnická hudba a hudba, která vychází z lidové písně. Tam cítím velkou inspiraci. Lidová hudba je vlastně červená nit, vinoucí se celou mojí tvorbou.

m

Brel, Vysockij, Kryl. Balet Sólo pro tři. Foto Pavel Hejný

Máte velké zkušenosti z práce v zahraničí. Je velký rozdíl mezi prací tady a tam, třeba i finanční?
Největší rozdíl je určitě v platech. S oblibou říkám, po svých zkušenostech ze zahraničí: pokud jsou čeští tanečníci něčím specifičtí, tak tím, že zůstanou-li doma, jsou nejhůře placenými tanečníky na světě. S výjimkou Etiopie, možná. Bohužel i ve srovnání s postkomunistickými zeměmi, jako je Polsko a Maďarsko, jsme na tom hůř. To zkousnout nedokážu. A tak celá léta vedu diskuse s Ministerstvem kultury, bohužel bez nějakého uspokojivého výsledku. To, co se tady podařilo vybudovat za těchto finančních podmínek, jak kvalitativně tento soubor vypadá a jaký má repertoár, tak to považuji za absolutní zázrak.

Vám se také podařil dobrý kousek, a to vybudovat krásný baletní sál (v prostorách bývalého skladu kostýmů ND na Anenském náměstí).
Ten sál je výjimka, která potvrzuje pravidlo. Už jsem „postavil“ jeden, dřív když jsem se vracel z Kanady a mou podmínkou byl nový sál. Tehdejší vedení ND mi vyšlo vstříc. Daniel Dvořák, můj první ředitel, který mě sem pozval, se zasadil o to, aby se můj nápad zrealizoval. Když jsem byl následně požádán Ministerstvem kultury, abych sloučil ND a Státní operu v jeden velký soubor, řekl jsem ano, ale za určitých podmínek. Jednou z nich bylo vytvoření třetího baletního sálu. Což se uskutečnilo, ale bohužel se zatím nepodařilo prosadit další z podmínek, a to že platy tanečníků půjdou výš, aby se přiblížily evropské úrovni. Mám takový pocit, že je to všem úplně jedno.

Zmínil jste se o sloučení souborů baletů ND a SO, jak to proběhlo?
Na rozdíl od opery se sloučení baletu povedlo na 150 %, přesně tak, jak jsme deklarovali. Tak to je, pouze ne všechny ty věci, kterými jsem to podmiňoval, jsou splněné. Byl jsem požádán, abych od sezóny 2012/2013 rozjel velký soubor, měl jsem nasmlouvané tanečníky a repertoár byl hotový, a pak mi paní ministryně Hanáková řekla, že žádné peníze nemá. Ale ne na navýšení platů, ale na zhruba třetinu tanečníků jsem vůbec neměl peníze. Takhle to bylo. Samozřejmě jsem je platil! Až s příchodem Honzy Buriana se to vyřešilo, ale to navýšení se zatím prosadit nepodařilo.

Jak se vám spolupracuje s novým ředitelem Janem Burianem?
V zásadních věcech si rozumíme. Nejsem úplně přesvědčený o všech krocích, které v rámci divadla za tu dobu udělal, ale to jsem mu několikrát řekl a řekl jsem to i veřejně. Je spousta věcí, na které mám jiný názor, ale v zásadě je to profík, divadelník, člověk, který je velice pracovitý a cílevědomý. Vzal si na sebe velkou úlohu a já mu přeji, aby se mu to podařilo dotáhnout do konce.

To jsme vlastně dost odbočili. Já bych se vrátila k tanci. Tanečníci mi přijdou jako subtilní muži, já si nedokážu představit, jak trénují „zvedačky“. Kolik vlastně váží průměrná baletka?
Kolem 50 kilogramů.

To není zase tak málo. Zvednout ji nad hlavu… Ale to není mrtvá váha, že...
Za prvé to není mrtvá váha, tedy za předpokladu, že ta tanečnice není mrtvá (smích) a je tady určitá technika zvedání, jak v rámci tanečníka, tak v rámci tanečnice. Takže to není o tom, že by tanečníci měli sílu jako Herkulové, ale je to o technice. Tanečníci jsou vytrénovaní a tlustého tanečníka nenajdete. Při tom výdeji energie ani nejde ztloustnout. Když se to náhodou stane a někdo přibere, tak se to musí řešit. Není možné, aby tanečníci byli nějak „hmotní“.  Ale nejsou ani drobounké sušinky. Všichni jsou štíhlí, ale mám v souboru jak subtilní tanečníky, tak chlapy, co mají 185 cm. A mám v souboru i krásné holky, co mají prsa a vypadají jako luxusní baby. A nejsou to žádné anorektičky, co jedí půl rajčete k obědu a k večeři druhou půlku. Tanečníci mají většinou dobrý metabolismus a obrovský výdej energie, takže to řešit nemusí. Baletka, když má volno, tak si v neděli dá klidně vepřo, knedlo, zelo a zapije to půl litrem piva.

s

Foto z baletu Stabat Mater. Martin Divíšek

Mluvili jsme o tom, že tanečník má poměrně krátký profesní život. V kolika letech chodí do „důchodu“? Je rozdíl mezi muži a ženami? Každá není Maja Plisecká (nechť je jí země lehká).
Je to relativní a Maju Pliseckou po jevišti spíše ke konci už nosili. Je otázka, jestli to bylo ještě zapotřebí. Myslím si, že chlapi mají větší šanci vydržet na jevišti o nějaký rok déle než ženy. Je to fyziologicky dané. Ne že by mužský tanec nebyl náročný, ale tanec na špičkách je pro holky daleko náročnější. Speciálně chodidla, kotníky, prsty na nohou hodně trpí a brzy se opotřebovávají.

Ale každý má svůj individuální problém. Každý prodělal nějaká zranění a ta se pak bohužel opakují. Někdo má problémy s koleny, někdo se zády, jiného trápí kotníky. Každý má nějakou svoji Achillovu patu, která se ráda připomíná. Většinou to není tak, že by měl tanečník deset úrazů během dvaceti let a každý úraz by byl na jiné části těla. Každé lidské tělo je nějak nastavené a balet do určité míry přetěžuje určité partie (svaly, klouby, šlachy) a záleží na dispozici člověka, k jakým problémům bude mít sklony. Někdo může mít spíš svalové problémy, jiný bude víc trpět s páteří, s ploténkami atd. Takže ten odchod do tzv. důchodu (žádný neexistuje), je v širokém rozmezí. Od pětatřiceti do pětačtyřiceti. Ale jak už jsem řekl, je to velice individuální. Někdo ještě ve čtyřiceti vypadá na jevišti výborně a na někoho se už ve třiatřiceti nedá moc dívat.

Vaše dlouhá taneční kariéra je důkazem toho, že to jde i v „pokročilejším“ věku.
Ale řekl bych, že ta čtyřicítka už je hranice. Speciálně klasické balety, které jsou hodně fyzicky náročné (ne že by jiné nebyly), a nic v nich neschováte a nic neobejdete. Já říkám, že jsou nahé. Takže po čtyřicítce v rámci té artistní stránky tance už vám tělíčko říká bye bye, na shledanou.

Ale na druhou stranu vám v tom pokročilejším věku můžou pomoct zkušenosti. Nějakým způsobem zrajete a tančíte s jinou kontrolou než ve dvaceti nebo pětadvaceti. Pokud je tanečník inteligentní a se svým tělem nakládá rozumně, může tančit opravdu hodně dlouho. Pamatuji si to sám na sobě. Měl jsem to štěstí, že jsem některé kusy tancoval v rozmezí deseti let, v té samé choreografii, a když jsem po té dlouhé pauze znova do role nastoupil, vnímal jsem ten rozdíl. Rozhodně jsem netančil kvalitativně hůř, ale už jsem nebyl tak „servanej“. Ne že bych to flákal, ale po těch letech jsem naučil své tělo lépe vést, dýchat do pohybu, a ne jako zamlada, kdy jsem byl hrr a dával do všeho 150 % energie. Ono někdy méně je více.

p

Foto Pavel Hejný

Mají tanečníci nějaká omezení, co se mimo-tanečních sportovních aktivit týká? Třeba zákaz lyžování?
Dříve to bývalo. Znám případ baletu v Monte Carlu, kde jsem před pár lety choreografoval, tam mi říkal jeden starší tanečník, že dřív měli v kontraktu, že nesmí na lyže. Ale to bylo v osmdesátých letech a dnes se to už neřeší. Každý si ve volném čase dělá, co chce, je odpovědný sám za sebe. Já nikomu nic nezakazuju, protože taky lyžuju a občas jezdím na koni.

Že jezdíte na koni, jsem se dočetla na vaše facebooku. Můžete se o tom trochu rozpovídat?
Máma mojí ženy má asi třicet kilometrů za Prahou statek. Jezdil jsem v mládí, když mi bylo patnáct, šestnáct, pak jsem spoustu let na koni neseděl až zase teď, asi tak před jedenácti lety. To bylo v době, kdy jsem se seznámil s mojí ženou Pavlou. Začal jsem jezdit na ten statek a na koni. A teď už učíme naše šestiletého syna na poníkovi.

Vaše žena také jezdí?
Jezdívala, ale teď už nejezdí. Moje žena byla demisólistka Baletu Národního divadla a patří k těm tanečnicím, které během své kariéry hodně zkusily. V devatenácti letech si přetrhala vazy v koleni, proděla dvě operace, ale přišla o vnitřní křížový vaz, který jí museli odstranit. Přesto s tímto handicapem zvládla celou svoji taneční kariéru, což je obdivuhodné. Musela to držet jinými svaly, ale několikrát se jí stalo, že koleno během představení vypadlo a zase se vrátilo zpátky, takže to muselo být hodně nepříjemné.

Sice se po dětech už k baletu plnohodnotně nevrátila, ale kvůli tomu úrazu nejezdí ani na koni. Když nemáte stabilní kolena, tak je to špatné, protože koně řídíte a ovládáte především koleny a stehny. Alespoň tak by to mělo být. 

A co motorka, ještě jezdíte?
Jezdil jsem na motorce, protože mi přišla ideální do Prahy. Ne že bych dělal nějaké „prasárny“, od toho ale motorka je, abyste se mohli proplétat mezi auty, zkrátka nejedete moc bezpečně. No a jednou za čas jsem vždycky někde ležel. Vyvázl jsem bez vážnějšího zranění, měl jsem třeba naražený loket nebo bok, bolelo to „jako kráva“, ale za týden, za čtrnáct dní to bylo dobré. Ale na podzim jsem spadl v padesátce, uklouzlo mi to na zebře a nalomil jsem si žebro a kost na palci u nohy, který mne dodneška bolí. A v tu chvíli jsem si řekl, že moje motorkářská éra končí, mám dvě malé děti a své tělo potřebuju. Sice mi krvácí srdce, když teď vidím kluky na motorkách, ale já vím, že bych zase spadnul. Už jsem ležel asi pětkrát a Bůh má na ruce pět prstů, takže už to nebudu pokoušet. 

Můžu se ještě vrátit k vašim dětem? Co myslíte, půjdou ve vašich stopách?
My je k tanci nijak nevedeme. Syn chodí dvakrát týdně na judo a na flétnu. A Aničce byl teď rok. Ale oba dva jsou určitě muzikální. Dan je šoumen, takže když se pustí muzika, předvádí věci, které třeba odkoukal z představení. Dokonce si pamatuje mě, když jsem dělal Mistra v Čarodějově učni a viděl to asi pětkrát a občas z toho něco předvádí.

A Anička toho sama ještě moc neustojí, ale když se pustí muzika, něčeho se drží a vrtí se do rytmu. Evidentně jí to dělá radost. Takže nějaké geny tam jsou, ale my jako rodiče jsme absolutně vzdáleni tomu, abychom děti nutili do toho, co jsme dělali. Myslím si, že je potřeba dětem poskytnou široké spektrum různých aktivit, aby se potom samy rozhodly, co chtějí v životě dělat. Když to bude balet, nebudeme jim bránit. A když ne, tak se také nic nestane. Ale není to ani o tom, že bychom striktně tvrdili: „Naše děti v životě balet dělat nebudou!“. To je zase druhý extrém. Myslím, že bychom je měli podporovat v tom, co budou chtít samy dělat. Je to jejich život, ne náš.

Za svoji dosavadní kariéru jste sklidil hodně úspěchů a ocenění. Máte ještě nějaký cíl, nebo něco, co byste chtěl v životě dokázat?
Já jsem nikdy v životě neměl žádné konkrétní sny, abych si řekl, tohle chci ještě dokázat. Jo, když jsem byl mladý, tak jsem si přál tancovat tohle, nebo pracovat s tímhle choreografem, spousta těch snů se mi vyplnila vrchovatě, spousta se nevyplnila, ale teď už mnoho let takové představy nemám.

Ale jednu věc bych přece jenom chtěl dokázat. Být dobrým tátou svým dětem.

Myslím, že tenhle rozhovor nemohl mít krásnější závěr. Děkuji.

Čtěte také:

   
18.05.2015 - Rozhovory - autor: Dana Haklová

Komentáře:

  1. avatar
    [14] medulka [*]

    Dana Haklová — #10 Přesně tak, člověk tomu nemusí rozumět, nemusí být nějaký znalec umění, ale jde o ten pocit, zážitek. Hlavně tam nejít už s těmi předsudky. Takto jsem byla skeptická vůči opeře, protože mi to nikdy nic neříkalo, nakonec jsem se nechala přemluvit, šla jsem a měla jsem z toho husí kůži, vůbec jsem nelitovala. Určitě to chce vyrazit a přesvědčit se na vlastní kůži Sml16

    superkarma: 0 19.05.2015, 08:35:24
  2. [13] free [*]

    Díky docházce dcery do "baletu" na ZUŠce jsem se ráda jako doprovod zůčastnila zájezdů do Janáčkova divadla. Viděla jsem nezapomenutelné balety.

    Ovšem mám tajné přání navštívit v Národním Romea a Julii v nové choreografii

    superkarma: 0 18.05.2015, 21:34:00
  3. avatar
    [12] Eva_CZ [*]

    Dana Haklová — #10Sml67

    superkarma: 0 18.05.2015, 14:04:56
  4. [11] knihovna [*]

    Sml67Dano, nádhera, tento měsíc v magazínu ND vyšel také rozhovor s P. Zuzkou. Mám moc ráda balet. Do Jirky Bubeníčka jsem platonicky Sml9 a O. Vinklát (na foto ze zkoušky) v nově nastudovaném představení a Amerikaně III. je famózní. O. Vinklát je talent a jsem ráda, že P. Zuzka ho hodně vytáhl nahoru! Sml67

    superkarma: 0 18.05.2015, 13:55:10
  5. [10] Dana Haklová [*]

    medulka — #9Lidé k baletu přistupují s předsudky. Asi jako k opeře a je to škoda, protože se o hodně ochuzují. Ve skutečnosti tomu nemusíte rozumět, jde přece o pocit, jakým to na vás působí. Když jdete do galerie, také nemusíte být vzdělaná v oboru výtvarného umění.

    1. na komentář reaguje Eva_Fl — #12
    2. na komentář reaguje medulka — #14
    superkarma: 0 18.05.2015, 12:32:27
  6. avatar
    [9] medulka [*]

    Byla jsem před pár lety na Labutím jezeře v ND, moc krásné to bylo... určitě se za tím krásným představením skrývá spousta dřiny, odříkání, dlouhé hodiny tréninků... ale výsledek je pak pastva pro oči Sml16

    1. na komentář reaguje Dana Haklová — #10
    superkarma: 0 18.05.2015, 12:24:20
  7. avatar
    [8] kobližka [*]

    Balet nesleduju,nerozumím tomuhle druhu umění,ale přesto jsem sem nakoukla a článek přečetla celý.Moc se povedl,je to zase jiný úhel pohledu a zajímavý Sml67

    superkarma: 0 18.05.2015, 11:22:33
  8. [7] Dana Haklová [*]

    ZdenaZ — #5DěkujiSml16

    superkarma: 0 18.05.2015, 10:50:45
  9. avatar
    [6] vladka321 [*]

    Balet je umění, kterému se prostě mnohé musí obětovat. Ale i tady to se to začíná zlepšovat a je to více o demokracii, odpovědnosti a uvědomění si svých schopností a potřeb Sml16

    superkarma: 0 18.05.2015, 10:14:38
  10. [5] ZdenaZ [*]

    krásný článekSml67

    1. na komentář reaguje Dana Haklová — #7
    superkarma: 0 18.05.2015, 07:47:23
  11. [4] theplana [*]

    neznám, balet nesleduji Sml16

    superkarma: 0 18.05.2015, 06:49:19
  12. [3] janavys [*]

    knedlo - vepřo - zelo - baští prostě každý Sml30Sml30Sml30Sml67Sml67Sml67

    superkarma: 0 18.05.2015, 06:43:06
  13. [2] manislava [*]

    jsou to machři,ale omlouvám se mě balet nikdy nebral a asi už ani brát nebude-nemám k tomu vztahSml80

    superkarma: 0 18.05.2015, 06:32:00
  14. avatar
    [1] Eva_CZ [*]

    Sml67Sml29 Dano, diky! A balet mam taky moc rada... Super rozhovor! Sml67Sml67Sml67Sml67Sml67Sml67Sml67

    superkarma: 0 18.05.2015, 01:21:17

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme